Online kniha / Rozbřesk

Prolog

Měla jsem víc než přiměřenou várku zkušeností s blízkou smrtí. Nebylo to nic, na co by se kdy dalo opravdu zvyknout.

Přesto se zdálo zvláštně nevyhnutelné čelit znovu smrti. Jako bych byla opravdu poznamenaná neštěstím. Znovu a znovu jsem utíkala, ale pořád se to ke mě vracelo.

Ale, tentokrát to bylo o hodně jiné.

Můžeš utéct někomu, koho se bojíš, můžeš zkusit bojovat s tím, koho nenávidíš. Všechny mé reakce byly vyzbrojené proti tomuhle druhu vtahů - monstra, nepřátelé.

Když miluješ toho, kdo se tě snaží zabít, nemáš na výběr.
Jak bys mohla utíkat, jak bys mohla bojovat, kdyby něco takového zraňovalo toho, koho miluješ? Kdyby jen tvůj život byl vším, čeho by ses musela vzdát pro toho, koho miluješ, jak by ses ho mohla nevzdát?

Kdyby to byl někdo, koho skutečně miluješ?

1. ZASNOUBENÁ

Nikdo na tebe nezírá, namlouvala jsem si. Nikdo na tebe nezírá. Nikdo na tebe nezírá.

Ale, protože ani sobě jsem neuměla přesvědčivě lhát, musela jsem se ujistit.

Jak jsem čekala, až se třetí světlo semaforu rozsvítí zeleně, nakoukla jsem doprava - ve svém minivanu, ke mě Paní Weberová otočila celou vrchní polovinu těla. Její oči se zabořily do mých, a já ucukla, přemýšlela jsem, proč nepřestává zírat nebo se netváří zahambeně.

Ještě pořád platilo za společenské pravidlo nezírat na ostatní, nebo ne? Copak ani to na mě už neplatilo?

A pak jsem si vzpomněla, že okna v tomhle autě byla tak tmavá, že nejspíš neměla nejmenší ponětí, že v autě sedím já, nebo že jí dokonce kdokoli přistihl, jak se dívá. Snažila jsem se utěšit tím, že ve skutečnosti vůbec nezírala na mě, jen na to auto.

Moje auto. Uff.

Podívala jsem se nalevo a povzdychla si. Dva chodci byli přimrazení k okraji chodníku, jak zírali míjeli příležitost přejít silnici. Za nimi Pan Marshall hloupě civěl přes skleněnou výlohu jeho obchodu se suvenýry. Přinejmenším neměl nos přilepený ke sklu. Ještě ne.

Světlo zasvítilo zelenou a já, v touze rychle utéct, dupla jsem bez přemýšlení na pedál - obvyklým způsobem, jakým bych nakopla svůj prastarý Chevy náklaďáček k pohybu.

Motor zavrčel jak divoký panter a auto vyrazilo vpřed tak rychle, že se mi tělo vmáčklo do černě koženého sedadla a můj žaludek se drtil o mojí páteř.

"Argh!" Zalapala jsem po dechu, jak jsem se natáhla pro brzdu. Zachovala jsem si chladnou hlavu a jen skromně poklepala na pedál. Auto I přesto prudce skočilo do absolutního zastavení.

Nevydržela bych, kdybych se teď podívala na reakci lidí. Pokud do teď měli jakékoli pochybnosti o tom, kdo řídí tohle auto, tak teď už ne. Špičkou palce u boty, jsem jemně popošlápla plynový pedál o méně než polovinu milimetru, a auto opět vystřelilo dopředu.

Podařilo se mi dosáhnout svého cíle, benzínové pumpy. Kdybych už nejezdila na plyn, vůbec bych do města nejela. Musela jsem se touhle dobou obejít bez spousty věcí, jako sušenek Pop-Tarts a tkaniček do bot, abych se vyhnula času strávenému na veřejnosti.

Rychle jako při závodě jsem otevřela poklop, sundala zátku, projela kartou a strčila licí koncovku do nádrže. Samozřejmě, nebylo nic, co jsem mohla dělat, aby číslíčka na měřící obrazovce nabrala na rychlosti. Přepínala se loudavě, téměř jako by to dělala jen aby mě naštvala.
Nebylo nijak jasno - klasický den ve Forks, ve státě Washington - ale přesto jsem měla pocit, jako by všechna světla reflektorů byla nasměřovaná na mě, přitahující pozornost k nádhernému prstenu na mé levé ruce. V okamžicích jako byl tento, když jsem cítila oči na svých zádech, bylo to, jako by prsten zářil neonovým nápisem: Koukej se na mě, koukej se na mě.

Bylo hloupé cítit se tak nesvá, věděla jsem to.

Kromě mojí mamky a taťky, záleželo vůbec na tom, co o mém zasnoubení lidi tvrdí? O mém novém autě? O mém záhadném přijetí na kolej Ivy League*?(* Ivy League - česky doslova Břečťanová liga je název sportovního sdružení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě USA. Dnes se používá obecně jako označení pro tuto skupinu nejprestižnějších amerických univerzit jako celek.) O zářivé černé kreditní kartě, která mi v mojí zadní kapse připadala křiklavě rudá?

"Jo, komu záleží na tom, co si myslí?" Mumlala jsem si pod nos.

"Umm, slečno?"

Obrátila jsem se, a pak jsem si přála, abych to neudělala.

Dva muži stáli vedle přepychového SUV se zbrusu novými kajaky přidělanými k vrchu. Ani jeden se nedíval na mě, oba zírali na to auto.

Osobně, mi to nedošlo. Ale pak jsem byla hrdá na to, že jsem dokázala vyniknou mezi značkami jako Toyota, Ford, Shevy. Tohle auto bylo leskle černé, uhlazené, a hezké, ale pro mě to bylo stále jenom auto.

"Pardon za vyrušení, ale mohla byste nám říct, co je to za auto?" Zeptal se ten vysoký.

"Umm, Mercedes, nebo ne?"

"Ano." Řekl muž zdvořile, zatímco jeho kratší přítel vyvalil oči na mojí odpověď. "Já vím. Jen by mě zajímalo, je to... vy řídíte Mercedes Guardian?" Muž pronesl to slovo s úctou. Měla jsem pocit, že tento muž by si dobře vycházel s Edwardem, mým... snoubencem. (Opravdu nebyl způsob, jak obejít tu pravdu, když svatba byla jen pár dní daleko) "Ty by neměli být přístupné ani v Evropě," pokračoval muž, "natož pak tady."

Jeho oči přejížděly kontury mého auta - Mě se nezdál rozdílný od jakéhokoli jiného Mercedes Sedana, ale co jsem mohla vědět? - obtížně jsem se v mysli prala se slovy jako snoubenec, svadba, manžel, atd.

Prostě jsem si je v hlavě nedokázala dát dohromady.

Na jedné straně jsem byla zahnána do kouta samotnou myšlenkou na bílé šaty a květiny. Ale víc než to, nemohla jsem si srovnat usedlé, úctyhodné, tupé pojetí manžela s mým pojetím Edwarda. Bylo to jak stavět archanděla na místo účetního. Nedokázala jsem si ho představit v žádné všední roli.

Jako vždy, kdykoli jsem začala přemýšlet o Edwardovi, přistihla jsem se v mdlém proudu fantasií. Cizinec si musel pročistit krk, aby upoutal mojí pozornost: stále čekal na odpověď o výrobci a modelu auta.

"Nevím." Řekla jsem upřímně.

"Bude vám vadit, když si ho vyfotím?"

Trvalo mi vteřinu to zpracovat.

"Opravdu? Vy si chcete vyfotit auto?"

"Jasně - tohle mi nikdo neuvěří, pokud nepřinesu důkaz."

"Um. Dobře, fajn."

Pohotově jsem vyndala vstřikovač a všourala se na přední sedadlo, abych se skryla, zatímco ten fanatik vytáhl z tašky ohromný, profesionálně vyhlížející foťák. On a jeho přítel se střídali v pózováním u kapoty, a pak se přesunuli, aby nafotili záď auta.

"Chybí mi můj náklaďáček." Šeptala jsem si pro sebe.

Velmi, velmi příhodné - příliš příhodné - že můj náklaďáček zahrkal svůj poslední hrk sotva týden po tom, co jsme se s Edwarem usnesli na našem nahnutém kompromisu, jehož malý detail byl, že mu bude dovoleno nahradit můj náklaďáček, jen když odejde. Edward přísahal, že už se to dá čekat každou chvilku, můj náklaďáček prý žil dlouhý, plný život a tak co nevidět umře přirozenou smrtí. Přesně jak říkal. A samozřejmě, neměla jsem, jak si ověřit tuhle pohádku nebo jak se ho pokusit pokusit vzkřísit z mrtvých na vlastní pěst. Můj oblíbený mechanik... - Chladně jsem tu myšlenku zastavila a odmítala jí nechat dojít do konce. Místo toho jsem poslouchala mužské hlasy venku, ztlumené za zdmi auta.
"...ho celého plamenometem v tom on-line videu. Ani se mu neopálil lak."

"Jasně že ne, přes tohle děcko bys mohl převalit tank. Není zrovna pro zdejší. Vytvořené pro středo-západní diplomaty, dealery zbraní a drogové mafiány."

"Myslíš, že ta holka někdo je?" Zeptal se ten menší lehkým hlasem. Sklonila jsem hlavu.

"Huh." Řekl ten větší. "Možná. Nedovedu si představit, k čemu bys tady potřeboval raketou-neprůstřelný sklo a tři sta liber (136 kilogramů) ocelového brnění. Musí mířit někam do mnohem většího nebezpečí."

Ocelové brnění. Tři sta liber ocelového brnění. A raketou-neprůstřelná skla? Hezké. Co se stalo tomu starému dobrému "jen neprůstřelnému"?

No, přinejmenším to dávalo smysl - pokud jste měli zvrácený smysl pro humor.

Né že bych nečekala, že si z naší úmluvy vezme patřičný užitek, vyvážií to na jeho stranu tak, aby mi mohl dát o tak moc víc, než si zasloužím. Souhlasila jsem, že smí nahradit můj náklaďáček, až bude potřebovat vyměnit, i když jsem nečekala, že ten moment přijde tak brzo, samozřejmě. Když jsem byla donucena přiznat, že můj náklaďáček se nestal ničím jiným než stále žijící poklonou pro klasické Chevy v mých kruzích, věděla jsem, že jeho představa nahrazení mě přivede do rozpaků. Přinutí mě všímat si pohledů a šeptaček. V tom jsem měla pravdu. Ale ani ve svém nejpředstavivějším předvídání by mě nenapadlo, že mi Edward koupí dvě auta.

Tohle je to "nejdřív" auto. Řekl mi, že bylo vypůjčené a že ho vrátí po svatbě. Nic z toho mi absolutně nedávalo smysl.

Do teď.

Haha. Protože jsem byla tak lidsky křehká, takovým strůjcem katastrof, a takovou obětí vlastní smůly, že mě zřejmě jen jak tank odolné auto dokázalo udržet v bezpečí. Vtipné. Byla jsem si jistá, že on i jeho bratři si tenhle vtípek za mými zády docela užili.

Nebo možná, jen možná, šeptal malý hlásek v mé hlavě, to není vtip, hloupá. Možná se o tebe opravdu tak moc bojí. Tohle by nebylo poprvé, kdy něco přehnal ve snaze mě ochránit.

Povzdychla jsem si.

To "potom" auto jsem ještě neviděla. Bylo schované pod potahem v nejtemnější části Cullenovic garáže. Věděla jsem, že většina lidí by už nakukovala, ale já to vážně nechtěla vědět.

Na tom autě pravděpodobně žádná ocel nebyla, protože po líbánkách bych ji už neměla potřebovat. Zdánlivá nezničitelnost byla jen jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila. Nejlepší věcí na tom být Cullenová nebyla drahá sportovní auta ani nevyčerpatelné kreditní karty.

"Hej," Zavolal ten dlouhý muž, lepil ruce na sklo v marné snaze nakouknout dovnitř. "Už to máme, opravdu moc děkujeme!"

"Prosím." Zavolala jsem zpátky a pak se napjala, jak jsem nastartovala motor a - jen co nejjemněji - sešlápla pedál. . .

Bylo jedno, po kolikáté jsem jela po známé ulici směrem domů, nedokázala jsem ty deštěm smáčené letáčky donutit zmizet do pozadí. Každý z nich, ať už přibitý k telefonnímu sloupu, nebo přilepený k pouličnímu světlu, byl jako čerstvá rána do tváře. Dobře zasloužená rána do tváře.
Má mysl byla stahována tou myšlenkou. Přerušila jsem to okamžitě a včas. Nemohla jsem si to na téhle silnici dovolit. Né když kolem mě v pravidelných intervalech proplouvaly obrázky mého oblíbeného mechanika.

Mého nejlepšího přítele. Mého Jackoba.

Vývěsky s nápisem VIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nebyly nápadem Jackobova otce. Byl to můj otec, Charlie, kdo vytisknul tyhle letáky a rozvěsil je všude po městě. A nejenom po Forks, ale také po Port Angeles, Sequim a Hoquiam a Aberdeen a každém jiném městě na Olympijském poloostrově. Ujistil se, že každá policejní stanice ve státě Washington bude mít na zdech přilepený stejný plakát. Jeho vlastní stanice měla celou jednu tabuli vymezenou jen pro hledání Jackoba. Tabuli, která byla většinou prázdná, tolik k jeho vlastnímu zklamání a rozčilení.

Mého otce znepokojovalo víc než jen nedostatečná odezva. Nejvíc byl nespokojený s Billym, Jackobovým otcem a Charlieho nejlepším přítelem.

Že se Billy nechtěl víc zapojit do hledání svého šestnáctiletého "uprchlíka". Že Billy odmítal rozvěsit letáky po La Push, rezervaci na pobřeží, která byla Jackobovo domovem. Že rezignoval na Jackobovo zmizení, jakoby si myslel, že není nic, co může dělat. Že tvrdil: "Jackob je už velkej kluk. Přijde domů, jen jestli bude sám chtít.".

A byl naštvaný ze mě, že jsem se stavila na Billovo stranu.

Taky bych nevyvěšovala letáky. Protože jak Billy, tak já, jsme oba věděli, kde Jackob teď je, třebaže téměř nemluvil, a také jsme oba věděli, že nikdo neviděl toho chlapce.

Plakáty mi vnutily do krku obvyklý velký, tlustý knedlík, obvyklé bodavé slzy do očí a byla jsem ráda, že tuhle sobotu jel Edward na lov. Kdyby Edward viděl mojí reakci, jen by se kvůli tomu taky cítil hrozně.

Samozřejmě, skutečnost že byla sobota měla i své stinné stránky. Jak jsem pomalu a opatrně zajížděla do naší ulice, spatřila jsem Taťkův policejní vůz zaparkovaný u příjezdové cesty k našemu domu. Zase na dnešek vynechal rybaření. Stále trucoval kvůli té svatbě.

Takže nebudu moct použít telefon vevnitř. Ale potřebovala jsem si zavolat...

Zaparkovala jsem na obrubníku za sochou Chevy náklaďáčku a vytáhla z přihrádky na rukavice mobilní telefon, co mi Edward dal pro potřeby nouze. Vytočila jsem, a když vyzváněl pro jistotu jsem držela prst na tlačítku "ukončit".

"Halo?" Odpověděl Seth Clearwalker a já si úlevně oddychla. Bylo trochu o nervy bavit se s jeho starší sestrou Leah. Fráze "ukousni mi hlavu" nebyla v Leahině případě zcela jen řečnickou frází.

"Čau, Sethe, tady Bella."

"Čauky, Bello, jak je?"

Dusila jsem se, zoufalá po nějaké útěše. "Fajn."

"Voláš kvůli novinkám?"

"Jsi věštec."

"Ne ne, nejsem žádná Alice. - jsi jen lehko předvídatelná." zavtipkoval. Z celé Quileutské smečky dole v La Push jen Seth byl v pohodě i když jmenoval Cullenovi jménem, ba dokonce žertoval na účet mé téměř vševědoucí budoucí švagrové.

"To vím, že jsem." Na chvilku jsem zaváhala.

"Jak je na tom?"

Seth si povzdychl. "Stejně jako vždycky. Moc nemluví, přesto že my víme že nás slyší. Snaží se nemyslet jako člověk, víš. Spoléhat jen na instinkty."

"Víš, kde teď je?"

"Někde v severní Kanadě. Nemůžu říct, v jaké provincii. Nezajímá se moc o státní hranice."

"Nějaký náznak, že by možná mohl..."

"Nevrací se domů, Bello, promiň."

Polkla jsem. "To je v poho, Sethe, věděla jsem to, ještě než jsem se zeptala. Jen nemůžu přestat doufat."

"Jo. To my všichni."

"Dík že držíš při mě, Sethe. Vím, že ostatní ti kvůli tomu ztrpčují život."

"Nejsou to zrovinka tví největší fandové." Odpověděl vesele. "Trochu škoda, myslím. Jackob si vybral, ty sis vybrala. Jakeovi se nelíbí, jaký k tomu mají ostatní postoj. Protože taky není zrovna bez sebe nadšením že ho požád kontroluješ."

Zalapala jsem po dechu.

"Myslela jsem, že s vámi nemluví?"

"Nemůže před náma schovat všechno, i když se snaží jak může."

Takže Jackob Věděl, že si o něj dělám starosti. Nebyla jsem si jistá, jak jsem se na to cítila. No přinejmenším věděl, že jsem se nezavrtala do západu slunce a nezapomněla na něj. Možná si představoval, že bych toho byla schopná.

"Hádám, že se uvidíme na... svadbě." Řekla jsem, to slovo jsem procedila skrze zuby.

"Jo, já a mamka tam budem. Bylo od vás hustý, že jste nás pozvali."

Pousmála jsem se nadšení v jeho hlase. Přestože pozvání Clearwaterů byl Edwardův nápad, byla jsem ráda, že na to myslel. Mít tam Setha by mohlo být hezké... pouto - jakkoli tenké - k mému zmizelému nejlepšímu příteli. "Bez tebe by to nebylo ono."

"Pozdravuj za mě Edwarda, jo?"

"Jasně."

Zatřásla jsem hlavou. Přátelství, které se zrodilo mezi Sethem a Edwardem bylo něco, co stále znejišťovalo moji mysl. Byl to nicméně důkaz, že věci nemuseli být jen jedním způsobem. Že upíři a vlkodlaci spolu mohli vycházet zcela dobře, děkuji pěkně, pokud to tak oba chtěli.
Né všem se líbila ta myšlenka.

"Ah," Řekl Seth, jeho hlas vyskočil o oktávu nahoru. "Leah je doma."

"Oh! Tak ahoj."

Telefon ztichl. Nechala jsem ho na sedačce a mentálně jsem se připravovala na vstoupení do domu, kde jsem věděla že bude čekat Charlie.
Můj ubohý taťka měl teď tolik starostí.

Jackobův útěk byl jen jedna tříska sena na jeho přetížených zádech. Téměř stejně si dělal starosti o mě, jeho čerstvě právně dospělou dceru, co se chystala stát manželkou jen do pár dnů.

Kráčela jsem pomalu skrze déšť světla a vzpomínala na den, kdy jsme mu to řekli...



Jak zvuk Charlieho služebního auta ohlásil jeho příjezd, prsten na mé ruce vážil najednou o sto liber víc. Chtěla jsem si strčit levou ruku do kapsy, nebo možná si na ní sednout, ale Edwardovo chladný, pevný stisk ji držel vpředu a středu.

"Přestaň sebou šít, Bello. Prosím, přeci se nejdeš přiznat k vraždě."

"Tobě se to lehko řekne."

Naslouchala jsem zlověstnému zvuku Charlieho bot kráčejících po chodníku. Klíč zachrastil v už otevřených dveřích. Ten zvuk mi připomínal tu část filmů, kdy si oběť uvědomí, že zapomněla zamknout...

"Uklidni se, Bello." Zašeptal Edward, když naslouchal zrychlování pulzu mého srdce. Dveře se zarazily o zeď, a já sebou cukla, jak kdyby mě někdo praštil.

"Ahoj, Charlie." Zvolal Edward naprosto klidně.

"Ne!" Zasyčela jsem pod bradu.

"Co?" Zašeptal Edward nazpátek.

"Počkej, až odloží pistoli."

Edward se uchechtl a zajel si volnou rukou do jeho rozcuchaných, bronzových vlasů.

Charlie přišel zpoza rohu, stále ve své uniformě, stále ozbrojený a snažil se nedělat obličeje, když nás objevil sedět v láskyplném objetí. Poslední dobou ho to stálo opravdu hodně úsilí, aby se snažil mít Edwarda trochu víc rád. Samozřejmě, dnešní přiznání bude okamžitým koncem tohohle úsilí.

"Hej, děcka, Co se děje?"

"Chtěli bychom si s tebou promluvit." Řekl Edward. "Máme dobré zprávy."

Charlieho výraz přešel z předstíraného přátelství do černého podezření během vteřiny.

"Dobré zprávy?" Zabručel Charlie a díval se přímo na mě.

"Posaď se, tati."

Pozvednul jedno obočí, pět vteřin na mě zíral, pak přešel k opěradlu a posadil se na úplný okraj, jeho záda byla rovná jak pravítko.

"Hlavně se hned neznepokojuj, tati." Řekla jsem po momentě nebezpečného ticha. "Všechno je v pořádku."

Edward se zašklebil, a já věděla že je to v odpověď na slovo "v pořádku". on by pravděpodobně použil něco mnohem víc jako "úžasné" nebo "perfektní" nebo "skvělé".

"Jasně, Bello, jasně, pokud je vše tak perfektní, tak proč polykáš knedlík?"

"Nepolykám." Lhala jsem.

Odtáhla jsem se od jeho divokého mračení, přitiskla se k Edwardovi a instinktivně si otřela hřbet ruky o čelo, abych se zbavila evidence.

"Ty jsi těhotná!" Vybouchnul Charlie. "Jsi těhotná, že jo?"

Přestože otázka byla pravděpodobně namířená na mě, teď zíral na Edwarda a přísahala bych, že jsem viděla, jak mu ruka cukla směrem k zbrani.

"Ne! Samozřejmě že ne!" Chtěla jsem obejmout Edwarda kolem žeber, ale věděla jsem, že ten pohyb by mi přivodil akorát tak modřiny. Říkala jsem Edwardovi, že lidé si okamžitě vyvodí takový závěr! Jaký jiný možný důvod by přinutil holku, aby se vdávala v osmnácti? (Z jeho odpovědi jsem tenkrát protočila oči. Láska. No jasně.) Charlieho zuřivý pohled se o stín odlehčil. Na mé tváři bylo obvykle docela čistě vidět, kdy říkám pravdu a tentokrát mi věřil. "Oh, promiň."

"Omluva se přijímá."

Byla dlouhá pauza. Po chvilce mi došlo, že všichni čekají na mě, až něco řeknu. Vzhlídla jsem panicky k Edwardovi. nebyl žádný způsob, jak bych se donutila pronést ta slova. Usmál se na mě a pak se narovnal v ramenou a obrátil se k mému otci.

"Charlie, uvědomuji si, že tohle dělám ve špatném pořadí. Podle tradice jsem se tě měl zeptat první. Není to míněno jako neúcta k tobě, ale vzhledem k tomu, že Bella už řekla ano a já bych nerad vyvracel její volbu v téhle věci, namísto žádání o její ruku, bych nyní rád požádal o tvé požehnání. Budeme se brát, Charlie. Miluji jí více než cokoli na tomto světě, víc než vlastní život a - nějakým zázrakem - miluje ona mě stejně. Dáš nám své tedy požehnání?"

Zněl tak jistě. Tak klidně. Na kraťoučký okamžik, když jsem naslouchala jeho samozřejmému hlasu, jsem zakusila řídký moment porozumění. Viděla jsem letmě, jak svět vypadal pro něj. Na délku jednoho tluku lidského srdce dávala tahle novinka naprostý smysl.

A pak jsem zachytila výraz Charlieho tváře. Jeho oči byly nyní upřené na prsten.

Držela jsem dech, zatímco jeho tvář měnila barvu - z bledé na rudou, z rudé na modrou, z modré na fialovou. Začala jsem se zvedat - Nejsem si jistá, co jsem plánovala dělat. Možná použít Heimlichovo manévr, abych se ujistila, že neupadá do šoku. - ale Edward mi potřel ruku a zamumlal "Dej mu minutku" tak potichu, že jsem to mohla slyšet jen já.

Tentokrát bylo ticho mnohem delší. Ale pak, pozvolna, kousek po kousku se Charliemu navracela normální barva. Našpulil rty a stáhnul obočí. Poznala jsem jeho "hluboce zamyšlený" výraz. Dlouho nás dva studoval, a já cítila, jak se Edward po mé straně uvolnil.

"Hádám, že nejsem zas tak překvapený." Breptal Charlie. "Věděl jsem, že se budu muset brzo s něčím podobným vypořádat."

Vydechla jsem.

"Jsi si tím jistá?" Dožadoval se, díval se přímo na mě.

"Jsem si Edwardem na sto procent jistá." Odpověděla jsem mu okamžitě.

"Ale vdávat se? Nač takový spěch?" Jeho oči byly zase podezřívavé.

Ten spěch byl odpovědí na skutečnost, že já se devatenácti přibližovala každý den, zatímco Edward byl zmrazen ve své sedmnáctileté dokonalosti. Né že by mě ten fakt nutil k manželství, ale svatba byla zapotřebí kvůli choulostivému a spletitému kompromisu, na kterém jsme se s Edwardem usnesli, abychom se dostali do téhle části, na okraj transformace ze smrtelné na nesmrtelnou.

To nebylo nic, co by se Charliemu dalo vysvětlit.

"Na konci roku jdeme společně s Bellou na Dartmouth, Charlie." Připomněl mu Edward. "Chtěl jsem to udělat, no, správnou cestou. Byl jsem k tomu vychovaný." Pokrčil rameny.

Vlastně to teď ani nijak nezveličoval. Za první světové války byli všichni ohromně staromódně morální.

Charlieho ústa se zkroutila na stranu. Pátral po okraji pádného argumentu, kterého by se mohl chytit. Ale co mohl říct? Byl bych radši, kdybys byla kriminálnice? Byl to táta. Měl svázané ruce.

"Věděl jsem, že to přijde." mumlal si pro sebe, mračil se. A pak byla jeho tvář náhle perfektně hladká a čistá.

"Tati?" Zeptala jsem se úzkostlivě. Hodila jsem pohledem na Edwarda, ale ani jeho výraz jsem nedokázala přečíst, jak se díval na Charlieho.

"Ha!" Explodoval Charlie, a já ve své sedačce nadskočila.

"Ha ha ha!"

Zírala jsem nevěřícně, jak se Charlie smíchy předklonil, celé jeho tělo se kvůli tomu třáslo.

Podívala jsem se na Edwarda pro překlad, ale jeho rty byly pevně stisknuté k sobě, jako by se sám snažil zadržet smích.

"Dobře, fajn." Dusil se Charlie. "Vdává se..." A další várka smíchu jím třásla. "Ale.."

"Ale co?" Dožadovala jsem se.

"Ale mamce to řekneš sama! Já jí neřeknu ani slovo! To je jen na tobě!" Vybouchl v další zuřivý smích.



Pozastavila jsem se s rukou na dveřích a pousmála jsem se. Jasně, tenkrát mě jeho slova vyděsila. Konečný soud: Povědět to Reneé. Brzké manželství bylo na jejím černém listě výš než vaření štěňátek.

Kdo mohl předvídat její odpověď? Já ne. Rozhodně né Charlie. Možná Alice, ale mě nenapadlo se jí zeptat.



"No, Bello," Řekla Reneé potom, co jsem vydusila a vykoktala ta nemožná slova: Mami, beru si Edwarda. "Jsem trochu naštvaná, že jsi čekala tak dlouho, než jsi mi to řekla. Letenky jsou čím dál tím dražší. Ohhhh..." Rozčilovala se. "Myslíš, že bude mít Phil už po sezóně? Úplně to zkazí fotky, pokud nebude mít na sobě oblek -"

"Zadrž na chvilku mami." Zalapala jsem po dechu. "Jak to myslíš, že jsem čekala tak dlouho? Vždyť zrovna dneska jsem se za- za-..." nebyla jsem schopná vydat ze sebe to slovo zasnoubila "no, dala věci na pravou míru."

"Dneska? Vážně? To je překvapení, předpokládala jsem..."

"Co jsi předpokládala? Kdy jsi předpokládala?"

"No, když jsi mě přijela navštívit v dubnu, vypadalo to, že věci jsou celkem dobře uvedené na pravou míru, jestli víš, co tím myslím. Není moc těžké tě číst, zlato. Ale neřekla jsem nic, protože jsem věděla, že by z toho nebylo nic dobrého. Jsi přesně jak Charlie." Povzdechla si rezignovaně. "Jakmile si něco vezmeš na mysl, není s tebou žádná řeč. Ano, přesně jak Charlie. Taky pevně lpíš na svých rozhodnutích.

"Neděláš mojí chybu, Bello. Zníš vystrašeně naivně, a já myslím, že je to proto, že se bojíš mě," Zahihňala se. "toho, co si budu myslet. A já si myslím, že jsem řekla dost o manželství a hlouposti. - a to neberu zpátky, - ale ty si musíš uvědomit, že tyhle věci platí speciálně pro mě. Jsi někdo naprosto jiný než já. Děláš své vlastní chyby, a já si jsem jistá, že ve svém životě budeš mít vlastní dávku litování. Ale závazky nikdy nebyly tvůj problém, zlato. Máš větší šanci zvládnout tuhle práci než většina čtyřicetiletých co já znám." Reneé se znovu zasmála. "Mé malé dítě středního věku. Naštěstí se zdá, že jsi našla i jinou zastaralou duši."

"Ty se... nezlobíš? Tedy, nemyslíš si, že dělám nějakou ohromující chybu?"

"No, jasně že si myslím, že jsi mohla ještě několik let počkat. Tedy, vypadám snad podle tebe stará dost na to, být něčí tchýně? Na to neodpovídej. Ale tady nejde o ně, jde o tebe. Jsi šťastná?"

"Nevím. Zrovinka prodělávám zcela netělesnou zkušenost."

Reneé se uchechtla.

"Dělá tě on šťastnou, Bello?"

"Ano, ale-"

"Budeš někdy chtít kohokoli jiného?"

"Ne, ale-"

"Ale co?"

"Ale nebudeš mi vyčítat, že odjakživa takhle zní naprosto každý šíleně zblázněný puberťák?"

"Nikdy jsi nebyla puberťačka, zlato. Víš, co je pro tebe nejlepší."

Za několik posledních týdnů se Reneé nečekaně vetřela do svatebních plánů. Trávila denně hodiny na telefonu s Edwardovou matkou, Esme - žádné starosti s přiženěním. Reneé Esme zbožňovala, a já pochybovala, jestli by vůbec někdo mohl mojí líbezné téměř-tchýni odpovědět jinak.

To mě stavilo naprosto z cesty. Moje rodina a Edwardova rodina se starali o svatební obřad, bez toho, abych o tom já musela cokoli říct, vědět, nebo myslet.

Charlie byl samozřejmě naštvaný, ale ta nejlepší část toho byla, že nebyl naštvaný na mě. Reneé byla zrádce. Počítal s ní, že bude dělat drahoty. Co měl dělat teď, když se jeho konečný soud - přiznání matce - změnil v naprosté nic? Neměl nic, a věděl to. A tak pochodoval po bytě a mumlal si něco o tom, že na tomhle světě se už nedá nikomu věřit...



"Tati?" Zavolala jsem, jak jsem odstrčila vchodové dveře. "Jsem doma."

"Vydrž, Bell, zůstaň kde jsi."

"Huh?" Zeptala jsem se a automaticky jsem se zastavila.

"Dej mi vteřinku. Au, to bolí, Alice."

Alice?

"Promiň, Charlie." Odvětil Alicin zvonivý hlas. "V pořádku?"

"Krvácím."

"Jste v pořádku. - Neporušila jsem kůži, věřte mi."

"Třicet sekund, Bello." Řekla mi Alice. "Tvá trpělivost bude odměněna."

"Hmph" Dodal Charlie.

Klepala jsem botou, počítala každý tlukot srdce, než jsem vešla do obýváku.

"Oh," Vydechla jsem. "Nemyslíš, že vypadáš trochu-"

"Hloupě?" Přerušil charlie.

"Měla jsem na mysli spíš 'šarmantně'."

Charlie se začervenal. Alice ho chytla za tameno a otočila jím kolem dokola, aby předvedla světle hnědý smoking.

"A teď to sundej, Alice. vypadám jako idiot."

"Nikdo, koho jsem kdy oblékala já nevypadá jako idiot."

"Má pravdu, tati. Vypadáš úžasně. K jaké příležitosti?"

Alice protočila oči. "To je jen konečné ověření velikostí. Pro oba z vás."

Strhla jsem pohled z neobvykle elegantního Charlie a pohlédla na obávaný bílý látkový balíček, opatrně položený na pohovce.
"Aaah."

"Přesuň se do svého šťastného místečka, Bello, nebude to trvat dlouho."

Vtáhla jsem do sebe hluboký nádech a zavřela oči. Držela jsem je zavřené a stoupala jsem svou cestou směrem po schodech do mého pokoje. Vyslékla jsem se do spodního prádla a nechala ruce natažené nahoru.

"Člověk by si pomyslel, že ti pod nehty vrážím bambusové třísky," Mumlala si Alice pro sebe jak mě následovala dovnitř.

Nevnímala jsem jí. Byla jsem ve svém šťastném místečku.

V mém šťastném místečku byl všechen tenhle svatební stres dávno za mnou a pryč. Konečně překonán a zapomenut.

Byli jsme sami, jen Edward a já. Místo bylo neurčité a neustále v proudu. - Morfovalo se z mlhou zahaleného lesa, po mraky pokrytého města ledové noci. - protože Edward stále udržoval místo pro naše líbánky v tajnosti, aby mě překvapil. Ale já jsem se nijak zvlášť nezajímala o tu část kde.

Byli jsme spolu, a já dokonale splnila svojí část úmluvy. Vzala jsem si ho. To byla ta největší. Ale také jsem přijala všechny ty bezmezné dary a byla přijata, jakkoli zbytečně, na Dartmouth-skou kolej. Teď byl na řadě on.

Než mě měl proměnit v upírku - jeho velký kompromis - měl ještě jednu smluvní výhradu, kterou musel splnit.

Edward měl něco jako až fanatický zájem o všechny lidské věci, kterých bych se měla vzdát. Zkušenosti, o které mě nechtěl připravit. Ale já měla pouze jednu zkušenost, na které jsem trvala. Samozřejmě to byla ta jedna, na kterou by on byl nejradši kdybych naprosto zapomněla.

Ale přesto tu ta věc stále byla. Věděla jsem, jaká budu až bude po všem. Viděla jsem novorozence z první ruky, a slyšela jsem všechny ty historky mojí budoucí rodiny o těch brzkých, divokých dnech.

Po několik let bude nejpřesnější popis povahy mojí osobnosti jako "žíznivá". Bude chvilku trvat, než to budu schopná být zase já. A i kdybych se mohla dokonale ovládat, nikdy bych se nemohla cítit přesně tak, jak se cítím teď.

Lidsky... a vášnivě zamilovaně.

Chtěla jsem tuhle zkušenost naplnit ještě před tím, než vyměním tohle teplé, rozbitné, feromony bouřící tělo za něco krásného, silného... a neznámého. Chtěla jsem s Edwarnem opravdové líbánky. A, i přes všechno nebezpečí, kterého se obával že mě vystaví, slíbil že se pokusí.

Byla jsem si jen nejasně vědoma Alice a šoupání a klouzání saténu na mé kůži. Nestarala jsem se, na ten moment o to, co si o mě zrovna celé město povídá. Nestarala jsem se o podívanou, ve které budu muset až příliš brzo zazářit. Nedělala jsem si starosti o to, do jakého nastoupím vlaku, že budu vystupovat ve špatný moment, že jsem příliš mladá, o obecenstvo nebo dokonce o prázdné místo, kde by měl sedět můj nejlepší přítel.

Byla jsem s Edwardem ve svém šťastném místečku.

2. Dlouhá noc

„Už teď mi chybíš.“

„Nemusím odjet. Mohl bych zůstat…“

„Hmm.“

Nastal dlouhý okamžik ticha, jen tlukot mého srdce, přerývaný rytmus našich dechů a šepot našich rtů pohybujících se v dokonalé souladu.

Občas bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne protože vypadal normálně nebo lidsky – ani na vteřinu jsem nemohla zapomenout, že objímám spíše anděla než-li člověka – ale protože dělal, jakoby nebylo nic zvláštního mít jeho rty naproti mým, naproti mé tváři, mému hrdlu. Tvrdil, že už dávno nebyl v pokušení vzít si moji krev, neboť představa mé ztráty ho vyléčila z jakékoli touhy po ní. Ale já jsem věděla, že vůně mé krve mu stále působí bolest - stále mu spaluje hrdlo, jakoby vdechoval plameny.

Otevřela jsem oči a našla ty jeho strnule hledící do mé tváře. Pořád mi nedávalo smysl, proč se na mě takhle díval. Jako bych byla spíš cena než nechutně šťastný vítěz.

Chvilku jsme na sebe upřeně hleděli; jeho zlaté oči byly tak hluboké, že jsem si představovala, že mu můžu nahlédnout až do duše. Zdálo se mi hloupé, že tahle skutečnost – existence jeho duše - vůbec byla v pochybnostech, dokonce i když byl upír. Měl tu nejkrásnější duši, mnohem krásnější než jeho oslnivý rozum, jedinečná tvář nebo dokonalé tělo.

Podíval se zpátky na mě, jakoby i on mohl vidět moji duši, a jakoby se mu líbilo, co spatřil.

Nemohl číst moje myšlenky, napříč tomu, že mysl všech ostatních mu byla otevřena. Nikdo nevěděl proč – nějaká divná závada v mém mozku mě činila imunní proti všem nadpřirozeným a děsivým věcem, které někteří nesmrtelní mohli dělat. (Pouze moje mysl byla imunní, moje tělo bylo stále přístupné upírům se schopnostmi pracujících na jiném principu než byly ty Edwardovy.) Ale byla jsem za tu poruchu, ať už byla jakákoli, vážně vděčná, neboť mi umožňovala uchovat si svoje myšlenky jen pro sebe.

Opět jsem si k sobě přitáhla jeho obličej.

„Rozhodně zůstávám,“ zamumlal o chvilku později.

„Ne, ne. Je to tvoje rozlučka se svobodou. Musíš jít.“

Napříč tomu, co jsem řekla, jsem mu prsty pravé ruky vpletla do bronzových vlasů, a moje levá ruka ho těsně objala kolem pasu. Jeho chladné ruce mě pohladily po tváři.

„Rozlučky se svobodou jsou pořádány pro ty, kteří jsou nešťastní z vidiny opuštění jejich svobodných dní. Nemohl bych být víc dychtivý, abych ty své už měl za sebou. Takže to vlastně nemá žádný smysl.“

„Pravda.“ Opět jsem se nadechla proti ledové kůži na jeho krku.

Tohle bylo pekelně blízko mému šťastnému místu. Charlie spal tvrdě ve svém pokoji, což bylo skoro stejné, jako kdybychom byli sami. Přitulili jsme se k sobě na mé malé posteli, propleteni tak moc jak jen to bylo možné, uvážíme-li, že jsem byla omotaná hřejivou látkou. Nenáviděla jsem nezbytnost přikrývky, ale když začnete drkotat zuby, veškerá romantika tak nějak zmizí. A Charlie by si určitě všimnul, kdybych zapnula topení v srpnu…

Ale jednu výhodu to přece jenom mělo. Když já jsem musela být zachumlaná, Edwardova košile musela ležela na zemi. Nikdy nepřestanu žasnout, jak perfektní jeho tělo je – bílé, chladné a tvrdé jako mramor. Položila jsem si hlavu na jeho kamennou hruď a prsty kopírovala křivky jeho plochého břicha. Projelo jím mírné mravenčení a jeho rty opět našly moje. Špičkou jazyka jsem obkreslila jeho hladké, bezkrvé rty. Zasténal. Jeho sladký dech – studený a lahodný – mě pohladil po tváři.

Odtáhl se – to byla jeho automatická odezva kdykoli rozhodl, že věci postupují příliš daleko. Jeho ochranitelské reflexy zapůsobily, kdykoli si přál pokračovat. Edward strávil většinu svého života odmítáním jakéhokoli druhu tělesného uspokojení. Věděla jsem, že pro něj bylo hrozné pokoušet se změnit svoje zvyky právě teď.

„Počkej,“ řekla jsem, objala ho kolem ramen a těsně se k němu přitiskla. Uvolnila jsem si z pod přikrývky jedu nohu a omotala mu ji kolem pasu. „Cvičení dělá mistry.“

 Zachechtal se. „Tak to bychom měli být docela blízko dokonalosti, nebo ne? Spala jsi vůbec alespoň jednou za poslední měsíc?“

„Ale tohle je generální zkouška,“ připomněla jsem mu, „a my máme jenom omezenou dobu na nácvik. Nemáme čas na hraní podle pravidel.“

Myslela jsem, že se začne smát, ale neodpověděl a jeho tělo znehybnělo nenadálým stresem. Zlato v jeho očích ztvrdlo.

Zamyslela jsem se nad svými slovy a uvědomila si, co v nich mohl slyšet.

„Belo…,“ zašeptal.

„Nezačínej s tím zase,“ řekla jsem. „Dohoda je dohoda.“

„Já nevím. Je tak těžký soustředit se, když si takhle se mnou. Já – já nedokážu racionálně uvažovat. Ztrácím nad sebou kontrolu. Mohl bych tě zranit.“

„Budu v pořádku.“

„Bello…“

„Pšt!“ Přitiskla jsem svoje rty na jeho, abych zastavila jeho náhlou úzkost. Slyšela jsem to už předtím. Nedostane se z naší dohody. Ne potom co naléhal, abych si ho nejdřív vzala.

Políbil mě nazpátek, ale už nebyl tak nažhavený jako před chvílí. Obavy, pořád samé obavy. Jak odlišné by to mohlo být, kdyby se o mě pořád nestrachoval. Co by dělal se vším tím volným časem? Musel by si najít nějakou novou zálibu.

„Jak se mají tvoje nohy?“ zeptal se.

Vědíc, že to nemyslí doslova, jsem odpověděla. „Skoro upečené.“

„Skutečně? Žádné další myšlenky? Ještě není pozdě změnit názor.“

„Zkoušíš mě zviklat?“

Zasmál se. „Jen se ujišťuji. Nechci, abys dělala cokoli, čím si nejsi stoprocentně jistá.“

„Jsem si jistá tebou. Zbytek budu muset nějak přežít.“

Zaváhal a já uvažovala, jestli se mi do nohou ještě někdy vrátí cit.

„Ano?“ zeptal se tiše. „Nemyslím svatbu – ale to potom… co René, co Charlie?“

Povzdechla jsem si. „Bude se mi stýskat.“ Horší bylo, že já budu chybět jim, ale nechtěla jsem mu dát další záminky.

„Angela a Ben, Jessica a Mike.“

„Bude se mi stýskat po všech mých kamarádech.“ Ďábelsky jsem se usmála. „A nejvíc po Mikeovi. Oh, Mike! Jak to bez něj přežiju?“

Zavrčel.

Rozesmála jsem se, ale následně byla opět vážná. „Edwarde, budeme muset projít spoustou věcí. Vím, že to bude těžký, ale tohle je to, co chci. Chci tebe a chci tě navždy. A lidský život pro mě prostě není dost dlouho.“

„Navždy osmnáctiletá,“ zašeptal.

„Všechny ženy o tom sní,“ poškádlila jsem ho.

„Nikdy změna… nikdy posun vpřed.“

„Co to znamená?“

Odpověděl pomalu. „Vzpomínáš si, jak jsme řekli Charliemu, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi…těhotná?“

„A uvažoval, že tě zastřelí,“ hádala jsem se smíchem. „Přiznal to – chvilku to chtěl skutečně udělat.“

Neodpověděl.

„Co je, Edwarde?“

„Jenom si přeji… Přeji si, aby měl pravdu.“

„Proč proboha?“ zalapala jsem po dechu.

„Aby tu byla alespoň šance, aby ji mohl mít. Abychom měli tenhle druh možnosti. Nenávidím, že ji musím vzít i tobě.“

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. „Vím, co dělám.“

„Jak bys to mohla vědět, Bello? Podívej se na moji matku, na moji sestru. Není to tak snadná oběť, jak si představuješ.“

„Esme a Rosalie si vystačí samy. A jestli to bude problém i později, můžeme udělat to, co Esme – dítě si adoptujeme.“

Povzdychl si, a jeho hlas zněl zuřivě. „To není správné! Nechci, aby ses kvůli mně musela obětovat. Chci ti věci dávat, ne ti je brát. Nechci ti ukrást tvoji budoucnost. Kdybych byl člověk-“

Dala jsem mu ruku přes pusu. „Ty jsi moje budoucnost. Tak přestaň. Žádné protesty nebo zavolám tvým bratrům, aby přišli a vyzvedli tě. Možná že potřebuješ rozlučku ze svobodou.“

„Omlouvám se. Jsem ubručený, že? To musí být nervy.“

„Jsou tvoje nohy studené?“

„Ne v tomhle smyslu. Na svatbu s tebou jsem čekal století, slečno Swanová. Svatební obřad je jediná věc, které se nemohu dočkat-“ zarazil se uprostřed myšlenky. „Pane bože!“

„Něco je špatně?“

Vycenil zuby. „Neměla jsi volat moje bratry. Emmet a Jasper mě podle všeho nenechají se z toho dneska večer vykroutit.“

Na vteřinu jsem se k němu přitiskla a potom ho pustila. Neměla jsem šanci na vítězství v tahanici s Emmettem. „Bav se.“

Ozvalo se skřípání na okně – někdo schválně škrábal ocelovými nehty přes sklo a vyráběl tak příšerný, zakryj-si-uši zvuk. Otřásla jsem se.

„Jestli nepošleš Edwarda ven,“ syčel hrozivě Emmett – stále neviditelný v noci, „přijdeme si pro něj dovnitř.“

„Běž,“ smála jsem se. „Předtím než se mi vloupou do domu.“

Edward protočil oči, ale ladně vstal a opět si oblékl košili. Sklonil se a políbil mě na čelo.

„Vyspi se. Zítra je tvůj velký den.“

„Díky! Konečně mi to došlo.“

„Potkáme se u oltáře.“

„Já budu ta v bílém.“ Usmála jsem se, jak perfektně samolibě jsem zněla.

Zamlaskal. „Velice přesvědčivé,“ a potom se přikrčil až se jeho svaly napjaly. Zmizel -  opustiv můj pokoj oknem příliš rychle, aby to moje oči stihly zaznamenat.

Venku zaznělo tiché zaduněné, následované Emmetovým zakletím.

„Raději byste ho neměli vracet příliš pozdě,“ zamumlala jsem s vědomím, že mě můžou slyšet.

A potom se v okně objevil Jasperův obličej, jeho medové vlasy vypadaly na slabém měsíčním světle jako protkané stříbrem.

„Neměj obavy, Bello. Vrátíme ho domů dřív než brzy.“

Najednou jsem byla naprosto klidná a všechny moje obavy vypadaly nedůležité. Jasper byl svým způsobem přesně tak talentovaný jako Alice s jejími záhadně přesnými předpověďmi. Jasperovy zvláštní schopnosti spočívaly v ovládání emocí. Bylo naprosto nemožné odolávat pocitům, které chtěl, abyste cítili.

Posadila jsem se, stále zamuchlaná v přikrývce. „Jaspere? Co upíři dělají na rozlučce se svobodou? Neberete ho do striptýzového klubu, že ne?“

„Nic jí neříkej!“ zabručel Emmett z pod okna. Následovalo další zadunění a Edwardův tichý smích.

„Uvolni se,“ řekl mi Jasper – ale já nemohla. „Culleni mají svoji vlastní verzi. Jen několik horských lvů a pár medvědů grizzly. Jen další celkem obyčejná noc.“

Nebyla jsem si jistá, jestli i já budu někdy schopná mluvit tak hrdě o své „vegetariánské“ upíří stravě.

„Díky, Jaspere.“

Mihl se a zmizel mi z očí.

Venku bylo úplné ticho. Skrz stěnu ke mně doléhalo pouze Charlieho hlasité chrápání.

Ospalá jsem si lehla zpět na polštář. Zpoza těžkých víček jsem zírala na zdi svého malého pokoje, podivně bíle v měsíčním světle.

Poslední noc v mém pokoji. Poslední noc jako Isabella Swanová. Zítra v noci už ze mě bude Bella Cullenová. Přestože mi bylo celé to manželství trnem v oku, musela jsem přiznat, že jsem ráda poslouchal, jak to zní.

Na chvilku jsem nechala svoji mysl jen tak bezcílně bloudit, očekávajíc že ke mně přijde spánek. Ale po několika minutách jsem si připadala nějak víc čilá a tíživá úzkostí, která se vrátila zpět do mého břicha, překrucovala moje orgány do nepohodlných pozic. Moje postel se zdála tak měkké, tak teplá bez Edwarda. Jasper byl daleko a všechen ten klid odešel s ním.

Zítra to bude nekonečně dlouhý den.

Uvědomovala jsem si, že většina jsou měla strach jen z hloupostí – ale nedokázala jsem se přes ně přenést. Obavy byly prostě nevyhnutelnou součástí života. Nikdy jsem nezapadala do stáda. Avšak měla jsem několik specifických starostí, které byly úplně oprávněné.

První z nich byly svatební šaty. Alicino umělecké cítění samozřejmě přebylo praktičnost. Sejít schodiště v domě Cullenů na podpatcích a nespadnout se zdálo nemožné. Měla jsem to víc trénovat.

Potom tu byl seznam hostů.

Rodina Tanyi, rod Denaliů, by měla přijet někdy před obřadem.

Bylo by neuvážené nechat Tanyinu rodinu ve stejné místnosti jako moje hosty z reservace La Push. Danaliové nebyly zrovna fanoušci vlkodlaků. Ve skutečnosti kvůli tomu Tanyina sestra Irina vůbec nepřijede na svatbu. Stále cítila určitou touhu po krevní mstě, protože vlkodlaci zabili jejího přítele Laurenta (ale až po tom, co se pokusil zabít mě). Díky této nevraživosti opustily Denaliové Edwardovu rodinu, když je nejvíc potřebovali. Bylo to dočasné spojenectví s Quileutskými vlky, které nám zachránilo životy, když zaútočila spousta novorozených upírů…

Edward mi slíbil, že nebude nebezpečné mít Denalie blízko Quileutů. Tanya a celá její rodina – kromě Iriny – se cítili strašně provinilý za to selhání. Příměří s vlkodlaky byla jen malá cena za urovnání jejich dluhu, cena, kterou se rozhodli zaplatit.

To byl ten největší problém, ale byl tu ještě jeden menší: moje křehká sebeúcta.

Nikdy předtím jsem Tanyu neviděla, ale byla jsem si jistá, že setkání s ní nebude potěšující zkušenost pro moje ego.  Kdysi dávno, pravděpodobně ještě předtím než jsem se narodila, měla pro Edwarda slabost – ne že bych za to ji nebo kohokoli jiného vinila. Ale pořád, při nejmenším bude krásná a při nejhorším dokonalá. Ačkoli Edward očividně –stále nechápu proč - upřednostňuje mě, nejsem schopná ji konkurovat.

Trochu jsem reptala dokud mě Edward, znající všechny moje slabosti, nepřinutil cítit se provinile.

„Jsme to nebližší rodině, co mají, Bello,“ připomněl mi. „Pořád se cítí jako sirotci, však víš, dokonce i po takové době.“

Připustila jsem to, schovávající svoji nespokojenost.

Tanya teď měla velkou rodinu, skoro tak velkou jako byli Cullenovi. Bylo jich pět; k Tanye, Kate a Irině se připojili Carmen a Eleazar bezmála stejným způsobem, jako se ke Cullenům připojili Alice a Jasper. Všichni byly spojeni touho žít víc soucitně než normální upíři.

Přesto, alespoň myslím, byly Tanya a její sestry do jisté míry stále samy. Stále truchlící. Přestože to bylo už velice dávno, co přišly o matku.

V živých barvách si dokážu představit tu díru, jakou po sobě jejich ztráta musela zanechat, dokonce i po tisících letech; zkoušela jsem si představit Cullenovi bez jejich stvořitele, jejich středu, jejich průvodce – jejich otce, Carlisle, ale nešlo to.

Carlisle vypravoval Tanyin příběh během jednoho z mnoha večerů, kdy jsem se opozdila v Cullenovic domě, učiv se tak moc, jak jen jsem byla schopná, připravujíc se co nejvíce na budoucnost, kterou jsem si zvolila. Příběh Tanyiny matky byl uprostřed mnohých podobných výstrahou demonstrující jedno z pravidel, které jsem musela přijmout za své, když jsem chtěla vstoupit do světa nesmrtelných. Jenom jedno pravidlo – jediný zákon, který mohl být porušen v milionech různých situacích: Udržet tajemství.

  Udržet tajemství zahrnovalo spoustu věcí – žít nenápadně jako Cullenovi, přesunout se jinam než lidé mohli zpozorovat, že nestárneme. Nebo zůstat čistí od lidských svodů – zvláště pak v době krmení – a neuchýlit se k životnímu stylu tuláků, jakým byli James a Victoria; a jakým Jasperovi přátelé Peter a Charlotte stále žili. To znamená kontrolovat nově narozeného upíra, kterého jsi stvořil, přesně jako Jasper, když žil s Mariou. Jako Victoria selhala s jejími novorozenými.

To v první řadě znamenalo několik tabu, neboť některá stvoření jsou neovladatelná.

„Nevím, jak se jmenovala Tanyina matka,“ přiznal Carlisle. Jeho zlaté oči, skoro stejného odstínu jako světlé vlasy, truchlily nad vzpomínkami na Tanyinu bolest. „Nikdy o ní nemluví, když se tomu mohou vyhnout, nerady na ni myslí.“

Žena, jež stvořila Tanyu, Kate a Irinu – která je milovala – žila mnoho let předtím, než jsem se narodila, během doby kdy náš svět sužoval mor, mor nesmrtelných dětí.

„Nemohu pochopit, co si ta středověká individua myslela. Vytvořily upíry z dětí, kteří měli sotva víc než sedm.“

Musela jsem spolknout žluč, která se mi dostávala až do krku při představě toho, co popisoval.

„Byli nádherní,“ vysvětlil Carlisle rychle, pozorujíc moji reakci. „Tak roztomilí, tak okouzlující, že si to ani neumíš představit. Musel jsi jim ale být neustále nablízku a milovat je; to bylo samozřejmé. Naneštěstí nemohli dospět. Byli zmraženi ve věku, kterého dosáhly, než byli kousnuti. Ty zbožňování hodné dvouleté dětičky s dolíčky ve tvářích dokázaly zničit půl vesnice během jednoho ze svých výbuchů hněvu. Když byli hladoví, nakrmily se a žádné varování je nemohlo zarazit. Lidé je viděli, vyprávěli si příběhy, a rozšiřovali strach tak jako se oheň šíří v suché trávě…“

„Tanyina matka stvořila podobné dítě. Jako s jinými stařičkými zvyky, nemohl jsem přijít na její důvod.“ Hluboce zamyšlený, klidně dýchající, pokrčoval. „Volturiovi se samozřejmě zapojili.“

Zatřásla jsem se jako pokaždé, když jsem zaslechla to jméno, ale zástup upírů z Itálie – vládnoucí podle jejich vlastních pravidel – byl středem tohoto příběhu. Nemohl by nastat pořádek, kdyby nebylo žádného potrestání; nemohlo by být potrestání, kdyby nebyl nikdo, kdo by ho vykonával. Aro, Caius a Marcus řídili jejich soukromou armádu; potkala jsem se s nimi jen jednou, ale při našem krátkém setkání mi připadalo, že to Aro s jeho mocným darem člení v mysli – jediný dotek a zná jakoukoli myšlenku, co jsi kdy měl – byl skutečný vůdce.

„Volturiovi studovali nesmrtelné děti, doma ve Volterre stejně tak jako po světě. Caius nakonec rozhodl, že jsou příliš mladí, aby dokázali ochránit naše tajemství. A tak museli být zničeni.“

„Říkal jsem ti, že byli rozkošní. Sabat bojoval do poslední - byli naprosto zdecimováni – aby je ochránili. Krveprolití nebylo tak hrozné jako při jižních válkách o tento kontinent, ale svým způsobem mnohem víc zničující. Dlouho ustanovené dohody, staré tradice, přátelé… Mnoho bylo ztraceno. Nakonec byli přeživší kompletně vyhlazeni. Nesmrtelné děti se staly zakázanými.“

„Když jsem žil s Volturiovými, potkal jsem dvě z nich, proto chápu jejich přitažlivost. Aro ty maličké studovalo mnoho let dokud ho katastrofa, kterou zapříčinily, nedonutila s tím přestat. Znáš jeho zvídavé sklony; doufal, že by mohli být zkroceni. Ale nakonec bylo stanoveno závazné rozhodnutí: Nesmrtelné děti nesmějí existovat.“

Myslela jsem že je to všechno a úplně zapomněla na matku sester Denali, když se k ní příběh zase vrátil.

„Nevím úplně přesně, co se s Tanyinou matkou stalo,“ řekl Carlisle. „Tanya, Kate a Irina byli hrozně nedbalé, dokud si pro ně Volturiovi nepřišli. Jejich matka a její protizákonné stvoření tou dobou byli už v jejich věznění. Byla to neinformovanost, co zachránilo Tanye a jejím sestrám život. Aro se jich dotknul a viděl jejich naprostou neznalost, takže nebyly potrestány s jejich matkou.“

„Nikdo z nich předtím toho chlapce neviděl, ani nesnil o jeho existenci, dokud se nedívali, jak hoří v náručí jejich matky. Můžu se jenom domnívat, že jejich matka si zachovala svoje tajemství, aby je ochránila přesně od takového konce. Ale proč ho vůbec vytvořila? Kdo to byl? Co pro ni znamenal, že kvůli němu porušila to nejzákladnější pravidlo? Tanya se sestrami nikdy nedostaly odpověď na kteroukoli z těchto otázek. Ale nemohly pochybovat o matčině provinění a nemyslím si, že by jí někdy skutečně odpustily.“

Dokonce i s Arovými ujištěním, že Tanya, Kate a Irina jsou nevinné, je chtěl Caius upálit. Vina společenstva, říkal. Měly štěstí, že byl toho dne Aro tak milosrdný. Tanye a jejím sestrám bylo prominuto, a odcházely se zdravým respektem pro zákony a nenapravitelně zlomeným srdcem…“

Nejsem si jistá, kde přesně se moje vzpomínky změnily ve sny. V jednu chvíli to vypadalo, že ve vzpomínkách poslouchám Carlisle, hledíc mu do tváře, a potom, o chvilku později jsem se dívala na šedivé, neúrodné pole a vdechovala silný pach spáleniny roztroušený ve vzduchu. A nebyla jsem sama.

Shluk postav zahalených v popelavých pláštích nacházející se ve středu pole by mě měl děsit – mohli to být jenom Volturiovi, a já byla, napříč jejich nařízení při našem posledním setkání, stále člověk. Ale věděla jsem, jako se mi to občas ve snech stávalo, že jsem pro ně neviditelná.

Kolem mě byl roztroušený kouř. Poznávala jsem tu sladkost ve vzduchu a nemohla přehlédnout ty beztvaré hromady poblíž mě. Nechtěla jsem vidět tváře upírů, kteří byly popraveni, částečně ze strachu, že bych mohla poznat některou ze tváří na doutnajících hranicích.

Volturiovi vojáci stáli v kruhu kolem něčeho nebo někoho, a slyšela jsem jejich chraplavé šeptavé hlasy zvýšené diskuzí. Přiblížila jsem se k nim, nucena snem podívat se, co je ta věc nebo osoba, kterou s takovým zájmem zkoumali. Opatrně jsem se vtěsnala mezi dvě syčící osoby zahalené plášti, a konečně spatřila předmět jejich debaty, nacházející se na malém pahorku nad nimi.

Byl nádherný, obdivuhodný, přesně jak ho Carlisle popisoval. Chlapec byl stále batole, možná dva roky starý. Světle hnědé kadeře mu rámovaly andělský obličej se zaoblenými tvářemi a plnými rty. Třásl se, jeho oči byly zavřené jakoby se příliš bál dívat se, jak se k němu smrt každou vteřinu přibližuje stále víc a víc.

Cítila jsem tak obrovské nutkání zachránit to půvabné, vyděšené dítě, že Volutiovi, navzdory jejich ničivé hrozbě, mě už víc nezajímali. Protlačila jsem se skrz ně, nestarajíc se, jestli zaznamenali moji přítomnost. Osvobodíc se od nich jsem běžela k tomu chlapci.

Byla jsem v půli cesty k němu, když se můj výhled na pahorek vyjasnil a já spatřila, na čem to vlastně sedí. Nebyla to hlína a kamení, ale hromada lidských těl, tuhých a bez života. Bylo příliš pozdě, abych si nevšimla jejích tváří. Všechny jsem je znala – Angela, Ben, Jessica, Mike… a přímo pod tím božským chlapečkem ležela těla mého otce a matky.

To dítě otevřelo svoje jasné, krvavě rudé oči.

 3. Velký den

Bleskově jsem otevřela oči.

Zadýchaná a chvějící se jsem ležela ještě několik minut ve své teplé posteli, pokoušejíc se osvobodit od děsivého snu. Obloha za mým oknem přešla z černé na šedou a následně na bledě růžovou, zatímco jsem čekala, až se tlukot mého srdce opět ustálí.

Když jsem se konečně vrátila do reality mého mírně chaotického, důvěrně známého pokoje, byla jsem sama sebou znechucená. O čem to sakra sním noc před svojí svatbou! To mám z toho, že se nechám uchvátit děsivými historkami uprostřed noci.

Dychtivá setřást ze sebe tu noční můru, jsem se oblékla a zamířila dolů do kuchyně dlouho předtím, než bylo nutné. Nejdřív uklidím už tak dost čisté místnosti, a potom co Charlie vstane, mu udělám palačinky. Byla jsem příliš rozrušená, než abych se starala o svoji vlastní snídani – jen jsem netrpělivě seděla na svém místě, zatímco jedl.

„Paní Weberová tě vyzvedne ve tři hodiny,“ připomněla jsem mu.

„Nemám dneska na práci nic jiného, než přivést faráře, Bells. Je nepravděpodobné, že zapomenu na svoji jedinou povinnost.“ Charlie si vzal kvůli svatbě celý den volno, takže rozhodně nebyl zahlcený starostmi. Chvílemi kradmo koukal ke schodišti, kde se nacházela jeho rybářská výbava.

„To není jediné, co máš udělat. Taky musíš být oblečený a reprezentativní.“ 

Zamračil se do své misky cereálií a zamumlal si pod vousy. „Opičárna.“

Ozvalo se razantní zaklepání na dveře.

„Myslíš si, jak to nemáš těžký,“ ušklíbla jsem se, zatímco jsem vstala. „Ale Alice mě bude celý den zkrášlovat.“

Charlie přikývl, připouštějíc že ho postihlo menší utrpení. Sehnula jsem hlavu a líbla ho do vlasů, když jsem kolem něj procházela – zrudl a zakuckal se – a pokračovala ke dveřím otevřít své nejlepší přítelkyni a brzy-sestře.

Aliciny krátké černé vlasy nebyly rozježené jako obvykle – měla je upravené do úhledných vln kolem jejího uličnického obličeje, přesně jak to nosila, když chtěla vypadat elegantně. Vytáhla mě z domu s mým „Ahoj, Charlie,“ volajíc jí přes rameno.

Sjela mě pohledem, sotva jsem nastoupila do jejího Porsche.

„Do háje, podívej se na svoje oči!“ zasyčela vytýkavě. „Co jsi dělala? Zůstala vzhůru celou noc?“

„Skoro.“

Probodla mě pohledem. „Mám jenom omezený čas, abych tě učinila omračující, Bello – možná by ses měla lépe starat o můj pracovní materiál.“

„Nikdo neočekává, že budu omračující. Podle mě je mnohem větším problémem, že bych mohla usnout uprostřed obřadu a neříct svoje ano ve správnou chvíli. Potom by mi Edward utekl.“

Rozesmála se. „Hodím po tobě svojí kyticí, jestli jenom přimhouříš oči.“

„Díky.“

„Při nejmenším máš spoustu času vyspat se zítra v letadle.“

Nadzvedla jsem obočí. Zítra, zopakovala jsem si v duchu. I když vyrazíme dneska večer po recepci, zítra budeme ještě pořád v letadle… takže se nechystáme do Boise v Idahu. Edward mi v tomhle směru nic neprozradil. Nevadily mi záhady, ale bylo divné nevědět, kde budu zítra spát. Nebo spíš nespát, doufejme…

Alice si uvědomila, že prozradila něco, co neměla, a zamračila se.

„Máš všechno sbaleno a přichystáno,“ řekla, aby mě rozptýlila.

Fungovalo to. „Alice, přála bych si, abys mě nechala sbalit si svoje vlastní věci!“

„To by napovědělo příliš mnoho.“

„A přišla bys příležitost jít nakupovat.“

„Už za deset hodin budeš moje oficiální sestra… Je čas přenést se přes svůj odpor k novému oblečení.“

Zlostně jsem hleděla ven skrz čelní sklo dokud jsme nebyly skoro u domu.

„Už se vrátil?“ zeptala jsem se.

„Neboj, bude tu ještě než začne hrát hudba. Ale stejně ho nesmíš vidět, bez ohledu na to, kdy se vrátí. Dodržujeme tradice.“

Odfrkla jsem si. „Tradice!“

„Dobře, s výjimkou nevěsty a ženicha.“

„Moc dobře víš, že už stejně nahlížel.“

„Ale ne – to je důvod, proč jsem jediná osoba, která tě může vidět v šatech. Byla jsem opravdu velice opatrná, abych na to nemyslela, když byl poblíž.“

„No super,“ řekla jsem, jakmile jsme zahnuly na příjezdovou cestu, „koukám, že ses rozhodla pro maturitní výzdobu.“ Tři míle cesty opětovně lemované tisíci blikotajících světýlek. Tentokrát přidala ještě bílé saténové mašličky.

„Kdo šetří, tomu nechybí. Užij si to, protože výzdobu v domě ještě nesmíš vidět.“ Zajela do prostorné garáže severně od hlavní budovy; Emmettův velký Jeep byl stále pryč.

„A od kdy přesně není nevěstě dovoleno vidět výzdobu?“ protestovala jsem.

„Od té doby, co mě pověřila přípravami. Chci, abys byla skutečně ohromená, až půjdeš dolů ze schodů.“

Než mě nechala vstoupit do kuchyně, zakryla mi oči rukama. Okamžitě mě do nosu uhodila omamná vůně.

„Co je to?“ zajímala jsem, jakmile mě vzala do domu.

„Je to příliš?“ Alicin hlas nezvykle ustaraný.

„Voní to báječně!“ ujistila jsem ji – bylo to téměř opojné, ale ne příliš ohromující, vyváženost mezi několika různými vůněmi byla delikátní a bezchybná. „Pomerančové květy… lilie … a ještě něco – mám pravdu?

„Správně, Bello. Zapomněla jsi jenom na frézie a růže.“

Neodkryla mi oči dokud jsme nebyly v její až příliš velké koupelně. Zírala jsem na dlouhý pult zaskládaný vybavením hodným salónu krásy, a pocítila nedostatek spánku minulé noci.

„Je to vážně nezbytné? Vedle něho stejně budu vypadat obyčejně, bez ohledu na to, co se mnou uděláš.“ 

Zatlačila mě do nízké růžové židličky. „Až s tebou skončím, nikdo si netroufne nazvat tě obyčejnou.“

„Jenom proto, že se budou bát, abys jim nevysála krev,“ zamumlala jsem. Pohodlně jsem se opřela a zavřela oči, doufajíc, že to celé prospím. Spánek ke mně střídavě přicházel a zase odcházel, zatímco čistila, pudrovala a zdokonalovala každičkou část mého těla.

Bylo po obědě, když Rosalie prošla skrz koupelnové dveře v třpytivých stříbrných šatech s jemnou korunkou nasazenou na zlatých vlasech. Až se mi skoro chtělo brečet, jak nádherná byla. Jaký mělo smysl se snažit, když byla poblíž Rosalie?

„Jsou zpátky,“ řekla a okamžitě mě popadl záchvat dětinské touhy ho vidět. Edward byl doma.

„Drž ho odsud!“

„Dneska ti nebude překážet,“ uklidnila ji Rosalie. „Na to si svůj život příliš cení. Esme je ven poslala dokončit potřebné. Chceš nějak pomoci? Mohla bych jí učesat.“

Spadla mi čelist. Pátrala jsem v hlavě, jestli už jsem od ní zažila podobné ochoty směřující na moji osobu.

Rosalie mě nikdy neměla zrovna v oblibě. Po té, co byla atmosféra mezi námi víc než napjatá, se cítila uražená mojí volbou. Třebas měla svoji neskutečnou krásu, lásku svojí rodiny a spřízněnou duši v Emmettovi, všechno by to vyměnila za možnost být člověkem. A já necitlivě zahodila všechno, co kdy v životě chtěla, na smetiště. To mě zrovna neučinilo její favoritkou.

„Jasně,“ řekla Alice nenuceně. „Můžeš začít s natáčením. Mám to promyšlený. Závoj přijde sem, dolů.“ Její ruce se mi začaly proplétat vlasy, zvedajíc je a přemisťujíc, ukazujíc tak dopodrobna, co mi vlastně na hlavě chtěla vytvořit. Když skončila s návodem, Rozáliiny ruce nahradily ty její a rychlými, sotva cítitelnými dotyky dávala mým vlasům ten správný tvar. Alice se vrátila zpátky k mému obličeji.

Poté co Rosalie obdržela slova chvály za úpravu mých vlasů, byla poslána pro moje šaty a následně najít Jaspera, který by měl jet vyzvednout moji mámu a její manžela Phila z hotelu. Z přízemí ke mně slabě doléhalo neustálé otvírání a zavírání dveří. Lidé se po nás začaly pomalu vyptávat.

Alice mě přinutila vstát, aby mi přes hlavu mohla snáze přetáhnout šaty a neponičit při tom účes ani líčení. Kolena se mi třásla tak hrozně, že mi jen ztěží dokázala zapnout perlový náhrdelník.

„Dýchej zhluboka, Bello,“ uklidňovala mě. „A snaž se uklidnit. Začíná se ti roztékat obličej.“

Zatvářila jsem se nanejvýš sarkasticky. „To přežiju.“

„Musím si teď skočit obléct se. Zvládneš to tady dvě minuty sama?“

„Uh… možná?“

Protočila oči a vyběhla ze dveří.

Soustředila jsem se na svůj dech, počítala každé vyprázdnění mých plic a zírala na podivný vzor, které osvětlení v koupelně vytvářelo na mé lesklé sukni. Bála jsem se podívat do zrcadla – příliš vyděšena z představy sebe sama ve svatebních šatech, která by u mě vyvolala nejvyšší stupeň panického záchvatu.

Alice se vrátila ještě než jsem napočítala dvoustý nádech, na sobě šaty splývající jí po štíhlém těle jako stříbrný vodopád.

„Alice – no páni.“

„To nic není. Dneska se na mě stejně nebude nikdo dívat. Ne dokud ty budeš v místnosti.“

„Ha ha.“

„A co ty? Zvládáš to sama nebo sem mám přivést Jaspera?“

„Už jsou zpátky? Je tady moje máma?“

„Zrovna sem míří. Jde po schodech.“

Od doby, co Renée před dvěma dny přiletěla, jsem s ní strávila každičkou minutu, kterou jsem mohla – každou minutu, kterou jsem ji mohla udržet od Esme a výzdoby. Užila si tady víc než dítě zamknuté přes noc v Disneylandu. Svým způsobem  jsem se cítila stejně tak podrážděná jako Charlie. Všechny ty na ni tak nezvyklé, leč o to víc zbytečné, obavy …

„No teda, Bello!“ zaječela nadšením, ještě než úplně vstoupila do místnosti. „Zlatíčko, vypadáš tak nádherně! Asi se rozbrečím! Alice, jsi úžasná! Ty a Esme byste se měly profesionálně věnovat plánování svateb. Kde si objevila tyhle šaty? Jsou božské! Tak půvabné, tak elegantní. Bello, vypadáš jakoby právě vystoupila z knih Jane Austenové.“ Hlas mé matky zněl trochu vzdáleně, celá místnost byla mírně rozmazaná. „Jak nápadité, postavit téma svatby na Bellině prstenu. Tak romantické! Vědět, že byl v Edwardově rodině od osmnáctého století!“

Vyměnily jsme si s Alicí spiklenecký pohled. Moje máma byla totálně mimo z šatů, které vypadaly víc než sto let staré. A svatba se netočila okolo prstenu, ale kolem Edwarda samotného.

Ve dveřích si někdo hlasitě odkašlal.

„Renée, podle Esme je čas se jít usadit,“ ozval se Charlie.

„No Charlie, je z tebe hotový švihák!“ řekla mu Renée téměř šokovaně. To vysvětlovalo rozpaky v Charlieho odpovědi.

„Alice si mě vzala do parády.“  

„To už je vážně tolik?“ řekla si Renée pro sebe, znějíc skoro stejně nervózně, jako já jsem se cítila. „Jak rychle to běží. Točí se mi z toho hlava.“

Tak to jsme byly dvě.

„Obejmi mě, než půjdu dolů,“ naléhala Renée. „Ale opatrně, ať nic nezničíme.“

Jemně mě objala kolem pasu a zamířila ke dveřím. Okamžitě se otočila zpátky ke mně.

„Svatá dobroto, skoro jsem zapomněla! Charlie, kde je ta krabička?“

Táta si chvilku prohledával kapsy, než vytáhl malou bílou krabičku, kterou podal Renée. Otevřela ji a podržela přede mnou.

„Něco modrého,“ řekla.

„A taky něco starého. Byly tvé babičky Swanové,“ dodal Charlie. „Dali jsme je klenotníkovi, aby nahradil chybějící safíry.“

V krabičce byly dva stříbrné hřebínky do vlasů. Tmavě modré safíry na nich byly seskupené v složitých květinových tvarech.

Stáhlo se mi hrdlo. „Mami, tati… to jste neměli.“ 

„Alice by nás nenechala udělat nic jiného,“ vysvětlila Renée. „Pokaždé, když jsme se o to pokusili, málem nám utrhla hlavu.“

Z úst se mi vydralo mírně hysterické zahihňání.

Alice k nám přistoupila a zastrčila mi oba hřebínky do vlasů. „Tady je něco starého a něco modrého,“ přemítala a ustoupila o několik kroků dozadu, aby si mě mohla prohlédnout. „A tvoje šaty jsou nové… takže tady-“

Něco po mě hodila. Automaticky jsem to chytla. V dlaních mi přistál průsvitně bílý podvazek.

„To je moje a budu to chtít zpátky,“ oznámila mi.

Zrudla jsem.

„Super,“ řekla Alice se zadostiučiněním. „Trochu barvy – přesně to jsi potřebovala. Jsi oficiálně perfektní.“ S úsměvem gratulujícím si k svému úspěchu se otočila na moje rodiče. „Renée, vážně už musíš jít dolů.“

„Rozkaz, madam.“ Renée mi poslala vzdušný polibek a spěšně opustila místnost.

„Charlie, mohl by si donést květiny, prosím?“

Když Charlie odešel, Alice mi sebrala podvazek z rukou, sehnula se a nadzvedla mi sukni. Vyjekla jsem a zapotácela se, když její studené ruce popadly můj kotník; dopravila podvazek na jeho místo.

 Byla zpátky na nohou ještě než se Charlie vrátil s dvěma nadýchanými pugety. Vůně růží, pomerančových květů a frézií mě pohltila jako neviditelná mlha.

Rosalie – po Edwardovi druhý nejlepší hudebník v rodině – začala v přízemí hrát na piáno. Zprudka jsem oddechovala.

„Klid, Bells,“ řekl mi Charlie a nervózně se podíval na Alici. „Vypadá, že omdlí. Myslíš, že to zvládne?“

Její hlas zněl velice vzdálený. Přestala jsem cítit nohy.

„Bude muset.“

Alice se vedle mě postavila na špičky, upřeně se mi podívala do očí a sevřela mi zápěstí.

„Soustřeď se, Bello. Edward už na tebe dole čeká.“

Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se uklidnit.

Hudba pomalu přecházela do další skladby. Charlie do mě šťouchl. „Bells, jsme na řadě.“

„Bello?“ vrátila mě zpátky do reality Alice, stále držící moje zápěstí.

„Ano,“ pískla jsem. „Edward. Dobře.“ Nechala jsem ji odvést z mě místností a zavěsila se Charliemu na nabídnuté rámě.

Hudba byla v hale mnohem hlasitější. Linula se nahoru schodištěm doprovázená příjemnou vůní milionu květin. Soustředila jsem se myšlenku Edwarda čekajícího dole a sunula se v před.

Hudba mi přišla povědomá, byl to mírně přikrášlený Wagnerův tradiční pochod.

„Teď já,“ zazvonila Alice. „Ty napočítej do pěti a následuj mě.“ Pomalým, půvabným krokem nápadně podobným tanci se vydala po schodišti. Měla jsem si uvědomit dřív, že mít Alici jako jedinou družičku, byla chyba. Po ní budu vypadat tak neohrabaná.

Najednou se skrz vznášející hudbu rozezněly fanfáry. To byla pozvánka pro mě.

„Nenech mě spadnout, tati,“ zašeptala jsem. Charlie si položil moji ruku kolem své paže a pevně ji stiskl.

Hlavně opatrně, říkala jsem si, jakmile jsme vykročili v pomalém rytmu pochodu na schody. Nezvedla jsem oči, dokud jsem opět bezpečně nestála na rovné zemi, ačkoli jsem slyšela mumlání a šepot hostů, jakmile mě spatřili. Krev se mi nahrnula do tváří; samozřejmě že jsem počítala s tím, že budu červenající se nevěsta.

Jakmile moje chodidla opustily zrádné schodiště, rozhlédla jsem se. Na vteřinu mě ohromilo nezdravě velké množství věnců bílých květů zavěšených na dlouhých tenkých stužkách všude po místnosti. Do očích mi vhrkly slzy z listnatého altánku, který jsem viděla skrz saténem ověšené řady židlí – červenajíc se ještě víc jakmile obrátil zástup nedočkavých svoji pozornost ke mně – a konečně spatřila ho, stojícího před obloukem zaplaveným ještě více květy, více stužkami.

S těží jsem si uvědomovala Carlislovu přítomnost vedle něho a Angelina otce za nimi. Neviděla jsem ani svoji matku, která musela sedět v první řadě, nebo moji novou rodinu, nebo vůbec některého z hostů – budou muset počkat.

Potom jsem konečně dokázala zaostřit na Edwardův obličej; splnilo, ba dokonce překonalo, to všechny moje očekávání. Jeho oči měly barvu roztaveného zlata; jeho dokonalý obličej odrážel všechny jeho pocity. Když narazil na můj ohromený pohled, potěšeně se usmál tím svým dech beroucím způsobem.

Jen tlak Charlieho ruky na mé, zmařil můj neuvážený plán rozběhnout se uličkou.

Hudba byla příliš pomalá, aby moje zrychlené kroky pasovaly do rytmu. Naštěstí pro mě nebyla ulička moc dlouhá. Jen jeden krok, následovaný dalším, a byla jsem tam. Edward mi nabídl ruku. Charlie vzal tu mou a gestem starým jako byl sám svět, ji položil do Edwardovi. Dotkla jsem se jeho chladné kůže a vstoupila do ráji.

Naše sliby byly jednoduché, stejná slova byla vyřčena už milionkrát, leč nikdy ne párem třeba jen vzdáleně podobný nám. Požádali jsme pane Webera, jestli by kvůli nám mohl udělat jednu maličkou změnu. Ochotně změnil tradiční „dokud nás smrt nerozdělí“ za pro nás vhodnější „dokud budeme oba dva živi.“

Ve chvíli, kdy farář dokončil jeho část, se zdálo, že můj svět, který byl tak dlouho vzhůru nohama, se konečně ustálí ve správné pozici. Najednou jsem viděla, jak hloupá jsem byla, když jsem se toho obávala. Dívala jsem se Edwardovi do zářivých, vítězoslavných očí a uvědomila si, že i já vyhrála. Protože nezáleželo na ničem jiném než že s ním můžu zůstat na vždy.

„Ano,“ vydala jsem ze sebe přiškrceně sotva srozumitelným šepotem, divoce mrkajíc ve snaze zahnat slzy a ani na vteřinu nezmeškat jeho tvář.

Když byl na řadě on, to slovo znělo tak jasně a hrdě.

„Ano,“ přislíbil.

Pan Weber nás vyhlásil mužem a ženou a následně se Edwardovi ruce natáhly k mému obličeji a nad hlavami se nám rozsypaly okvětní lístky. Snažila jsem se uvědomit si, skrze neprůstupnou clonu slz, která mě oslepovala, tu neuvěřitelnou skutečnost, že tento úžasný člověk byl můj. Jeho zlaté oči vypadaly, jakoby i ony chtěly začít ronit slzy, kdyby něco takového bylo možné. Když ke mně sklonil hlavu, postavila jsem se na špičky a objala ho kolem krku – stále držíc svoji kytici.

Políbil mě něžně, zbožňujícně; a já zapomněla na ten dav za námi, na místo, dobu i důvod… jediné, co jsem si v tu chvíli vybavovala, bylo, že mě miluje, že mě chce, že jsem jenom jeho.

Náš polibek začal a musel ho i ukončil; lpěla jsem na něm ignorujíc hihňání i odkašlávání přihlížejících. Nakonec jeho ruce odstrčily mou tvář, odtáhl se – příliš brzy – aby se na mě mohl podívat. Pobavě, téměř zlomyslně, se usmál. Ale pod jeho momentálním pobavením z mé veřejné ukázky naší lásky, vykukovala neskonalá radost, že mě konečně pojal za svou.

Dav vybuchl v potlesk a on obrátil naše těla čelem k naším přátelům a rodině. Nemohla jsem se donutit, přestat na něj zírat, abych se na ně podívala.

Ruce mé matky mě našly nejdřív, její obličej zmáčený slzami byl první věc, kterou jsem spatřila, když jsem od Edwarda konečně, vysoce neochotně, odtrhla oči. Následně jsem byla objata snad všemi účastníky svatby, přijímala jednu gratulaci za druhou, a stěží si uvědomovala, kdo všechno mi to vlastně přál, neboť středem mého vesmíru byla Edwardova ruka pevně svírající tu mou. Poznávala jsem pouze rozdíl mezi měkkým, teplým objetím mých lidských přátel a těmi opatrnými, chladivými od členů mé nové rodiny.

Jedno horké obětí bylo však jiné než všechny ostatní – Seth Clearwater čelil zástupu upírů, aby alespoň částečně nahradil mého ztraceného vlkodlačího přítele.

4. Gesto

Samotná svatba plynule přešla v hostinu – důkaz Aliciina bezchybného plánování. Nad blízkou řekou se právě začalo stmívat; obřad trval přesně tak dlouho, aby ho doprovázelo slunce zapadající za stromy. Když mě Edward vyvedl ven skleněnými dveřmi, světélka v korunách stromů slabě zářila a osvětlovala všudypřítomné bílé květiny. Bylo jich tu snad deset tisíc, rozsévajíc kolem příjemnou vůni, a zdobily taktéž taneční parket, krytým otevřeným altánem tyčícím se na trávě pod dvěma starodávnými cedry.

Tok události se zpomalil, uklidněn pozdně srpnovým večerem kolem nás. Malý dav lidí se rozprostřel pod jemně zářící světly a my přijímali objetí našich přátel. Nastal čas na zábavu, na smích. 

„Blahopřeju, lidi,“ řekl nám Seth Clearwater, sklánějící hlavu pod jedním z květinových věnců. Jeho matka, Sue, stála těsně vedle něho, ostražitě si prohlížející hosty. Její tvář byla hubená a nelítostná, zdůrazněna krátkým, strohým účesem; přesně takovým, jaký měla její dcera Leah – ale pochybovala jsem o tom, že se nechala ostříhat stejně, aby ukázala rodinnou sounáležitost. Billy Black, nacházející se po Sethově druhém boku, nebyl tak napjatý jako Sue.

Pokaždé, když jsem se dívala na Jacobova otce, bylo to, jako bych viděla spíš dva lidi než jednoho. Byl tu starý pán v kolečkovém křesle s vrásčitou tváří a bělostným úsměvem, kterého viděli všichni ostatní. A pak tu byl přímý potomek dlouhé linie mocných, magií vládnoucích náčelníků. Ačkoli jejich magie – díky nepřítomnosti potřebného podnětu – přeskočila jeho generaci, byl stále součástí mocné legendy. Schopnosti ochránce prošly skrz něj přímo do jeho syna, který se ke svému dědictví obrátil zády. Který nechal Sama Uleyho vystupovat jako vůdce jejich tajuplné smečky…

Kupodivu se zdálo, že Billy snadno snáší zdejší společnost i celou tuhle událost – jeho černé oči jiskřily, jako by právě obdržel nějaké dobré zprávy. Byla jsem ohromená jeho vyrovnaností. Moje svatba musela v Billyho očích vypadat jako opravdu velice zlá věc, nejhorší věc, která se dceři jeho nejlepšího přítele mohla stát.

Uvědomovala jsem si, že pro něj nebylo lehké potlačit svoje pocity, vezmeme-li v potaz problém, který tento večer skýtal pro dávnou smlouvu mezi Culleny a Quileuity – smlouvu, která zakazovala Cullenům stvořit dalšího upíra. Vlci věděli, jaký přestupek se chystá, na rozdíl od Cullenovích, kteří neměli ani tušení, jak jejich protivníci zareagují. Před spojenectvím by to znamenalo okamžitý útok. Válku. Ale teď, když se lépe poznali, prokázali by vůči nim vlci určitou shovívavost?

Jako odpověď na moji otázku roztáhl Seth, stojící naproti Edwardovi, ruce. Edward mu opětoval objetí.

Všimla jsem si, že se Sue nesouhlasně zatřásla.

„Je prima vidět, že ti všechno vychází, kámo,“ přiznal Seth. „Jsem vážně rád.“

„Děkuji ti, Sethe. Hodně to pro mě znamená.“ Edward se od Setha odtáhl a podíval se na Sue a Billyho. „Vám také děkuji. Za to, že jste nechali Setha přijít. Je dneska Belle velkou oporou.“

„Není zač,“ řekl Billy svým hlubokým, drsným hlasem, a já byla překvapená optimismem, který jsem v něm zaslechla. Třeba bylo v dohledu stálejší příměří.

Řada čekajících gratulantů se ještě prodloužila, takže nám Seth na rozloučenou zamával a zavezl Billiho ke stolům s jídlem. Sue ochranářsky držela každou rukou jednoho z nich.

Jako další k nám přišli Angela a Ben následování Mikem a Jessicou – kteří se k mému překvapení drželi za ruce. Nedostalo se ke mně, že by byli zase spolu. Přála jsem jim to.

Za mými lidskými přáteli byli moji noví vzdálení příbuzní, upíři z rodu Denali. Jakmile stáli před námi, zadržela jsem dech – Tanya, předpokládala jsem podle jahodových proužků v jejích blonďatých kadeřích – sevřela Edwarda v náručí. Tři další upíři se zlatýma očima vedle ní na mě zíraly s neskrývanou zvědavostí. Jedna z nich měla dlouhé, platinově blond vlasy, splývající ji po zádech jako hedvábí. Zbylá žena a muž, stojící vedle ní, byli oba černovlasí s na upíry nezvykle tmavou pokožkou.

A všichni čtyři byli tak nádherní, až se mi z toho udělalo špatně.

Tanya stále držela Edwarda.

„Ach, Edwarde,“ vzdychla. „Chyběl jsi mi.“

Edward se usmál a obratně se vymanil z jejího objetí, položiv jí ruce na ramena a ustoupivší o krok zpět, aby se jí mohl podívat do očí. „Už je to tak dlouho, Tanyo. Sluší ti to.“

„Tobě také.“

„Dovol mi představit ti moji ženu.“ To bylo poprvé, co to Edward vyslovil a byla to formálně pravda; vypadalo to, jakoby měl vybuchnou zadostiučiněním, které mu učinilo říct to. Denaliovi se místo odpovědi slabě zasmály. „Tanyo, toto je moje Bella.“

Tanya byla mnohem víc atraktivní, než jsem si představovala ve svých nejhorších nočních můrách. Prohlížela si mě pohledem, který byl víc přemýšlivý, než-li poraženecký, a potom se natáhla a vzala mě za ruce.

„Vítej do rodiny, Bello.“ Usmála se se slabým náznakem smutku. „Považujeme se téměř za členy Carlislovy rodiny, takže se omlouvám za, ehm, nedávný incident, kdy jsme se tak nezachovali. Měli jsme se s tebou setkat dříve. Dokážeš nám to odpustit?“

„Samozřejmě že ano,“ řekla jsem stále bez dechu. „Tak ráda tě poznávám.“

„Cullenovi se nám teď vyrovnali v počtu. Možná budeme příště na řadě mi, co říkáš, Kate?“ ušklíbla se na blondýnku.

„Sni dál,“ odsekla jí Kate s přimhouřenýma zlatýma očima. Vzala moji ruku z Tanyiny a pomalu protáhla své „Vítej, Bello.“

Černovlasá žena položila svoji ruku na Katinu. „Jsem Carmen a toto je Eleazar. Je nám potěšením se s tebou konečně seznámit.“

„M-mě taky,“ vykoktala jsem.

Tanya se ohlédla po lidech, kteří čekali za ní – Charlieho zástupce Mark a jeho žena. Jejich oči se při pohledu na Denalie rozšířily.

„Necháme vzájemné poznávání na později. Budeme na to mít věčnost!“ Když Tanya se svou rodinou odcházela, hlasitě se smála.

Dodrželi jsme všechny klasické tradice. Byla jsem oslepená blesky, když jsme se chystali nakrojit okázalý dort – příliš velký, myslela jsem si, pro naši relativně malou skupinu přátel a rodiny. Střídali jsme se ve vzájemném krmení; Edward statečně polykal jeho příděly, neboť jsem ho bedlivě sledovala. Hodila jsem svoji kytici nezvykle schopně přímo do Angeliných šokovaných rukou. Emmett a Jasper řvaly smíchy reagujíc na můj ruměnec, když mi Edward velice opatrně zuby sundával vypůjčený podvazek – který jsem si ovšem nenápadně setřásla blíž ke kotníku. S rychlým mrknutím na mě ho hodil přímo do obličeje Mikea Newtona.

A když začala hrát hudba, Edward si mě svinul do náručí na obvyklý první tanec; udělala jsem to velice ochotně, napříč svým obavám z tančení – zvláště z tančení uprostřed kruhu přihlížejících – byla jsme příliš šťastná z jeho dotyků. Vedl mě a já se bez námahy točila pod zástěnou baldachýnu světel a oslňujících záblesků fotoaparátů.

„Užíváš si večírek, paní Cullenová?“ zašeptal mi do ucha.

Rozesmála jsem se. „Bude chvilku trvat, než si na to zvyknu.“

„My máme víc než chvilku,“ připomněl mi radostně a sklonil se, aby mě políbil. Foťáky se nezadržitelně rozcvakaly.

Hudba se změnila a Charlie poklepal Edwardovi na rameno.

Nebylo vůbec snadné s Charliem tančit. Nebyl o moc lepší tanečník než já, takže jsme se pouze bezpečně pohupovali ze strany na stranu v malém čtverci. Edward a Esme se točili kolem nás jako Fred Astaire a Ginger Rogers.

„Budu tě doma postrádat, Bello. Už teď jsem osamělý.“

Promluvila jsem skrze stáhnuté hrdlo v zoufalé snaze zlehčit to. „Cítím se stejně tak hrozně, opustit vaření pro tebe kvůli své životní lásce – to je prakticky zločin. Měl bys mě zatknout.“

Ušklíbl se. „Předpokládám, že svoje vaření přežiju. Ale ty mi musíš volat, kdykoli budeš moct.“

 „Slibuju.“

Připadalo mi, že jsem tančila snad se všemi. Bylo příjemné vidět všechny svoje staré přátele, ale ve skutečnosti jsem ze všeho nejvíc chtěla být jen s Edwardem. Byla jsem šťastná, když si pro mě konečně přišel, sotva půl minuty po začátku nové písně.

„Pořád nemáš Mikea rád, co?“ rýpla jsem si, když se se mnou Edward pohyboval směrem od něj.

„Ne když musím poslouchat jeho myšlenky. Má štěstí, že ho odsud nevykopu. Nebo hůř.“

„Jasně, správně.“

„Už si se viděla?“

„Co? Ne, nejspíš ne. Proč?“

„Tak to si nejspíš neuvědomuješ, jak naprosto srdce-lámajícně  překrásná dnes večer jsi. Nejsem překvapený, že má Mike problémy s nepatřičnými myšlenkami o vdané ženě. Jsem zklamaný, že se Alice neujistila, aby jsi se opravdu podívala do zrcadla.“

„Ty nejsi objektivní.“

 Povzdechl si, odmlčel se a otočil můj obličej k domu. Na skleněné stěně se odrážel večírek jako v zrcadle. Edward ukázal na dvojici přesně naproti nám.

„Tak zaujatý, ano?“

Pohlédla jsem na Edwardův odraz – perfektní duplikát jeho perfektní tvář -  s tmavovlasou kráskou po jeho boku. Její kůže byla krémově růžová, její oči, překypující vzrušením, byly orámovány hustými řasami. Obepínaly ji lesklé bílé šaty, střižené tak zručně, že její tělo vypadalo elegantně a spanile – bylo to při nejmenším omračující.

Než jsem se stačila vzpamatovat, Edward se napjal a automaticky se otočil správným směrem, jako pokaždé když někdo vyslovil jeho jméno.

„Oh!“ vydechl. Na okamžik stáhl obočí, ale potom ho stejně rychle uvolnil.

Najednou se usmíval tím svým oslnivým úsměvem.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Svatební překvapení.“

„Co?“

Neodpověděl; opět se dal do tance, otočiv mě čelem na opačnou stranu než jsem byla předtím, pryč od světel, do náruče hluboké nocí, která byla narušená osvětleným tanečním parketem.

Nezastavil se, dokud jsme se nedostali do stínu jednoho z obrovských cedrů. Potom se zadíval přímo do toho nejčernější z nic.

„Děkuji ti,“ řekl do temnoty. „Je to od tebe velice… laskavé.“

„Laskavost je moje druhé jméno,“ chraplavě povědomí hlas odpověděl z černé noci. „Můžu se připojit?“

Ruce mi vyletěly k puse a kdyby mě Edward nedržel, zhroutila bych se na zem.

„Jacobe!“ vypadlo ze mě, jakmile jsem byla schopna opět dýchat. „Jacobe!“

„Zdravím, Bells.“

Klopýtala jsem rovnou za zvukem jeho hlasu. Edward mě držel za loket, dokud mě nechytila jiná silná ruka a nezatáhla mě do tmy. Teplo Jacobovy kůže na mě sálalo skrze tenké saténové šaty, jakmile si mě k sobě přitiskl. Nesnažil se tančit; jenom mě objímal, zatímco jsem mu skrývala hlavu na prsou. Sklonil se a zabořil mi obličej do vlasů.

„Rosalie by mi neodpustila, kdyby si s ní nezatančil,“ zamumlal Edward, a já věděla, že odešel, dávajíc mi svůj dar – tuto chvíli s Jakobem.

„Bože, Jacobe,“ rozbrečela jsem se; skoro jsem ty slova ze sebe nemohla dostat. „Děkuju ti.“

„Nebreč, Bello. Zničíš si šaty. Jsem to jenom já.“ 

„Jenom? Oh, Jaku! Teď už je všechno dokonalé.“

Odfrkl si. „Jasně – večírek začíná. Svědek dorazil.“

„Teď jsou tady všichni, které miluju.“

Cítila jsem jeho rty líbající mě do vlasů. „Promiň miláčku, jdu pozdě.“

„Jsem šťastná, že jsi vůbec přišel!“

„To byl záměr.“

 Podívala jsem se směrem k hostům, ale skrze tanečníky jsem nemohla prohlédnout k místu, kde jsem naposledy viděla Jacobova otce. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě tady. „Ví Billy, že jsi přišel?“ Jakmile jsem se zeptala, došlo mi, že to musí vědět – to jediné by vysvětlovalo zlepšení jeho nálady.

„Jsem si jistý, že mu to Sam řekl. Půjdu se za ním podívat až… až večírek skončí.“

„Bude tak nadšený, že jsi doma.“

Jacob se o kousek odtáhl a napřímil se. Nechal mi levou ruku kolem pasu a tou druhou uchopil tu moji. Přitiskl si naše ruce na hrudník; pod dlaní jsem mohla cítit, jak mu bije srdce a odtušila, že sem neumístil moji ruku náhodou.

„Nevím, jestli dostanu víc než jen jeden tanec,“ řekl a začal se mnou pomalu točit v kruhu, tak že určitě nevystihl tempo hudby doléhající k nám. „Takže bych se měl asi snažit.“

Pohybovali jsme se v rytmu jeho srdce schovaného v jeho hrudi pod mojí rukou.

„Jsem rád, že jsem přišel,“ zašeptal po chvíli. „Nemyslel jsem si, že bych mohl být. Ale je skvělé tě vidět… ještě jednou. Ne tak moc smutné jak jsem se domníval, že bude.“

„Nechci, abys byl kvůli mně smutný.“

„Já vím. A nepřišel jsem, aby ses kvůli mně cítila vinná.“

„Ne – jsem neskutečně šťastná, že jsi přišel. Je to ten nejlepší dárek, jaký jsi mi mohl dát.“

Zasmál se. „To je dobře, protože jsem neměl čas koupit ti nějaký opravdový.“

Moje oči si zvykly na tmu a tak jsem konečně mohla spatřit jeho tvář, mnohem výš než jsem ji čekala. Bylo možné, že ještě stále rostl? Jakoby měl spíš sedm stop než šest. Bylo uklidňující po tak dlouhé době znovu vidět ty důvěrně známé rysy – ty hluboké oči zastíněné širokým obočím, výrazné lícní kosti, plné rty odhalující zářivém zuby v jízlivém úsměvu, který odpovídal jeho rozpoložení. Jeho oči se míhaly ze strany na stranu; všimla jsem si, že byl dneska večer opravdu velice ostražitý. Dělal všechno, co mohl, aby mě učinil šťastnou a nepřeřekl se ani neukázal, jak moc za to platí.

Nikdy jsem neudělala nic tak dobrého, abych si zasloužila přítele jako byl Jakob.

„Kdy si se rozhodl vrátit zpět?“

„Vědomě nebo nevědomě?“ zhluboka se nadechl předtím, než si sám odpověděl. „Ani nevím. Hádám, že jsem se toulal zpátky už nějakou dobu, a to bylo asi, proč jsem sem nakonec zamířil. Ale až dneska ráno jsem se opravdu rozběhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to stihnu.“ Začal se smát. „Nevěřila bys, jak divné je mít zase chodidla – procházet se kolem na dvou nohách. A oblečení! A je to ještě víc zvláštní, protože se cítím divně. Nečekal jsem to. Vyšel jsem ze cviku ohledně všech lidských záležitostí.“

Nepřestávali jsme tančit

„Byla by vážně škoda, nevidět tě takhle. Ta štreka sem opravdu stála za to. Vypadáš neuvěřitelně, Bello. Tak překrásně.“

„Alice si se mnou dneska opravdu vyhrála. Ale ta tma tady taky pomáhá.“

„Pro mě není taková tma.“

„Správně.“ Vlkodlačí smysly. Bylo snadné zapomenout, co všechno uměl, vypadal tak lidsky. Obzvlášť právě teď.

„Ostříhal sis vlasy,“ poznamenala jsem.

„Jo. Je to tak snazší, však víš.“

„Vypadá to dobře,“ zalhala jsem.

Odfrkl si. „Jasně. Ty rezavé kuchyňské nůžky mi v tom pomohly.“ Zeširoka se zazubil, ale po chvíli jeho tvář povadla. Jeho výraz zvážněl. „Jsi šťastná, Bello?“

„Ano.“

„Fajn.“ Cítila jsem, že pokrčil rameny. „To je to hlavní.“

„Jak se máš, Jakobe? Ale pravdu.“

„Dobře, Bello, vážně. Už se o mě nemusíš bát. A můžeš přestat vyslýchat Setha.“

„Nechodila jsem za ním jen kvůli tobě. Mám ho ráda.“

„Je to dobrej kluk. Lepší společnost než někdo. Říkal jsem ti, že kdybych se mohl zbavit těch hlasů ve své hlavě, být vlkem by bylo absolutně perfektní.“

Zasmála jsem se tomu, jak to znělo. „Jo, taky nemůžu ty moje přimět zavřít pusu.“

„ V tvém případě by to znamenalo, že jsi duševně chorá. Samozřejmě že už dávno vím, že jsi bláznivá,“ škádlil mě.

„Díky.“

„Šílenství je pravděpodobně jednodušší než sdílet tolik myslí. Hlasy šílených lidí neposílají chůvy, aby je hlídali.“

„Co?“

„Sam je tady. A několik dalších. Jen pro případ.“

„Pro případ čeho?“

„Pro případ že se neudržím, nebo něco takovýho. Že bych se rozhodl zničit večírek.“ Rychle se usmál. „Ale nejsem tady, abych ti pokazil svatbu, Bello. Jsem tady, abych…“ zarazil se.

„Abys ji učinil dokonalou.“

„To je velká výzva.“

„Tak to je dobře, že ty jsi taky tak velký.“

Zanaříkal nad mým špatným vtipem a povzdechl si. „Jsem tady jako tvůj přítel. Jako tvůj nejlepší přítel, ještě naposledy.“

„Sam by ti měl víc věřit.“

„Možná jsem byl trochu domýšlivý. Nejspíš by tu byli i tak, dohlížet na Setha. Je tu hodně upírů. Seth to nebere tak vážně, jak by měl.“

„Seth ví, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Zná Cullenovi líp než Sam.“

„To nepochybně,“ uklidnil mě dřív než se naše debata mohla otočit v hádku.

Bylo zvláštní mít ho jako diplomata.

„Ty hlasy ti nezávidím,“ politovala jsem ho. „Přála bych si, abych ti to mohla ulehčit.“ V mnoha ohledech.

„Není to tak zlý. Jsem dneska jenom trochu moc ufňukaný.“

„Jsi… šťastný?“

„Dá se to tak říct. Ale dost o mě. Dneska jsi hvězdou ty.“ Spokojeně se usmál. „Vsadím se, že si to užíváš. Být středem pozornosti.“

„Jasně. Nemůžu se toho nabažit.“

Zasmál se a zahleděl se někam za mě.

S pootevřenou pusou si prohlížel třpytivý lesk večírku, graciézní otočky tanečníků, třepetající se okvětní lístky odpadávající od květinových věnců. S ním mi to všechno připadlo tak vzdálené. Skoro jako bych pozorovala víření uvnitř sněhové koule.

„Je to velkolepé,“ řekl. „Vědí, jak uspořádat party.“

„Alice je nezastavitelný přírodní živel.“

Povzdechl si. „Píseň skončila. Myslíš, že bych mohl dostat ještě jednu? Nebo žádám příliš mnoho?“

Objala jsem ho ještě pevněji. „Dostaneš jich, kolik jen budeš chtít.“

Zasmál se. „To by mohlo být zajímavé. Ale myslím, že radši zůstanu jen u dvou. Nechci, aby začali pomlouvat.“

Znovu jsme se otočili.

„Dřív bych ti teď řekl svoje sbohem,“ zamumlal.

Zkusila jsem polknout ten knedlík v krku, ale nebyla jsem toho schopná.

Jacob se na mě podíval a zamračil se. Pohladil mě prsty po tváři a otřel moje slzy.

„Nepředpokládá se, že ty budeš plakat, Bello.“

„Všichni na svatbách brečí,“ vzlykla jsem.

„Tohle je to, co chceš, správně?“

„Správně.“

„Tak se usmívej.“

Zkusila jsem to. Moje grimasa ho rozesmála.

„Budu se snažit zapamatovat si tě přesně takhle. Předstírat že…“

„Že co? Že jsem nezemřela?“

Zaťal zuby. Bojoval sám ze sebou – s rozhodnutím učinit jeho přítomnost tady darem a ne souzením. Mohla jsem jenom hádat, co chtěl říct.

„Ne,“ odpověděl nakonec. „Ale takhle si tě uchovám ve své hlavě. Růžové tváře. Bijící srdce. Dvě levé nohy. Všechno z toho.“

Záměrně jsem mu šlápla na nohu nejsilněji, jak jsem dokázala.

Usmál se. „To je moje holka..“

Otevřel pusu, aby řekl ještě něco, ale zase ji znovu zavřel. Opět bojující, drtící mezi zuby slova, které nechtěl říct.

Můj vztah s Jacobem býval tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se Edward vrátil zpět do mého života, tu bylo neustále napětí. Protože – z Jacobova pohledu – mým výběrem Edwarda jsem si zvolila osud, horší než byla smrt, nebo přinejmenším rovnocenný.

„Co je, Jaku? Prostě mi to řekni. Můžeš mi říct všechno.“

„Já-já… Nemám nic, co bych ti řekl.“

„Ale no tak. Vyklop to.“

„Opravdu. Není nic… je-je to otázka. Chci, abys ty řekla něco mě.

„Zeptej se.“

Opět se sebou chvilku bojoval a potom vydechl. „Neměl bych. Ale to je jedno. Jsem prostě chorobně zvědavý.“

Protože jsem ho znala tak dobře, pochopila jsem ho.

„Nestane se to dneska večer, Jacobe,“ zašeptala jsem.

Jacob byl mou lidskostí posedlý snad ještě víc než Edward. Cenil si každého bouchnutí mého srdce, vědouc, že co nevidět ustane.

„Aha,“ řekl, snažíc se skrýt svoji úlevu. „Aha.“

Začala hrát další píseň, ale tentokrát si toho nevšíml.

„Kdy?“ zašeptal.

„Nevím to přesně. Týden nebo dva, řekla bych.“

Jeho hlas byl víc uštěpačný. „Proč to otálení?“

„Nechci strávit líbánky svíjením se v bolestech.“

„Raději bys je strávila jak? Hraním dámy?“

„Vážně vtipný.“

„Žertuju, Bells. Ale upřímně, nevidím v tom smysl. Nemůžeš mít skutečné líbánky s upírem, tak proč se o to snažit? Nazvěme věci pravým jménem. Tohle není poprvé, co jsi to odložila. To je, myslím, dobré,“ řekl sotva slyšitelně. „Neciť se kvůli tomu trapně.“

„Nic neodkládám,“ vybuchla jsem. „A ano, můžu mít skutečné líbánky! Můžu si dělat, cokoli budu chtít! Nepleť se do toho!“

Náhle přerušil náš pomalý tanec. Na chvíli jsem uvažovala, jestli už zpozoroval, že se hudba změnila, a v duchu si připravovala cestičku k usmíření naší malé hádky, předtím než se se mnou rozloučí. Neměli bychom se rozejít kvůli mé poznámce.

A potom se mu oči rozšířily podivným druhem zděšení.

„Co?“ zalapal po dechu. „Co jsi to řekla?“

„O čem…? Jaku? Co se děje?“

„Co jsi tím myslela? Mít opravdové líbánky? Dokud si stále člověk? Děláš si srandu? To je pěkně blbej vtip, Bello!“

Pohlédla jsem na ně. „Řekla jsem, aby ses do toho nepletl, Jaku. Tohle se tě vůbec netýká. Neměla jsem… neměli jsme o tom vůbec mluvit. Je to soukromé-“

Jeho obrovské ruce mě popadly za ramena.

„Au, Jaku! Nech toho!“

Zatřásl se mnou.

„Bello! Zbláznila ses? Nemůžeš být tak pitomá! Řekni mi, že žertuješ!“

Znovu se mou zatřást. Jeho ruce, pevně sevřené, se rozkmitaly a posílaly mi tak vibrace až hluboko do morku kostí.

„Jaku – přestaň!“

Temnota byla najednou přeplněná.

„Dej z ní ty pracky pryč!“ Edwardův hlas byl chladný jako led a ostrý jako břitva.

Za Jacobem se ze tmy ozvalo slabé vrčení, následované dalším, mnohem hlasitějším.

„Jaku, kámo, stáhni se,“ zaslechla jsem naléhání Setha Clearwater. „Přestáváš se ovládat.“

Jacob se ani nepohnul, jen na mě zíral zděšeným zvětšenýma očima.

„Ublížíš ji,“ zašeptal Seth. „Pusť ji.“

„Hned!“ zavrčel Edward.

Jacob spustil ruce k bokům a proud krev pulzující mi skrz čekající žíly byl téměř bolestivý. Než jsem stihla zaregistrovat něco jiného, chladné ruce vystřídaly ty horké, a vzduch kolem mě jeho zahučel.

Zamrkala jsem. Stála jsem šest stop od místa, kde jsem se nacházela před chvílí, ukrytá Edwardovy za zády. Byly tu dva ohromní vlci čekající mezi ním a Jacobem, ale nevypadlo to, že by chtěli zaútočit. Spíše jakoby boji zkoušeli zabránit.

Seth – společenský, patnáctiletý Seth – měl svoje dlouhé ruce omotané kolem Jacobova otřásajícího se těla a táhl ho pryč. Jestli se Jacob změní Sethovi tak blízko…

„No tak, Jaku. Jdeme.“

„Zabiju tě,“ řekl Jacob hlasem tak přeplněným hněvem, že spíš hřměl než mluvil. Jeho oči, zaměřené na Edwarda, plály zuřivostí. „Vlastnoručně tě zabiju! A udělám to hned teď!“ Trhavě sebou škubal.

Černý vlk zprudka zavrčel.

„Sethe, uhni stranou,“ zasyčel Edward.

Seth do Jacoba, ochromeného hněvem, znovu strčil a podařilo se mu ho odtáhnout několik stop dozadu. „Nedělej to, Jaku. Pojď pryč. No tak.“

Sam – větší z vlků – se připojil k Sethovi. Opřel Jacobovi hlavu do hrudníku a strkal ho pryč.

Všichni tři – Seth táhnoucí, Jake třesoucí se, Sam tlačící – rychle zmizeli do temnoty.

Zbylý vlk zíral za nimi. V tom chabém světle jsem si nebyla jistá, jakou barvu měl jeho kožich – že by čokoládově hnědou? Byl to tedy Quil?

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem směrem k němu

„Už je to v pořádku, Bello,“ zamumlal Edward.

Vlk se na něho podíval. Jeho upřený pohled nebyl přátelský. Edward stroze přikývnul. Vlk se otočil, aby následoval ostatní a zmizel přesně jako před chvílí oni.

„Dobře,“ řekl si Edward pro sebe a pak se obrátil ke mně. „Vrátíme se zpátky.“

„Ale Jake-“

„Sam to má pod kontrolou. Je pryč.“

„Edwarde, je mi to tak líto. Byla jsem hloupá – „

„Neudělala jsi nic špatného-“

„Tolik jsem toho nakecala! Proč bych… Neměla jsem ho nechat se ke mně tak přiblížit. Co jsem si myslela?“

„Netrap se tím.“ Dotkl se mé tváře. „Musíme se vrátit na večírek než si někdo všimne naší nepřítomnosti.“

Zatřepala jsem hlavou ve snaze se přeorientovat. Než si někdo všimne? To si toho ještě někdo nevšiml?

Jakmile jsem o tom popřemýšlela, uvědomila jsem si, že potyčka, která se mi zdála tak katastrofická, byla ve skutečnosti velice rychlá a tichá, ukrytá ve stínech.

„Dej mi dvě vteřiny,“ poprosila jsem.

Byla jsem tak zmatená, zděšená a zarmoucená, ale na tom nezáleželo – nikdo nemohl vidět, jak se cítím. Teď jsem jen musela zvládnou zahrát opak.

„Co šaty?“

„Stále vypadáš nádherně.“

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. „Fajn. Jdeme.“

Položil mi ruku kolem pasu a zavedl mě zpět na světlo. Když jsem procházeli pod blikajícími světélky, nasměroval mě k tanečnímu parketu. Splynuly jsme s ostatními tanečníky, jakoby jsme nikdy neodešli.

Rozhlížela jsem se po okolních hostech, ale nikdo z nich nevypadal šokovaně nebo vystrašeně. Pouze v těch nejbledších tvářích byly známky stresu, ale víc než dovedně je maskovali. Jasper a Emmett stáli na samém kraji parketu, semknuti u sebe, a troufám si odhadovat, že během předchozí konfrontace byli někde poblíž.

„Jsi-“

„Je mi dobře,“ kývla jsem. „Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Co to se mnou zase je?“

„Nic s tebou není.“ 

Tolik mě potěšilo, že Jacob přišel. Obětoval se pro mě. A já to zničila, přeměnila jeho dar v katastrofu. Měla bych být v karanténě.

Moje pitomost už dneska nesměla pokazit nic jiného. Odložila jsem to proto stranou, strčila do zásuvky a zamknula na později. Budu mít spoustu času se za to zbičovat, ale nic co bych udělala teď, by nepomohlo.

„Je po všem,“ řekla jsem. „Už na to dneska večer nebudeme myslet.“

Očekávala jsem Edwardův okamžitý souhlas, ale místo toho mlčel.

„Edwarde?“

Zavřel oči a dotkl se čelem toho mého. „Jacob má pravdu,“ zašeptal. „Co jsem si myslel?“

„Nemá.“ Snažila jsem se pro přihlížející přátele udržet příjemný výraz. „Jacob je příliš předpojatý, aby viděl věci tak, jak jsou.“

Zamumlal si pro sebe něco, co znělo skoro jako „měl bych ho nechat mě zabít, že jsem o tom jenom uvažoval…“

„Přestaň,“ zarazila jsem ho divoce. Popadla jsem jeho tvář a čekala, dokud neotevřel oči. „Ty a já. To je jediné, na čem záleží. Jediné, na co máš teď dovoleno myslet. Rozumíš?“

„Ano,“ povzdechl si.

„Zapomeň, že Jacob přišel.“ To bych mohla zvládnout. To bych chtěla zvládnout. „Kvůli mně. Slib mi, že to necháš být.“

Než odpověděl, zahleděl se mi upřeně do očí. „Slibuji.“

„Děkuju. Já se nebojím, Edwarde.“

„Já ano,“ zašeptal.

„Tak s tím přestaň.“ Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. „Mimochodem, miluji tě.“

Slabě mi můj úsměv opětoval. „Proto jsme tady.“

„Upřednostňuješ nevěstu,“ řekl Emmett přicházející Edwardovi za zády. „Nech mě zatancovat si s mojí maličkou sestřičkou. Tohle by mohla být moje poslední šance, přimět ji červenat se.“

Hlasitě se rozesmál, stejně nedotčený napjatou atmosférou jako obvykle býval.

Ukázalo se, že tu byla ještě spousta lidí, s který mi jsem netančila, a to mi dalo šanci opravdu se uklidnit. Když se ke mně znovu dostal Edward, zjistila jsem, že Jacobův šuplík byl pevně zavřený. Když kolem mě ovinul paže, byla jsem schopná vytáhnout moji dřívější radost, moje přesvědčení že všechno v mém životě bylo dneska přesně tak, jak mělo být. Usmála jsem se a položila mu hlavu na hruď. Jeho objetí zesílilo.

„Na tohle bych si dokázala zvyknout,“ přiznala jsem.

„Neříkej, že jsi se dostala skrze svůj odpor k tanci?“

„Tančení není tak špatné – s tebou. Ale myslela jsem víc z tohohle,“- a přitiskla jsem se k němu ještě víc – „že tě už nikdy nenechám odejít.“

„Nikdy,“ slíbil a sklonil se, aby mě políbil.

Byl to skuteční polibek – intenzivní, pomalý ale o to víc vášnivý…

Skoro jsem zapomněla, kde jsem, když jsem zaslechla Alicino volání. „Bello! Už je čas!“

Pocítila jsem záchvěv podráždění z vyrušení mou novou sestrou.

Edward ji ignoroval; jeho rty se opět silně přitiskly na moje, mnohem naléhavěji než předtím. Moje srdce bilo jako o závod a moje dlaně opět hladily jeho mramorový krk.

„Chcete zmeškal letadlo?“ dožadovala se pozornosti Alice stojící přímo vedle mě. „Jsem si jistá, že tábořit na letišti a čekat na další let budou překrásné líbánky.“

Edward nepatrně odtáhl obličej a přikázal, „Jdi pryč, Alice,“ aby znovu přitiskl svoje rty na moje.

„Bello, to chceš mít ty šaty na sobě i v letadle?“ nepřestávala naléhat

Nevěnovala jsem tomu pozornost. V tu chvíli mě to prostě nezajímalo.

Alice tiše zavrčela. „Řeknu jí, kam ji bereš, Edwarde. Takže mi pomoz, nebo to udělám.“

Zarazil se. Zvedl svůj obličej od mého a rozzlobeně pohlédl na svoji oblíbenou sestru. „Jsi příšerně malá na to, abys mi tak hrozně lezla na nervy.“

„Nevybírala jsem dokonalé vycházkové šaty, aby si je ani neoblékla,“ odsekla a popadla mě za ruku. „Pojď se mnou, Bello.“

Vymanila jsem se z jejího sevření, postavila se na špičky a ještě jednou ho políbila. Netrpělivě mě zatahala za paži, odvádějíc mě pryč od něj. Několik přihlížejících hostů se pobaveně uchechtlo.Vzdala jsem to a nechala se zavést do prázdného domu.

Vypadala naštvaně.

„Promiň, Alice,“ omluvila jsem se.

„Nic ti nevyčítám, Bello.“ Povzdechla si. „Vypadala jsi, že si nemůžeš pomoct.“

  Zahihňala jsem se jejímu zmučenému výrazu a ona se zamračila.

„Děkuju ti, Alice. Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou kdy kdo měl,“ řekla jsem jí vážně. „Všechno bylo perfektní. Ty jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejtalentovanější sestra na světě.“

To ji dostalo; ze široka se usmála. „Jsem ráda, že se ti to líbilo.“

Renée a Esme čekali nahoře. Pomohly mi z mých svatebních šatů rovnou do tmavě modrého vycházkového kompletu. Byla jsem vděčná, když někdo vytáhl sponky z mých zvlněných vlasů a nechal je volně se mi rozprostřít po zádech. Po tvářích mé matky se celou tu domu nepřestaly kutálet slzy.

„Zavolám ti, až budu vědět, kam jedeme,“ slíbila jsem, když jsem ji objímala na rozloučenou. Věděla jsem, že tajemství, jímž byly moje líbánky zahaleny, ji pravděpodobně přivádělo k šílenství; moje matka nesnášela tajemství, pokud nebyla jeho součástí.

„Řeknu ti to, jakmile odsud bude dostatečně daleko,“ předčila mě Alice a zlomyslně se na mě usmála. Bylo vážně nespravedlivé, že budu poslední, kdo se to dozví.

„Musíte nás brzy navštívit. Je řada na vás, abyste přijeli na jih – podívat se zase jednou na slunce,“ řekla Renée.

„Dneska ani nepršelo,“ připomněla jsem jí, vyhýbajíc se jejímu požadavku.

„Zázrak.“

„Všechno je připravené,“ oznámila Alice. „Tvoje kufry jsou v autě – Jasper je odnesl.“ Odtáhla mě zpátky ke schodišti, následována Renée, stále mě napůl objímající.

„Miluju tě, mami,“ zašeptala jsem, když jsme scházeli dolů. „Jsem šťastná, že máš Phila. Dávejte na sebe pozor.“

„Taky tě miluju, Bello, miláčku.“

„Sbohem, mami. Miluju tě,“ zopakovala jsem se staženým hrdlem.

Edward na nás čekal uprostřed schodiště. Chytla jsem se jeho natažené ruky a prohledávala dav, který na nás dole čekal.

„Tátai?“ zeptala jsem se, moje oči ho stále nenašly.

„Je tady,“ zamumlal Edward. Provedl mě skrz cestičku, kterou pro nás hosti svými vlastními těly vytvořili. Nalezli jsme Charlieho skrčeného u zdi za všemi ostatními, jakoby se snad schovával. Červené kruhy kolem jeho očí vysvětlovaly proč.

„Tati!“

Objala jsem ho kolem pasu, znovu mi vyhrkly slzy – dneska večer jsem se už tolik nabrečela. Poplácal mě po zádech.

„Ale no tak. Přece nechceš zmeškat letadlo.“

Nebylo snadné mluvit s Charliem o lásce – v tomhle směru jsme si byli tak podobní, vždycky se vyhýbající trapným citovým výlevům. Ale teď nebyl čas na rozpaky.

„Miluju tě, tati,“ řekla jsem mu. „Nezapomeň na to.“

„Já tebe taky, Bells. Vždycky jsem miloval a vždycky budu.“

Líbla jsem ho na tvář ve stejnou chvíli, jako on políbil tu moji.

„Zavolej mi,“ řekl.

„Brzo,“ slíbila jsem s vědomím, že tohle bylo všechno, co jsem mu slíbit mohla. Pouze telefonát. Mému otci a matce už by nikdy nemuselo být dovoleno mě znovu vidět; budu příliš jiná a mnohem, mnohem víc nebezpečná.

„Tak už jděte,“ ponoukl mě nevrle. „Nechcete se přece opozdit.“

Hosti nám utvořili další uličku. Jakmile jsme z ní unikli, Edward si mě přitáhl těsně k boku.

„Jsi připravená?“ zeptal se mě.

„Jsem,“ odkývala jsem pravdivě.

Dav se rozjásal, když mě Edward na prahu dveří políbil. Potom jsme spěchali do auta doprovázeni deštěm rýžových zrníček. Většina z nich byla hozena prostě do prostoru, ale někdo, pravděpodobně Emmett, zamířil s neobvyklou přesností a zasáhl Edwarda plnou hrstí přímo do zad.

Auto bylo ozdobeno tolika květinami, že jimi bylo lemováno v několika řadách, a na tenkých stužkách byl přivázán tucet podkov – navržených tak, že vypadaly zbrusu nové – volně visících za nárazníkem.

 Edward mě ochraňoval před rýží, zatímco jsem nastupovala, a jakmile nastoupil i on, rozjeli jsme se pryč a já mávala z okýnka a volala „Miluju vás,“ směrem k mé rodině, která mi mávala nazpátek.

Poslední obrázek, který jsem si uchovala, byli moji rodiče. Phil něžně objímal Renée, která měla jednu ruku kolem jeho pasu a tu druhou natahovala k Charliemu, aby se ho chytla. Tak moc rozdílných druhů lásky bok boku v tento okamžik. Byl to pro mě výlev plný naděje.

Edward mi stiskl ruku.

„Miluji tě,“ řekl.

Položila jsem mu hlavu na rameno. „Proto jsme tady,“ citovala jsem ho.

Políbil mě do vlasů.

Jakmile jsme zahnuli na hlavní cestu a Edward opravdu šlápnul na plyn, i přes vrnění motoru jsem zaslechla zvuk přicházející z lesa za námi. Musel to slyšet mnohem lépe než já, ale neřekl ani slovo, neboť ten zvuk pomalu rozfoukával vítr. Také jsem mlčela.

Pronikavé, srdce lámající vytí postupně sláblo až nakonec zmizelo úplně.

 5. Ostrov Esme

„Houston?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím, jakmile jsme dosáhly terminálu v Seattlu.

„Pouze zastávka během cesty,“ ujistil mě Edward se širokým úsměvem.

Připadalo mi, že sotva jsem nasedla do letadla a usnula, mě zase vzbudil. Byla jsem šíleně unavená, když mě táhl skrz letištní halu, a snažila se zapamatovat si, jak se po každém mrknutí znovu otevírají oči. Trvalo mi několik minut, pochytit v tom ten správný cvik, když se zastavil u mezinárodní přepážky zapsat nás na další let.

„Rio de Janeiro?“ zeptala jsem se mírně znepokojeně.

„Další zastávka,“ řekl mi.

Let do Jižní Ameriky byl dlouhý, ale v širokém sedadle první třídy v Edwardově náručí víc než pohodlný. Usnula jsem a probudilo mě až neobvyklé hlášení, že kroužíme nad letištěm, doprovázené světlem zapadajícího slunce dopadajícího dovnitř skrze okýnka.

Nezůstali jsem na letišti, abychom nasedli na další let, jak jsem čekala. Namísto toho jsme si chytili taxík a vydali se napříč temnými, rušnými, přeplněnými ulicemi Ria. Neschopná rozumět Edwardovým portugalsky řečeným instrukcím řidiči jsem předpokládala, že prostě jen najdeme nějaký hotel, kde se ubytujeme před další částí naší cesty. Ostré světlo, vycházející z něčeho velice blízkého, mi způsobilo nepříjemné kroucení v břiše. Taxík pokračoval skrz hemžící se dav dokud nezřídl a my nevyjeli na západním okraji města, směřujícím přímo do oceánu.

Zastavili jsme v docích.

Edward mě vedl dolů přímo k řadě bílých jachet zakotvených v nocí zčernalé vodě. Loď, u které zastavil, byla menší než ostatní, zřejmě sestrojená pro rychlou dopravu na požadované místo. Přesto byla stále luxusní a víc elegantní než ty ostatní. Nastoupil snadno, navzdory těžkým taškám, které nesl. Položil je na palubu a otočil se, aby mi pomohl přes okraj.

Mlčky jsem sledovala, jak připravoval loď k odplutí, překvapená jak zkušeně a spokojeně vypadal, protože nikdy předtím se nezmínil, že by se o lodě zajímal. Znovu se mi potvrdilo, že jeho dovednosti zahrnují naprosto všechno.

 Jakmile jsem zamířili východním směrem na otevřený oceán, přehrávala jsem si v hlavě základy zeměpisu. Pokud jsem si dobře pamatovala, východně od Brazílie toho moc nebylo... až dokud se nedostanete do Afriky.

Ale Edward spěchal vpřed, zatímco světla Ria bledla a nakonec zmizela za námi. Na tváři měl důvěrně známý pobavený úsměv, jaký mu dokázal vytvořit jakýkoli druh rychlosti. Člun si razil cestu skrz vlny, až na mě jako slaný déšť dopadaly kapky mořské vody.

Konečně jsem dala průchod své zvědavosti, kterou jsem tak dlouho potlačovala.

„Jedeme hodně daleko?“ zajímala jsem se. 

„Asi tak půl hodiny.“ Podíval se na moje ruce, pevně zaťaté do sedadla, a ušklíbl se.

No jasně, řekla jsem si pro sebe. Přece jenom byl upír. Třeba jsme jeli do Atlantidy.

O dvacet minut později zavolal moje jméno přes řev motoru.

„Bello, podívej se.“ Ukázal přímo před sebe.

Nejdřív jsem viděla jenom temnotu a bílou měsíční stezku zrcadlící se na vodě. Očima jsem prohledávala místo, kam ukazoval, dokud jsem ve vlnách nenašla beztvarý obrys ozářený měsíčními paprsky. Mžourala jsem do tmy a silueta dostávala více detailů. Předtím než ji opět skryly vlny, vyrostla do nepravidelného trojúhelníku s jednou stranou delší než byly ty ostatní. Jak jsme se přibližovali, mohla jsem vidět, jak se obrysy lehce houpaly ve slabému vánku.

Potom mé oči zaostřily, já si poskládala všechny dílky skládačky dohromady a najednou dávaly smysl: před námi vystupoval z vody malý ostrov s palmovými listy mávajícími nám na přivítanou a písečnou pláží bledě zářící v měsíčním osvětlení.

„Kdo to jsme?“ zamumlala jsem úžasem, zatímco změnil kurz a zamířil severně přímo k ostrovu.

Navzdory hluku motoru mě slyšel a zeširoka se usmál ozářen měsíčním světlem.

„To je ostrov Esme.“

Člun dramaticky zpomalil, přesně obkreslující krátké molo postavené z dřevěných prken zbělených svitem měsíce. Nebylo tu nic kromě vln šplouchajících na bok lodi a šelestu palem pohybujících se ve větru. Vzduch byl teplý, vlhký a provoněný – jako pára která zůstane po horké sprše.

„Ostrov Esme?“ Mluvila jsem potichu, ale jakmile moje slova narušila klid noci, zdála se mi příliš hlasitá.

„Dar od Carlisle – Esme nabídla, že si ho můžeme půjčit.“

Dar. Kdo dává ostrovy jako dar? Zamračila jsem se. Neuvědomila jsem si, že Edwardova mimořádná štědrost byl jen naučený zvyk.  

Položil kufry na molo a otočil se zpět s tím jeho perfektním úsměvem na tváři a natáhl se pro mě. Místo aby mě chytl za ruku, vzal mě rovnou do náručí.

„Neměl bys počkat až na skutečný práh?“ zeptala jsem se přiškrceně, jakmile bez námahy seskočil z člunu.

Zazubil se na mě. „Jsem nic, když nejsem důkladný.“

V jedné ruce sevřel oba obrovské kufry, druhou mě stále držel ve vzduchu a nesl mě nahoru po bledé písečné cestičce skrz tmavé rostlinstvo.

Na chvilku byla pouze černočerná tma divoce rostoucího porostu hodného džungle, a následně jsem před sebou spatřila jasné světlo. Vycházelo z místa, kde jak jsem si po chvíli uvědomila, stál dům – dvě zářivá, široká, čtvercová okna formující vedle hlavního vchodu – který na mě opět zaútočil ještě důraznějším panickým strachem než předtím, horším než jsem si myslela, že dům může vyvolat.

Srdce mi zběsile bušilo do žeber, snažíc se utéct mi z hrudi, a dech mi uvíznul v krku. Ucítila jsem Edwardův pohled na mé tváři, ale odmítnula se na něj podívat. Zírala jsem přímo před sebe, ale neviděla nic.

Netypicky pro něj se nezeptal se, na co myslím. Hádala jsem, že to znamenalo, že byl stejně tak nervózní jako jsem byla najednou já.

Odložil kufry na verandu, aby mohl otevřít dveře – nebyly zamčené.

Edward na mě shlédl, čekajíc dokud jsem mu jeho pohled neopětovala, předtím než překročil práh.

Pronesl mě mlčky skrz dům, provázen rozžínajícími se světly. Můj první dojem z domu byl, že byl dost velký pro tak malinký ostrov, a zvláštně povědomý. Připomínalo mi to bledé barevné odstíny, které upřednostňovali Cullenovi; cítila jsem se jako doma. Nicméně jsem se nemohla soustředit na nic konkrétního. Zrychlený puls mi bušil za ušima a činil všechno trochu rozmazaným.

Potom Edward zastavil a rozsvítil poslední světlo.

Místnost byla velká a bílá a vzdálenější stěna byla skleněná – standardní vybavení mých upírů. Venku měsíc osvětloval bílý písek a jen několik jardů od domu zářili vlny. Ale tuto část jsem stěží vnímala. Víc jsem se soustředila na obrovskou bílou postel ve středu místnost, skrytou za nebesy z jemné síťoviny.

Edward mě postavil na nohy.

„Já… půjdu donést zavazadla.“

Místnost byla příliš teplá, dusnější než tropická noc venku. Na krku mi naskočily krůpěje potu. Pomalu jsem kráčela dopředu, než jsem byla ostatečně blízko, abych se té síťoviny mohla dotknout. Z nějakého důvodu jsem cítila potřebu ujistit se, že to všechno bylo skutečné.

Neslyšela jsem, že se Edward vrátil. Najednou mě svým chladným prstem pohladil po krku, stírajíc kapky mého potu.

„Je tu trochu horko,“ řekl omluvně. „Myslel jsem… že by to tak bylo nejlepší.“

„Důkladný,“ zamumlala jsem bez dechu a on se zasmál. Znělo to na něj neobyčejně nervózně.

„Snažil jsem se myslet na všechno, co by tohle mohlo udělat… jednodušším,“ přiznal.

Hlasitě jsem polkla, stále tváři obrácena od něj. Už někdy dřív svět zažil líbánky, jako byly ty naše?

Znala jsem odpověď. Ne. Nikdy.

„Doufal jsem,“ řekl Edward pomalu, „že… nejdřív… možná by sis se mnou chtěla jít zaplavat?“ Zhluboka se nadechl a když znovu promluvil, jeho hlas zněj víc uvolněně. „Voda bude opravdu teplá. Tohle je druh pláže, který budeš schvalovat.“

„To zní dobře.“ Zlomil se mi hlas.

„Jsem si jistý, že by jsi minutu nebo dvě chtěla být člověkem… Byla to dlouhá cesta.“

Prkenně jsem přikývla. Necítila jsem se moc lidsky; možná by mi pár minut o samotě pomohlo.

Jeho rty se mi otřely o krk. Spokojeně zavrčel a jeho chladný dech pohladil moji přehřátou pokožku. „Ať ti to netrvá příliš dlouho, paní Cullenová.“

Přejel mi rty dolů po krku až na rameno. „Budu na tebe čekat ve vodě.“

Prošel kolem mě ke skleněným dveřím, které vedly rovnou na písečnou pláž. Cestou si vysvlékl košili, upustil ji na podlahu a vyklouzl dveřmi do měsícem osvětlené noci. Rozpálený, slaný vzduch se za ním nahrnul do místnosti.

Pohltily moji kůži plameny? Podívala jsem se dolů, abych to zkontrolovala. Ne, nic nehořelo. Přinejmenším ne viditelně.

Připomněla jsem si, že musím dýchat a klopýtala přímo k obrovskému kufru, který Edward nechal otevřený na nízkém bílém stolku. Musel být můj, protože moje důvěrně známá kosmetická taštička byla přímo nahoře a byla tam také spousta růžové, ale nepoznávala jsem ani jediný kousek oblečení. Jak jsem se prohrabávala skrz úhledně poskládané hromádky – hledajíc něco povědomého a pohodlného – najednou jsem držela v rukou nechutné množství průhledných krajek a saténu. Prádélko. Opravdu velice sexy prádélko.

Nevěděla jsem jak nebo kdy, ale jednoho dne za tohle Alice zaplatí.

Prozatím jsem to hodila za hlavu a šla do koupelny, kde jsem skrz dlouhá okna, směřující na stejnou pláž jako skleněné dveře, nakukovala ven. Nemohla jsem ho vidět; odhadovala jsem, že už byl ve vodě, neobtěžujíc se vyplavat a nadechnout se. Na obloze se nakláněl téměř kulatý měsíc a písek byl pod jeho paprsky zářivě bílý. Moje oči zachytily malý pohyb – pověšený přes jednu z kývajících se palem, které lemovaly pláž, se v jemném vánku třepotal zbytek jeho oblečení.

Kůže mi znovu vzplanula.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a podívala se do velkého zrcadla. Vypadala jsem přesně, jako bych celý den strávila spánkem v letadle. Našla jsem svůj kartáč a nelítostně jím škubala na temenu hlavy, dokud nebyly moje vlasy uhlazené. Pečlivě jsem si vyčistila zuby, dvakrát. Opláchla jsem si obličej a cákala si vodu i na krk, což mě příjemně ochladilo. Bylo to tak dobré, že jsem si opláchla také paže a nakonec jsem to vzdala a rozhodla se dát si sprchu. Věděla jsem, že bylo absurdní sprchovat se před plaváním, ale potřebovala jsem se uklidnit a horká voda byla jediná spolehlivá cesta, jak toho docílit.

Také se mi zdálo, že znovu si oholit nohy by nebylo na zmar.

Když jsem skončila, popadla jsem z věšáku velký bílý ručník a omotala ho kolem sebe.

Potom jsem čelila rozhodnutí, které jsem předtím nezvažovala. Očekávalo se ode mě, že se obleču? Samozřejmě že nemyslím plavky. Ale zdálo se mi hloupé znovu se obléct. Ani jsem nechtěla pomyslet na věci, které mi Alice zabalila.

Znovu jsem začala zrychleně dýchat a ruce se mi roztřásly – tolik k uklidňujícímu účinku sprchy. Začala se mi mírně točit hlava, podle všeho byl další panický záchvat na cestě. Sesunula jsem se dolů na studenou podlahu složenou z bílých dlaždic a položila si hlavu na kolena. Modlila jsem se, aby se nerozhodl přijít se na mě podívat, než se zvládnu dát zase dohromady. Nedokázala jsem si představit, co by si pomyslel, kdyby mě viděl takto sesypanou. Nebylo by pro něj těžké přesvědčit se, že jsem udělali chybu.

A nevyšilovala jsem, protože jsem si myslela, že děláme chybu. Nic takového. Vyšilovala jsem, protože jsem neměla ani tušení, co mám udělat a bála jsem se vyjít ven z tohoto pokoje a tvářit se zmateně. Zvláště pak v tom sexy prádélku. Věděla jsem, že jsem na to ještě nebyla připravená.

Cítila jsem se přesně jako bych měla vystoupit před divadlo zaplněné tisícem lidí a neznala ani slovo ze svého textu.

Jak to lidé dokážou – spolknout všechny své obavy a svěřit se někomu jinému tak bezpodmínečně se všemi svými chybami a strachy – s menším než tak absolutním odevzdáním, které dal Edward mě? Kdyby Edward nebyl venku, kdybych necítila každou buňkou svého těla, že mě miluje stejně tak moc, jako já jeho – bezpodmínečně a neodvolatelně, a abych byla upřímná i iracionálně – nikdy bych nebyla schopná zvednout se ze země.

Ale Edward byl venku, takže jsem si pro sebe zašeptala „Nebuď zbabělec“ a vydrápala se na nohy. Pořádně jsem si kolem sebe upevnila ručník a rozhodně vypochodovala z koupelny. Minula jsem kufr plný oblečení i velkou postel bez povšimnutí a zamířila ven otevřenými skleněnými dveřmi na jemňoučký písek.

Všechno bylo jen černé a bílé, zbavené měsícem své barevnosti. Kráčela jsem pomalu napříč jemným pískem, zastavíc se u křivého stromu, kde zanechal svoje oblečení. Opřela jsem si ruce o hrubou kůru a zkontrolovala, jestli stále a dostatečně dýchám.

Pohlédla jsem do vln, černých v temnotě, a hledala ho.

Nebylo to těžké. Stál zády ke mně po pás ve vodě a zíral vzhůru na oválný měsíc. Bledé měsíční světlo přeměňovalo jeho kůži na dokonale bílou, přesně jako byl písek či sám měsíc, a jeho mokré vlasy dělalo stejně černé jako oceán okolo. Stál nehybně, jeho ruce odpočívali dlaněmi dolů na vodě; poklidné vlny se lámaly kolem něj jakoby byl kámen. Zírala jsem na hladké linie jeho zad, ramen, paží, krku, na jeho bezchybnou siluetu…  

Po kůži mi už horečně nepřeskakovaly plameny – zklidnily se a společně z kouřem sebou odnesly všechny moje rozpaky, všechnu bázlivost. Bez váhání jsem ze sebe nechala sklouznout ručník, zanechala ho u stromu ve společnosti jeho oblečení a vykročila do bílého světla; dělalo mě stejně bledou jako sněhobílý písek.

Nemohla jsem slyšet zvuk svých kroků, když jsem kráčela k vodě, ale on určitě mohl. Neotočil se. Nechala jsem něžné vlnky převalit se mi přes špičky nohou a zjistila, že ohledně teploty vody měl pravdu – byla opravdu teplá, jako z koupele. Vkročila jsem do ní, našlapujíc opatrně po neviditelném dnu oceánu, ale pozornost nebyla nezbytná; písek pokračoval perfektně hladký, mírně se svažující směrem k Edwardovi. Klesala jsem skrz slabý proud, dokud jsem mu nestála po boku a potom jsem položila svoji ruku přes tu jeho chladnou, stále ležící na vodě.

„Nádhera,“ řekla jsem a také se podívala nahoru na měsíc.

„Máš pravdu,“ odpověděl nezaujatě. Pomalu se otočil čelem ke mně; vytvořil svým pohybem malé vlny, které se odráželi od mé kůže. Jeho oči vypadaly na jeho ledově zbarveném obličeji stříbrně. Otočil ruku nahoru tak, že mohl proplést naše prsty pod hladinou vody. Byla dost teplá, aby mi jeho chladná pokožka nezpůsobovala husí kůži.

„Ale nepoužil bych slovo nádhera,“ pokračoval. „Ne když tady na porovnání stojíš ty.“

Napůl jsem se usmála, zvedla svoji volnou ruku – tentokrát se netřásla – a položila mu ji na srdce. Bílé na bílém; pro jednou jsme si byli rovni. Nepatrně se pod dotykem mé horké kůže zachvěl. Jeho dech se zrychlil.

„Slíbil jsem, že se pokusíme,“ zašeptal, najednou napjatý.

„Pokud… pokud udělám něco špatně, pokud ti ublížím, musíš mi to hned říct.“

Vážně jsem přikývla, stále mu hledíc do očí. Udělala jsem další krok skrz vlny a opřela mu hlavu o hruď.

„Neboj se,“ zamumlala jsem. „Patříme k sobě.“

Byla jsem neočekávaně přemožena pravdivostí svých vlastních slov. Tato chvíle byla tak dokonalá, tak správná, že neexistoval způsob, jak to zpochybnit.

Jeho ruce se kolem mě ovinuly, přidržujíc si mě u sebe. Léto a zima. Cítila jsem se, jakoby se každý nerv v mém těle probudil k životu.

„Navždy,“ souhlasil a pozvolna nás zatáhl do hlubší vody.

Slunce, pálící mě na holé kůži zad, mě ráno probudilo. Pozdě ráno, možná odpoledne. Nebyla jsem si jistá. Všechno kromě času bylo jasné; věděla jsem přesně, kde jsem byla – světlý pokoj s velkou bílou postelí, oslnivé sluneční světlo proudící dovnitř otevřenými dveřmi. Síťovaná nebesa by měla tu záři zmírnit.

Neotevřela jsem oči. Byla jsem příliš šťastná, než abych něco měnila, nezáleželo na tom, jak málo by to bylo. Jediné zvuky bylo vlny venku, naše dýchání, tlukot mého srdce…

Byla jsem spokojená, dokonce i s žhnoucím sluncem. Jeho chladná kůže byla dokonalá protilátka na vedro. Ležíc mu na chladivé hrudi, s jeho rukama obtočenýma kolem mě, to vypadalo velice jednoduše a přirozeně. Divila jsem se, jak jsem mohla být z minulé noci tak vylekaná. Můj strach teď vypadal pošetile.

Jeho prsty zlehka putovaly dolů po mé páteři a já věděla, že ví, že jsem vzhůru. Nechala jsem oči zavřené a utáhla paže kolem jeho krku, držíc se tak ještě blíž k němu.

Nemluvil; jeho prsty se pohybovaly nahoru a dolů po mých zádech, sotva se mě dotýkající, když studoval vzor mé kůže.

Byla bych šťastná moci tu zůstat ležet navždy, nikdy nepřerušit tuto chvíli, ale moje tělo bylo jiného názoru. Rozesmála jsem se svému nedočkavému žaludku. Vypadalo tak všedně být hladový po tom všem, co se minulou noc přihodilo. Jako snést se zpátky na zem z nějaké vyšší úrovně.

„Čemu se směješ?“ zamumlal, stále mě hladící po zádech. Zvuk jeho hlasu, vážný a silný, s sebou přinesl záplavu vzpomínek na minulou noc a já cítila, jak mi rudnou tváře.

Jako odpověď na jeho otázku mi zakručelo v břichu. Znovu jsem se zasmála. „Nemůžu prostě utéct od bytí člověkem na moc dlouho.“

Čekala jsem, ale on se se mnou nezasmál. Pomalu, ponořující se do mnoha vrstev blaženosti zatemňujících mi mysl, přišlo uvědomění si rozdílných ovzduší venku mé vlastní barvité sféry štěstí.

Otevřela jsem oči; první věc, kterou jsem spatřila, byla jeho bledá, téměř stříbrná, kůže na jeho krku v oblouku pod bradou. Jeho čelist byla napjatá. Zvedla jsem se na loktu, abych mu mohla pohlédnout do tváře.

 Zíral na průsvitná nebesa nad námi a nepodíval se na mě, když jsem zkoumala jeho vážné rysy.

„Edwarde?“ řekla jsem s divným malým knedlíkem v krku. „Co se děje? Něco je špatně?“

„Musíš se ptát?“ Jeho hlas byl tvrdý, cynický.

Můj první instinkt, produkt nejistoty v mém životě, byl zjistit, co jsem udělala zle. Přebírala jsem se skrz všechno, co se stalo, ale nemohla jsem ve svých vzpomínkách nalézt žádnou trpkou chvilku. Všechno to bylo jednodušší, než bych očekávala; byli jsme jako dva sousední dílky puzzle, museli jsme do sebe zapadnout. To mi dávalo tajné zadostiučinění – byli jsme slučitelní psychicky stejně dobře jako ve všech ostatních směrech. Oheň a led, nějakým zázračným způsobem existující společně bez toho, aby se navzájem zničili. Další důkaz, že jsem k němu patřila.

Nemohla jsem přijít na žádný důvod, který by ho přimět tvářit se takhle – tak stroze a bezcitně. Co mi ušlo?

Jeho prsty mi klouzali po ustaraných vráskách na čele.

„Na co myslíš?“ zašeptal.

„Jsi naštvaný. Nechápu to. Udělala jsem…?“ Nedokázala jsem to dokončit.

Přimhouřil oči. „Jak moc jsem ti ublížil, Bello? Pravdu – nesnaž se to zlehčovat.“

„Ublížil?“ zopakovala jsem; můj hlas zněj vyšší než obvykle, protože jeho slova mě tak zaskočila.

Nadzvedl obočí a stáhl rty.

Učinila jsem rychlou kontrolu, automaticky napjala tělo, protahujíc a ohýbajíc svaly. Dostavila se ztuhlost a také hodně bolesti, to byla pravda, ale většinou tu byl jen starý pocit, že všechny moje kosti jsou stále v celku. Nebyly tu žádné nepříjemné pocity.

A potom jsem se trochu naštvala, protože svými pesimistickými předpoklady zatemnil to nejdokonalejší ráno ze všech.

„Jak si přišel k takovému závěru? Nikdy mi nebylo líp než teď.“

Zavřel oči. „Přestaň s tím.“

„Přestat s čím?“

„Přestaň předstírat, že nejsem monstrum, když jsem s tímhle souhlasil.“

„Edwarde!“ zasyčela jsem, teď už vážně naštvaná. Protáhnul moje zářivé vzpomínky skrze temnotu, zašpinil je. „Už nikdy to neříkej.“

Neotevřel oči; bylo to, jakoby se na mě nechtěl podívat.

„Podívej se na sebe, Bello. A pak mi řekni, že nejsem monstrum.“

Zraněná, šokovaná, jsem se bez myšlení řídila jeho pokyny a zalapala po dechu.

Co se mi to stalo? Načechraný bílí sníh, který mi lpěl na kůži, mi nedával žádný smysl. Zatřepala jsem hlavou a z vlasů se mi snesl bílý vodopád.

 Stiskla jsem jeden z měkkých bílých kousků mezi prsty.

„Proč jsem celá pokrytá peřím?“ zeptala jsem se zmateně.

Netrpělivě vydchl. „Roztrhal jsem polštář. Nebo dva. Ale o tom jsem nemluvil.“

„Ty jsi… roztrhal polštář? Proč?“

„Podívej se, Bello!“ téměř zavrčel. Chytl moji ruku – velice opatrně – a natáhl ji. „Podívej se na tohle.“

Tentokrát jsem spatřila, co myslí.

Pod popraškem peří mi na paži začínala kvést obrovská červenající se modřina. Moje oči ji následovaly nahoru k mému ramenu a zase dolů po žebrech. Uvolnila jsem si ruku a z blízka studovala svoje barevné levé předloktí. Dotkla jsem se ho, a potom znovu. Nepatrně mi v něm pulzovalo.

„Oh,“ vydechla jsem.

Snažila jsem se na to vzpomenout – vzpomenout si na bolest – ale nedokázala jsem to. Nemohla jsem přivolat chvíli, kdy byl jeho stisk tak pevný, kdy ke mně byly jeho ruce tak tvrdé. Vybavovala jsem si pouze jeho chvění, když mě těsněji objal a potěšení, které jeho dotyk způsobil…

„Já… tak to mrzí, Bello,“ zašeptal zatímco jsem zírala na svoje modřiny. „Věděl jsem to. Neměl bych-“ Spolknul zbytek věty. „Mrzí mě to víc, než můžu vyjádřit.“

Schoval si obličej do dlaní a dokonale znehybněl.

Dlouhou jsem seděla naprosto ochromená, snažíc se  souhlasit – teď když jsem pochopila – s jeho obviňováním. Bylo to tak rozdílné s pocity, které jsem cítila, že to bylo víc než obtížné.

Šokovanost postupně mizela a nic po sobě nezanechávala. Nicota. Moje mysl byla prázdná. Nemohla jsem přijít na to, co říct. Jak jsem mu to měla vysvětlit tím správným způsobem? Jak bych ho mohla učinit tak šťastným jako jsem byla já – alespoň před chvílí byla?

Dotkla jsem se jeho ruky, ale on nezareagoval. Ovinula jsem mu prsty kolem zápěstí a snažila se mu ji odpáčit od obličeje, ale nedokázala jsem tou sochou dost škubnout, ne po tom co všechno pro mě udělal.

„Edwarde.“

Nepohnul se.

„Edwarde?“

Nic. Tak tedy povedu monolog.

„Mě to líto není, Edwarde. Já jsem… Ani ti to nedokážu popsat. Tak moc šťastná jsem. Tohle to nepředčí. Nebuď naštvaný. Nebuď. Já jsem vážně v p-“

„Neříkej v pořádku.“ Jeho hlas byl chladný jako led. „Pokud mě nepovažuješ za idiota, neříkej, že jsi v pořádku.“

„Ale já jsem,“ zašeptala jsem.

„Bello,“ zasténal. „Nejsi.“

„Ne. Ty nejsi, Edwarde.“

Pohnul rukama; jeho zlaté oči se na mě ostražitě dívaly.

„Nenič to,“ požádala jsem ho. „Já. Jsem. Šťastná.“

„Už jsem to zničil,“ zašeptal.

„Nech toho,“ vybuchla jsem.

Slyšela jsem, jak zaťal zuby.

Naštvaně jsem zavrčela. „Proč mi jenom nemůžeš číst myšlenky? Je tak nepohodlné být vnitřně němí!“

Jeho oči se nepatrně rozšířily.

„Tak to je novinka. Vždyť miluješ, že ti nedokážu nahlédnout do mysli.“

„Dneska ne.“

Upřeně se na mě zahleděl. „Proč?“

Nespokojeně jsem pohodila rukama a ignorovala bolest, která mi vystřelila v ramenu. S ostrým plácnutím jsem znovu položila ruce na jeho hrudník. „Protože celá tahle úzkost by byla naprosto nepotřebná, kdyby ses mohl podívat, jak se teď cítím! Nebo před pěti minutami. Byla jsem dokonale šťastná. Naprosto a úplně šťastná. A teď – dobře, jsem momentálně trochu naštvaná.“

„Měla by si na mě být naštvaná.“

„Dobře, tak jsem. Už se cítíš líp?“

Povzdechl si. „Ne. Nemyslím si, že by mi teď něco dokázalo zlepšit náladu.“

„Tohle,“ vyprskla jsem. „Tohle je důvod, proč jsem naštvaná. „Zabíjíš moje vzrušení, Edwarde.“

Protočil oči a zatřepal hlavou.

Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem teď víc bolesti, ale nebylo to tak zlé. Jako bych včera zvedala těžká závaží. Byla jsem hotová během jednoho z Renéiných záchvatů posilovací vášně. Šedesát pět zvedaček deseti liber v každé ruce. Příští den jsem nemohla chodit. Tohle nebylo ani z poloviny tak bolestivé.

Spolkla jsem svoji podrážděnost a snažila se o konejšivý tón. „Věděli jsem, že to bude složitý. Předpokládali jsem to. A pak – bylo to o hodně jednodušší, než jsem si myslela, že by mohlo být. A tohle vážně nic není.“ Přejela jsem si prsty podél paže. „Myslím, že napoprvé jsem nevěděli, co očekávat, byli jsme ohromení. S trochou praxe-“

Jeho výraz byl najednou tak vzteklý, že jsem se zastavila uprostřed věty.

„Předpokládali? Čekala jsi tohle, Bello? Čekala jsi, že ti ublížím? Považuješ experiment za úspěšný, protože odsud můžeš odejít? Žádné zlomené kosti – to je ekvivalent vítězství?“

Čekala jsem, nechávajíc ho to ze sebe dostat. Potom jsem čekala ještě chvíli, zatímco se jeho dýchání vracelo zpátky do normálu. Když se jeho oči uklidnily, odpověděla jsem, mluvíc s rozvážnou přesností.

„Nevěděla jsem, co očekávat – ale rozhodně jsem neočekávala, jak… jak… úžasné a dokonalé to bude.“ Můj hlas klesl do šepotu, sklonila jsem oči od jeho obličeje a zahleděla se na ruce. „Chci říct, že nevím, jaké to bylo pro tebe, ale takto to bylo pro mě.“

Chladné prsty mi zvedly hlavu.

„To je, čeho se bojíš?“ procedil skrz zuby. „Jestli jsem si to užil?“

Moje oči zůstaly sklopené. „Vím, že to není stejně. Nejsi člověk. Pokoušela jsem se ti jen vysvětlil že, pro člověka, si nedokážu představit, že bych od života dostala víc než tohle.“

Dlouho byl ticho, když jsem k němu konečně vzhlédla. Jeho tvář teď byla jemnější, všímavější.

„Vypadá to, že mám víc důvodů se ti omluvit.“ Zamračil se. „Ani jsem nesnil o to, že by sis kvůli tomu, jak se cítím po tom, co jsem ti udělal, mohla myslet, že minulá noc nebyla… ta nejlepší noc mé existence. Ale nechci na to takhle myslet, ne když ty jsi...“

Koutky mých rtů se nepatrně podzvedly. „Vážně? Nejlepší ze všech?“ zeptala jsem se potichu.

Vzal můj obličej do rukou. „Mluvil jsem s Carlislem po tobě a řekl mu o naší dohodě, doufajíc že by mi mohl pomoci. Samozřejmě mě varoval, že to pro tebe bude velice nebezpečné.“ Stín zahalil jeho výraz. „Věřil mi, ačkoli jsem si to nezasloužil.“

Chtěla jsem začít protestovat, ale položil mi dva prsty přes rty, než jsem stačila cokoli říct.

„Také jsem se ho ptal, co bych já měl očekávat. Nevěděl jsem, jaké to pro mě bude… co fakt, že jsem upír, změní.“ Napůl se usmál. „Carlisle mi řekl, že to bylo velice silné, jako nic jiného. Řekl mi, že fyzická láska je něco, co bych neměl brát na lehkou váhu. S naší mimořádnou změnou povahy nás mohou výraznými pocity změnit trvalým způsobem. Ale řekl, že se o tuhle část nemusím bát – ty už jsi mě totiž kompletně změnila.“ Tentokrát byl jeho úsměv skutečnější.

„Také jsem mluvil se svými bratry. Řekli mi, že to byla neskutečná rozkoš. Srovnatelná pouze s pitím lidské krve.“ Nakrčil obočí. „Ale já tvoji krev ochutnal a na světě není krev, která by mohla být mocnější než tohle… Nemyslím si, že se mýlí. Jen to pro nás bylo jiné. Něco víc.“

„Bylo to něco víc. Bylo to všechno.“

„To nemění nic na tom, že to bylo špatné. Dokonce i kdyby bylo možné, že to takto opravdu cítíš.“

„Co tohle znamená? Myslíš si, že to zveličuju? Proč?“

„Pro zmírnění viny. Nemůžu ignorovat důkazy, Bello.“

Uchopila jsem ho za bradu a nastavila naše tváře tak, že byly sotva palec vzdálené. „Poslouchej mě, Edwarde Cullene. Nic kvůli tobě nepředstírám, jasný? Ani jsem nevěděla, že je potřeba ti zlepšovat náladu, dokud jsi nezačal být zbědovaný. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná – ani když si se rozhodl, že mě miluješ víc než mě toužíš zabít, nebo když jsem se poprvé vzbudila a ty jsi na mě čekal… ani když jsem zaslechla tvůj hlas v baletním studiu “- trhl sebou při vzpomínce na lovce, který se mě pokusil zabít, ale já nepřestala – „nebo když jsi řekl „Ano“ a já si uvědomila, že si tě udržím už navždy. Tohle jsou nejšťastnější vzpomínky, které mám, a tohle je ještě lepší než cokoli z toho. Tak se s tím smiř.“

Dotkl se nahněvané vrásky mezi mým obočím. „Teď tě činím nešťastnou. To nechci.“

„Tak potom ty nebuď nešťastný. To je jediná věc, která je tady špatně.“

Přivřel oči, zhluboka se nadechl a přikývnul. „Máš pravdu. Minulost je minulost a já nemůžu udělat nic, abych ji změnil. Nedává smysl kazit ti teď kvůli tomu náladu. Udělám cokoli, co mohu, abych tě znovu učinil šťastnou.“

Podezřívavě jsem zkoumala jeho tvář a on mi daroval vyrovnaný úsměv.

„Cokoli mě učiní šťastnou?“

V břichu mi zakručelo ve stejnou chvíli, jako jsem se zeptala

„Jsi hladová,“ řekl rychle. Pohotově vyskočil z postele a rozvířil mračno peří. Což mi připomnělo.

„Takže proč přesně jsi se rozhodl zničit Esme polštáře?“ zeptala jsem se, posadíc se a setřepávajíc peří z vlasů.

Už měl oblečené volné khaki kalhoty a stál u dveří potřásajíc vlasy, shazující z nich trochu peří.

„Nevím, jestli jsem se minulou noc rozhodl cokoli udělat,“ zamumlal. „Měli jsme štěstí, že to byli polštáře a ne ty.“ Zhluboka se nadechl a zatřepal hlavou, když k němu přicházely temné myšlenky. Na tváři se mu objevil velice důvěryhodně vypadající úsměv, a já odhadovala, že mu muselo dát hodně práce, aby tak působil.

Opatrně jsem slezla z vysoké postele a znovu pocítila, teď víc při vědomí, bolest inkriminovaných míst. Slyšela jsem ho vzdechnout. Otočil se ode mě, zaťal ruce do pěstí, až mu zbělely klouby.

„To vypadám tak hrozně?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet bezbolestný tón. Zalapal po dechu, ale neotočil se, pravděpodobně aby přede mnou ukryl svůj výraz. Vydala jsem se do koupelny, posoudit to sama.

Zírala jsem na své nahé tělo v dlouhém zrcadle za dveřmi.

Rozhodně to bylo tak hrozné. Až na světlý stín napříč jedné z mých lícních kostí a trochu oteklé rty byl můj obličej v pořádku. Ale zbytek mého těla byl ozdobený odstíny modré a fialové. Soustředila jsem se na modřiny, které by mohlo být nejtěžší schovat – moje ruce a ramena. Nebylo to tak špatné. Moje kůže se hojila snadno. Během doby, co byla modřina vidět, jsem obvykle zapomněla, jak jsem k ní přišla. Samozřejmě že tyhle se teprve rozvíjely. Zítra budu vypadat ještě mnohem hůř. To věci rozhodně neulehčí.

Podívala jsem se na svoje vlasy a vzdychla.

„Bello?“ Byl přímo za mnou, jakmile ten zvuk zaslechl.

„Tohle z vlasů nikdy nedostanu!“ ukazovala jsem si na hlavu, která vypadala, jakoby se na ní uhnízdilo kuře. Začala jsem vybírat peří.

„Měla by ses bát o svoje vlasy,“ zamumlal, ale začal vybírat peří mnohem rychleji než já.

„Jak se vydržíš nesmát? Vypadám absurdně.“

Neodpověděl, jenom pokračoval ve vybírání. Beztak jsem znala odpověď – nic by ho za tohoto rozpoložení nedokázalo rozesmát.

„Tohle nepůjde,“ povzdechla jsem si po minutě. „Je to tam všechno zacuchané. Musím to zkusit vymýt.“ Otočila jsem se a objala ho kolem pasu. „Chceš mi pomoct?“

„Bude lepší, když ti najdu něco k jídlu,“ řekl mi rychle, a opatrně se uvolnil z mého sevření. Jakmile zmizel, pohybující se příliš rychle, povzdechla jsem si.

Vypadalo to, že líbánky jsou u konce. V krku se mi usídlil velký knedlík.

Když jsem byla téměř bez peří a oblečena v neznámých bílých bavlněných šatech, které ukrývaly to nejhorší z fialových skvrn, zamířila jsem bosá za vůní vajíček, slaniny a čedaru.

Edward stál před ocelovými kamny, přendávajíc omeletu na světle modrý talíř přichystaný na lince. Vůně jídla mě ohromila. Cílila jsem se, jako bych dokázala sníst i talíř a pánev; zakručelo mi v břichu.

„Tady,“ řekl. Otočil se s úsměvem na tváři a položil talíř na stůl.

Posadila jsem se na jednu ze dvou kovových židlí a vrhnula se na horká vajíčka. Vůbec mě nezajímalo, že mě pálily v krku.

Posadil se naproti mně. „Dost často tě nekrmím.“

Polkla jsem a připomněla mu, „Spala jsem. A tohle je mimochodem vážně dobré. Působivý na někoho, kdo nejí.“

„Kanál o vaření,“ vysvětlil s mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.

Ráda jsem ho takhle zase viděla, vypadal mnohem víc sám sebou.

„Odkud jsou ta vajíčka?“

„Požádal jsem někoho od úklidu, aby nám zásobovali kuchyni. A také je budu muset požádat, aby se nějak vypořádali s tím peřím…“  řekl do ztracena, pohled upírající do prostoru nad mojí hlavou. Neodpověděla jsem, snažíc se vyvarovat vyřčení něčeho, co by ho opět mohlo rozrušit

Snědla jsem všechno, přestože udělal dost pro dva.

„Děkuju,“ řekla jsem mu. Naklonila jsem se přes stůl, abych ho políbila. Automaticky mě políbil nazpět, ale najednou ztuhl a odtáhl se.

Zaskřípala jsem zuby a otázka, na kterou jsem se mínila zeptat, vyšla ven znějící jako obvinění. „Dokud budeme tady, už se mě znovu nedotkneš, viď?“

Zaváhal, na půl se usmál a zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři. Jeho prsty jemně klouzaly po mé kůži a já si nedokázala pomoct a opřela mu tvář do dlaně.

„Víš, že tohle nemyslím.“

Povzdechl si a spustil ruku. „Vím. A máš pravdu.“ Odmlčel se, zvedajíc mírně bradu. Potom znovu promluvil s pevným přesvědčením. „Nebudu se s tebou milovat, dokud nebudeš změněna. Už ti nikdy znovu neublížím.“

 6. Rozptýlení

Moje obveselení se na ostrově Esme stalo prioritou číslo jedna. Potápěli jsem se (dobře, já se potápěla, zatímco on se vychloubal jeho schopností na neurčitě dlouho zadržet dech). Prozkoumávali jsme malou džungli, která se rozprostírala kolem nízkého skalnatého vrcholku. Byli jsme se podívat na papoušky žijící v korunách stromů na jižním konci ostrova. Pozorovali jsme západ slunce na západní skalnatém pobřeží. Plavali jsme s delfíny, kteří si hrály v teplé, mělké vodě. Nebo přinejmenším já; když byl ve vodě Edward, delfíni zmizeli jakoby byl poblíž žralok.

Věděla jsem, o co jde. Snažil se mě udržet zaneprázdněnou, roztržitou, abych nemohla pokračovat v přemlouvání ohledně sexu. Kdykoli jsem s ním o tom zkusila mluvit, ulehčujíc to jedním z milionu DVD promítaných na obrovské plazmové televizi, vylákal mě ven z domu pomocí kouzelných slov jako korálové útesy, podmořské jeskyně a mořské želvy. Celý den jsme byli v neustálém pohybu, takže když konečně zašlo slunce, byla jsem naprosto vyhladovělá a vyčerpaná.

Každý večer mi během večere únavou padala hlava do talíře; jednou jsem dokonce usnula přímo na stole a on mě musel donést do postele. Součástí toho bylo také, že pro mě Edward pokaždé přichystal příliš mnoho jídla, ale já po všem tom celodenním plavání a šplhání byla tak hladová, že jsem toho většinu snědla. A potom, plná a utahaná, jsem jen stěží mohla udržet otevřené oči. Nesporně dokonalý plán.

Vyčerpanost mým pokusům o přemlouvání moc nepomáhala. Ale nevzdávala jsem se. Zkoušela jsem zdůvodňovat, naléhat i naříkat, všechno bezúspěšně. Většinou jsem odpadla, ještě předtím než jsem na něj skutečně mohla začít tlačit. A potom se moje sny zdály tak skutečné – převážně noční můry nabíraly na realističnosti, odhadovala jsem že díky příliš jasným barvám ostrova – že jsem se probouzela unavená a nezáleželo na tom, jak dlouho jsem spala.

Asi po týdnu stráveném na ostrově jsem se rozhodla zkusit kompromis. To nám v minulosti už pomohlo.

Teď jsem spávala v modrém pokoji. Lidé na úklidu měli přijít až následující den, takže bílý pokoj byl stále zahalen sněžnou přikrývkou. Modrý pokoj byl menší a postel rovněž. Zdi byly tmavé, obložené dřevem, a všechny doplňky z luxusního modrého hedvábí.

Chtěla jsem si na spaní obléct něco z kolekce Alicina spodního prádla – které nebylo tak odhalující v porovnání s úspornými bikinkami, které mi zabalila. Přemítala jsem, jestli měla vizi, proč bych takové věci chtěla a otřásla se v rozpacích z té myšlenky.

Vyrazila jsem pomalu v lehkém saténu obávající se, že odhalováním své kůže bych mohla věci ještě zhoršit, ale schopná vyzkoušet všechno. Edward vypadal, že si ničeho nevšimnul, jako bych měla oblečené to stejné staré pyžamo, které jsem nosila doma.

Modřiny teď už nebyly tak hrozné – na některých místech zežloutly a jinde už zmizely úplně – takže když jsem se dneska večer připravovala v koupelně, vytáhla jsem jeden z děsivějších kousků prádla. Bylo černé, jemné a přepadaly mě v něm rozpaky, dokonce i když tu ještě nebyl. Dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do zrcadla předtím, než se vrátím do ložnice. Nechtěla jsem ztratit odvahu.

S potěšením jsem sledovala jeho na vteřinu vytřeštěné oči, než znovu ovládl svůj výraz.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se a otočila se okolo své osy, aby mě mohl vidět ze všech úhlů.

Odkašlal si. „Vypadáš nádherně. Jako ostatně vždycky.“

„Díky,“ řekla jsem trochu nevrle.

Byla jsem příliš unavená, než abych oddalovala ulehnutí do měkké postele. Obmotal kolem mě ruce a přitáhl si mě na hrudník, ale to nebylo nic nového – bylo moc horko na to, abych spala bez blízkosti jeho chladného těla.

„Dohodneme se,“ řekla jsem ospale.

„Nebudu se s tebou na ničem domlouvat,“ odpověděl.

„Ještě si ani neslyšel, co nabízím.“

„Na tom nezáleží.“

Povzdechla jsem si. „Sakra. A já vážně chtěla… No dobře.“

Protočil oči.

Zavřela jsem ty svoje a nechala nahozenou návnadu. Zívla jsem.

Trvalo to jenom minutu – ne dost dlouho na to, abych vytuhnula.

„Tak dobře. Co by jsi chtěla?“

Na vteřinu jsem pevně zkousla, bojujíc s úsměvem. Jestli tu bylo něco, čemu nedokázal odolat, bylo to příležitost něco mi dát.

„No, přemýšlela jsem… Vím, že se předpokládá, že celá ta věc s Dartmouthem bude jen krytí, ale upřímně, jeden semestr na vysoké by mě pravděpodobně nezabil,“ řekla jsem, opakujíc slova, co kdysi sám řekl, když se mě snažil přesvědčit, abych odvolala svoji přeměnu na upíra. „Vsadím se, že Charlie by byl z vysokoškolských příběhů nadšený. Samozřejmě že by mohlo být trapné, kdybych tam nevydržela. Ale stejně… osmnáct, devatenáct. To vážně není tak velký rozdíl. Není to jako by mi měli příští rok narůst krkavčí nohy.“

Dlouho byl ticho. Potom řekl tiše: „Můžeš počkat. Můžeš zůstat člověkem.“

Vyplázla jsem jazyk a zavrhla tak jeho návrh.

„Proč mi tohle děláš?“ procedil skrz zuby rozzlobeně. „Není to dost těžké už i bez toho?“ Samou zlostí mě chytil za lem prádla a na chvilku jsem myslela, že ho roztrhne. Jeho ruce se opět uvolnily. „Na tom nezáleží. Nebudu se s tebou na ničem domlouvat.“

„Chci jít na vysokou.“

„Ne, nechceš. A není nic, kvůli čemu by stálo za to znovu riskovat tvůj život. To je cena za tvoje zranění.“ 

„Ale já tam chci jít. Dobře, není to úplně vysoká, co chci – chci být člověkem ještě trochu déle.“

Zavřel oči a nadechl se nosem. „Mateš mě, Bello. Neměli jsme tuhle hádku už milionkrát a ty si pokaždé neprosila, že chceš být upírem okamžitě?“

„Ano, ale… teď mám důvod, který jsem předtím neměla, pro to být člověkem.“

„Jaký?“

„Hádej,“ řekla jsem a nadzvedla se z polštářů, abych ho políbila.

Políbil mě nazpátek, ale ne způsobem, který by mě přesvědčil, že jsem vyhrála. Bylo to spíš jakoby byl jenom opatrný, aby neranil moje city; naprosto, nesnesitelně se kontroloval. Po chvíli mě od sebe jemně odstrčil a znovu položil na hruď.

„Jsi tak lidská, Bello. Ovládaná svými hormony.“ Usmál se pro sebe.

„To je přesně ono, Edwarde. Líbí se mi tahle část lidství. Ještě se jí nechci vzdát. Nechci čekat roky jako krvežíznivý novorozený než se ke mně nějaká část tohohle vrátí.“

Zívla jsem a on se usmál.

„Jsi unavená. Spi, lásko.“ Začal broukat ukolébavku, kterou složil, když jsme se poprvé setkali.

„A já se divím, proč jsem tak utahaná,“ zamumlala jsem sarkasticky. „Tohle musela být součást tvého plánu.“

Zachechtal se a vrátil se k pobrukování.

„Na to, jak bývám unavená, bych měla spávat lépe.“

Přetnul svoji píseň. „Spíš jako zabitá, Bello. Od té doby, co jsme tady, si neřekla ani slovo. Kdybys nechrápala, bál bych se, jestli jsi neupadla do kómatu.“

Ignorovala jsem tu chrápací část; nechrápala jsem. „Neházela jsem sebou? To je zvláštní. Obvykle když mám noční můry, převaluju se přes celou postel. A křičím.“

„Ty míváš noční můry?“

„Dost živé. To proto jsem tak unavená.“ Zívla jsem. „Nemůžu uvěřit, že jsem o nich celou noc nemluvila.“

„O čem se ti zdá?“

„Tak různě – ale jsou svým způsobem všechny stejné, však víš, kvůli těm barvám.“

„Barvám?“

„Všechno je tady tak jasné a skutečné. Obvykle když sním, tak o tom vím. Ale s těmihle nevím, že spím. To je dělá děsivější.“

Když znovu promluvil, zněl znepokojeně. „Co tě děsí?“

Nepatrně jsem se otřásla. „Většinou…“ Zaváhala jsem.

„Většinou?“ pobízel mě k pokračování.

Nebyla jsem si jistá proč, ale nechtěla jsem mu říct o dítěti ve svých neustále se vracících nočních můrách; na mém osobním strachu bylo něco soukromého. Takže namísto toho, abych mu to plně vylíčila, sdělila jsem mu jen jeden prvek z mnoha. Rozhodně dostačujících na vyděšení mě nebo kohokoli jiného.

„Volturiovi,“ zašeptala jsem.  

Těsněji mě objal. „Už nás nebudou obtěžovat. Brzo se staneš nesmrtelnou a už k tomu nebudou mít důvod.“

Nechala jsem ho uklidnit mě, cítíc se mírně provinile, že nepochopil. Noční můry nebyly přesně takové. Nebylo to, že bych se bála o sebe – bála jsem se o toho chlapce.

Nebyl to ten stejný chlapec jako v prvním snu – upíří dítě s krvavýma očima sedící na hromadě mrtvých lidí, které jsem milovala. Tento chlapec, o kterém se mi za uplynulý týden čtyřikrát zdálo, byl rozhodně člověk; jeho tváře se červenaly a jeho oči byly světle zelené. Ale přesně jako to jiné dítě, se třásl strachem a zoufalstvím, když ho Volturiové obklíčili.

V tomto snu bylo obojí, nové i staré, a já jednoduše musela ochránit to neznámé dítě. Nebyla žádná jiná možnost. Ale věděla jsem, že selžu.

Pozoroval zármutek zračící se mi v obličeji. „Jak ti můžu pomoci?“

Setřásla jsem to ze sebe. „Jsou to jenom sny, Edwarde.“

„Chceš, abych ti zpíval? Klidně budu zpívat celou noc, pokud to zažene tvoje špatné sny.“

„Nejsou všechny tak špatné. Některé jsou hezké. Tak… barevné. Pod vodou, s rybami a korály. Vypadá to, jakoby se to vážně dělo – nevím, že sním. Možná že tenhle ostrov je ten problém. Všechno je tu tak zářivé.“

  „Chceš jet domů?“

„Ne. Ne, ještě ne. Můžeme zůstat ještě o chvilku déle?“

„Můžeme zůstat jak dlouho jen budeš chtít, Bello,“ slíbil mi.

„Kdy začíná semestr? Předtím jsem tomu nevěnovala pozornost.“

Povzdechl si. Možná že znovu začal pobrukovat, ale usnula jsem dřív, než jsem si tím mohla být jistá.

S trhnutím jsem se probudila do tmy. Můj sen byl příliš skutečný… tak živý, tak intenzivní… Hlasitě jsem lapala po dechu, zmatená potemnělou místností. Jenom před vteřinou to vypadalo, že jsem pod oslnivým sluncem.

„Bello?“ zašeptal Edward, pevně mě objal a jemně se mnou zatřásl. „Jsi v pořádku, lásko?“

Oddechla jsem si. Jenom sen. Ne skutečnost. K mému naprostému úžasu se mi z očí bez varování vylily slzy a brázdily si cestu po mých tvářích.

„Bello!“ řekl – hlasitěji a naléhavěji. „Co se děje?“

Utřel mi z rozpálených tváří slzy, ale další okamžitě zaujaly jejich místo.

„Byl to jenom sen.“ Nemohla jsem zadržet vzlyky, které mi lámaly hlas. Moje slzy postrádaly smysl, ale nemohla jsem ovládnout enormní zármutek, který mě svíral. Tak moc jsem si přála, aby ten sen byl skutečný.

„Už je dobře, lásko, jsi v pořádku. Jsem tady.“ Houpal mě v náručí, aby mě ukonejšil. „Měla jsi další noční můru? Nebylo to skutečné, nebylo to skutečné.“

„Noční můru ne.“ Zatřásla jsem hlavou a hřbetem ruky si protřela oči. „Byl to krásný sen.“ Můj hlas se znovu zlomil.

„Tak proč pláčeš?“ zeptal se zmateně.

„Protože jsem se probudila,“ naříkala jsem, těsně mu ovinula ruce kolem krku a vzlykala mu do kůže na krku.

Krátce se mé logice zasmál, ale znělo to napjatě a znepokojeně.

„Všechno je v pořádku, Bello. Zhluboka dýchej.“

„Bylo to tak skutečné,“ brečela jsem. „Chtěla jsem, aby to bylo skutečné.“

„Povez mi o tom,“ naléhal. „Možná to pomůže.“

„Byli jsme na pláži…“ Hlas mi selhal. Odtáhla jsem se od něj, abych mu mohla očima plnýma slz pohlédnout do dychtivého andělského obličeje, zastíněného temnotou. Napjatě jsem na něj zírala, zatímco můj bezdůvodný žal začal ustupovat. 

„A?“ vybídl mě k pokračování.

Zamrkala jsem, abych z očí vyhnala překážející slzy. „Oh, Edwarde…“

„Řekni mi to, Bello,“ prosil, oči zmítané obavami z bolesti v mém hlasy.

Ale já nemohla. Místo toho jsem sevřela ruce kolem jeho krku a horečně uzamčena jeho rty svými. Nebyla to touha – nýbrž naléhavá potřeba ukázat mu příčinu své bolesti. Jeho odpověď byla stejná jako vždycky, ale rychle ji následovalo jeho odmítnutí.

Bojoval se mnou se tak jemně, jak v jeho úžasu dokázal, držíc mě za ramena v bezpečné vzdálenosti od sebe.

„Ne, Bello,“ trval na svém, dívajíc se na mě jakoby se obával, že jsem se zbláznila.

Poraženecky jsem spustila paže, bizardní slzy mi čerstvým přívalem zalily tvář a z hrdla se mi draly nové vzlyky. Měl pravdu – musela jsem být šílená.

Zmučeně se na mě zahleděl.

„O-o-o-omlouvám se,“ vzlykala jsem.

Přitáhl si mě na mramorovou hruď a pevně mě objal.

„Já nemůžu, Bello, nemůžu!“ naříkal zoufale.

„Prosím,“ žebrala jsem mu tlumeně do kůže. „Prosím, Edwarde?“

Nemohla jsem říct, jestli se pohnul, protože mi slzy třásly hlasem, nebo jestli nebyl připravený dohodnout se, když jsem tak z nenadání zaútočila, nebo jestli byly jeho potřeby v tu chvíli jednoduše stejně nesnesitelné jako moje vlastní. Ale cokoli to způsobilo, se vzdávajícím se povzdechem si přitáhl moje rty zpět na ty jeho.

A my pokračovali, kde můj sen skončil.

Když jsem se ráno probudila, zůstala jsem nehybně ležet a snažila se zhluboka oddechovat. Bála jsem se otevřít oči.

Ležela jsem Edwardovi na hrudi, ale nehýbal se, dokonce jsem kolem sebe neměla ani obmotané jeho ruce. To bylo špatné znamení. Bála jsem se ukázat, že jsem vzhůru a čelit jeho hněvu – nezáleželo na tom, ke komu bude dnes směřovaný.

Opatrně jsem pootevřela oči a nakukovala skrz řasy. Strnule se díval vzhůru na tmavý strop, ruce složené pod hlavou. Zvedla jsem se na loktu, takže jsem mu lépe viděla do tváře. Byla klidná, bezvýrazná.

„Do jak velkých potíží jsem se dostala?“ zeptala jsem se potichu.

„Obrovských,“ řekl, ale sklonil hlavu a škodolibě se usmál.

Oddechla jsem si. „Omlouvám se,“ řekla jsem. „Nemínila jsem… No, nevím přesně, co to včera v noci bylo.“ Zatřásla jsem hlavou při vzpomínce na nesmyslné slzy a zdrcující zármutek.

„Nikdy jsi mi neřekla, o čem sníš.“

„Nejspíš ne – ale tak nějak jsem ti to spíš ukázala.“ Nervózně jsem se zasmála.

„Oh,“ řekl. Jeho oči se rozšířily a potom zamrkal. „Zajímavé.“

„Byl to překrásný sen,“ zamumlala jsem. Nekomentoval to, takže jsem se o několik vteřin později zeptala: „Je mi odpuštěno?“

„Přemýšlím o tom.“

Posadila jsem se, plánujíc sebe sama zkontrolovat – přinejmenším jsem neviděla žádné peří. Ale když jsem se pohnula, pohltila mě zvláštní vlna závrati. Zavrávorala jsem a spadla zpátky do polštářů.

„Wow… motá se mi hlava.“

V té chvíli jsem kolem sebe měla jeho ruce. „Dlouho si spala. Dvanáct hodin.“

„Dvanáct?“ To nebylo možné.

Zatímco jsem mluvila, zběžně jsem se přelétla pohledem, snažíc se být nenápadná. Vypadala jsem v pořádku. Modřiny na mých rukou byly stále žluté, týden staré. Zkusmo jsem se protáhla. Cítila jsem se dobře. No, vlastně momentálně víc než dobře.

„Už jsi dokončila prohlídku?“

Stydlivě jsem přikývla. „Vypadá to, že všechny polštáře přežily.“

„Naneštěstí nemůžu říct to stejné o tvé, ehm, noční košili.“ Kývl k patě postele, kde bylo po hedvábném povlečení rozházeno několik kusů černé látky. 

„Taková škoda,“ řekla jsem. „Tahle se mi líbila.“

„Mě taky.“

„Jaké jsou další oběti?“ zeptala jsem se bojácně.

„Budu muset Esme koupit novou postel,“ přiznal a ohlídl se za ramena. Následovala jsem jeho pohled a spatřila obrovské kusy dřeva, které byly viditelně urvané z levé strany průčelí postele.

„Hmm.“ Zamračila jsem se.  „Nemyslíš, že jsem to měla slyšet?“

„Zvykneš být mimořádně nevšímavá, když tvoji pozornost upoutá něco jiného.“

„Byla jsem trochu zaneprázdněná,“ přiznala jsem a zrudla.

Dotkl se mých červenajících se tváří a povzdechl si. „Tohle mi bude opravdu chybět.“

S obavami jsem se mu podívala do obličeje, hledajíc jakoukoli známku hněvu nebo výčitek. Vrátil mi můj upřený pohled, jeho výraz byl klidný, ale jinak nečitelný.

„Jak se cítíš?“

Rozesmál se.“

„Co?“ nechápala jsem.

„Tváříš se tak provinile - jako bys spáchala nějaký zločin.“

„Cítím se provinile,“ zamumlala jsem.

„Tak jsi svedla svého povolného manžela. To není hrdelní zločin.“

Škádlil mě.

Tváře se mi zapálili. „Svedla je mírně zavádějící.“

„Možná že jsem to řekl špatně,“ připustil.

„Nezlobíš se?“

Žalostně se usmál. „Nezlobím se.“

„Jak to že ne?“

„No…“ odmlčel se. „Zaprvé, jsem ti neublížil. Tentokrát bylo snazší se kontrolovat.“ Znovu se podíval po zničené posteli. „Možná protože jsem měl lepší představu, co očekávat.“

Na tváři se mi roztáhl úsměv plný naděje. „Říkala jsem ti, že to je celé jen o praxi.“

Protočil oči.

Zakručelo mi v břichu a on se začal smát. „Čas na snídani pro člověka?“ zeptal se.

„Prosím,“ řekla jsem a vyskočila z postele. Pohybovala jsem se příliš rychle a opilecky zavrávorala, než jsem opět nabyla rovnováhu.

Chytil mě, než jsem mohla vrazit do stolku.

„Jsi v pořádku?“

„Jestli nebudu v příštím životě lepé fyzicky nadaná, budu se dožadovat vrácení peněz.“

To ráno jsem si vařila sama, osmažila si nějaká vajíčka – byla jsem příliš hladová, než abych chystala něco složitějšího. Nedočkavě jsem vyprázdnila talíř během několika krátkých minut.

„Od kdy jíš volská oka?“ zeptal se.

„Od teď.“

„Víš vůbec, kolik vajíček jsi za uplynulý týden měla?“ Otevřel koš na odpadky pod umyvadlem – byl plný prázdných modrých krabiček.

„Příšerné,“ řekla jsem, po tom co jsem spolkla horké sousto. „Tohle místo je zaneřáděné mou chutí k jídlu.“A mými sny a pochybnou rovnováhou. „Ale líbí se mi tu. Měli bychom asi odjet brzo, abych se dostavili na Dartmouth včas, že? Nejspíš si budeme muset najít nějaký byt a tak podobně.“

Posadil se vedle mě. „Už můžeš toho vysokoškolského nadšení nechat – dostala jsi, co jsi chtěla. A neuzavřeli jsme žádnou dohodu, takže to není tvoje povinnost.“

Odfkla jsem. „Nepředstírala jsem to, Edwarde. Nechci strávit svůj zbytý čas plánováním, jako to dělají někteří lidé. Copak asi dneska Belle oblečeme?“ řekla jsem, snažíc se napodobit jeho hlas. Nestydatě se rozesmál. „Vážně chci ještě chvíli zůstat člověkem.“ Předklonila jsem se a přitiskla mu ruce na obnažený hrudník. „Ještě toho nemám dost.“

Podezřívavě se na mě podíval. „Tohohle?“ zeptal se, chytíc mi ruce, které se pohybovaly dolů po jeho břiše. „Sex byl celou tu dobu klíč k úspěchu?“ Protočil oči. „Proč mě to jenom nenapadlo?“ zamumlal sarkasticky. „Mohl jsem si ušetřit hodně hádek.“

Rozesmála jsem se. „Jo, nejspíš jo.“

„Ty jsi tak lidská,“ řekl znovu.

„Já vím.“

Na tváři se mu objevil náznak úsměvu. „Takže jdeme na Dartmouth? Opravdu?“

„Pravděpodobně neprolezu ani prvním semestrem.“

„Budu tě doučovat.“ Teď už se skutečně usmíval. „Vysokou si zamiluješ.“

„Myslíš, že takhle pozdě seženeme nějaký byt?“

Ušklíbl se, vypadajíc trochu provinile. „Tak nějak už tam dům vlastně máme. Jen tak pro jistotu.“

„Koupil jsi dům?“

„Nemovitost je dobrá investice.“

Nadzvedla jsem obočí, ale nakonec to nechala plavat. „Tak to jsme potom připravení.“

„Musím dávat pozor, jestli chceme udržet tvoji „před fázi“ ještě o trochu déle…“

„Ano, nebe zařídilo, že potřebuju ochranu před tanky.“

Ušklíbl se.

„Jak dlouho můžeme zůstat?“ zajímala jsem se.

„Času máme dost. Několik dalších týdnů, jestli budeš chtít. A potom můžeme navštívit Charlieho, než odjedeme do New Hampshireu. Mohly bychom strávit Vánoce s Renée…“

Vykresloval svými slovy velice šťastnou bezprostřední budoucnost, bezbolestnou pro všechny zúčastněné. Jacobův šuplík, do té doby zapomenutý, zarachotil a já poupravila myšlenku – pro skoro všechny.

Tohle mi to neulehčovalo. Teď, když jsem objevila, jak naprosto úžasné může být být člověkem, mě lákalo nechat svoje plány plavat. Osmnáct nebo devatenáct, devatenáct nebo dvacet… Skutečně na tom záleží? Za rok se přece tolik nezměním. A být člověkem s Edwardem po boku… Volba byla ze dne na den složitější.

„Několik týdnů,“ souhlasila jsem. A potom, protože se mi zdálo, že nemáme dost času, jsem dodala, „Přemýšlela jsem – pamatuješ, co jsem říkala o té věci s praxí?“

Začal se smát. „Mohla by si s tímhle nápadem chvilku počkat? Slyším loď. Museli přijet uklidit.“

Chtěl, abych s tím chvilku počkala. Takže to znamená, že mě od zdokonalování se nebude odrazovat? Usmála jsem se.

„Dovol mi vysvětlit Gustavovi nepořádek v bílém pokoji, a potom můžeme jít ven. Je tu hezké místo na jihu v džungli – “

„Nechci jít ven. Dneska se odmítám táhnout přes celý ostrov. Chci zůstat tady a pustit si film.“

Semknul rty, zkoušíc se nezačít smát mému otrávenému tónu. „Dobře, cokoli chceš. Proč nějaký nevybereš, zatímco půjdu otevřít dveře?“

„Neslyšela jsem klepání.“

Natočil hlavu stranou a poslouchal. O půl vteřiny později se ozvalo tiché, nesmělé klepnutí na dveře. Vycenil na mě zuby a zamířil do haly.

Prohrabovala jsem se přihrádkami pod velkou televizí a začala prozkoumávat názvy. Měli tu víc filmů než v půjčovně.

Zaslechla jsem Edwardův tichý, sametový hlas, když procházel halou a bavil se s někým plynulou portugalštinou. Jiný, hrubší, lidský hlas mu odpovídal stejným jazykem.

Edward je vedl do pokoje, ukazujíc cestou ke kuchyni. Dva obyvatelé Brazílie vedle něho vypadali neuvěřitelně malí a tmaví. Jeden z nich byl zavalitý muž a druhý vychrtlá žena, ale obou obličeje zdobily vrásky. Edward na mě ukázal s hrdým úsměvem a já zaslechla svoje jméno doprovázené záplavou neznámých slov. Nepatrně jsem zčervenala, když jsem pomyslela na ochmýřený nepořádek v bílém pokoji, se kterým se brzy setkají. Malý muž se na mě zdvořile usmál.

Ale ta vychrtlá žena, s kůží čokoládové barvy, se neusmívala. Zírala na mě se směsicí šoku, obav, ale nejvíce ze všeho strachu. Než jsem mohla zareagovat, Edward jim dal pokyn, aby ho následovali do slepičino kurníku a byli pryč.

Když se znovu objevil, byl sám. Rychle přešel ke mně a ovinul mi ruce kolem pasu.

„Co je s ní?“ zašeptala jsem naléhavě, pamatujíc si její zděšený výraz.

Nevzrušeně pokrčil rameny. „Kaure je Indiánka, patří do kmene Ticuna. Je příšerně pověrčivá – nebo ty by si to mohla nazvat spíš informovaná – na někoho, kdo žije v novodobém světě. Tuší, kdo jsem, nebo je přinejmenším docela blízko.“ Stále nezněl znepokojeně. „Mají tady jejich vlastní pověsti. Libishomen – krev-pijící démon, který loví výhradně krásné ženy.“ Potěšeně se na mě podíval.

Výhradě krásné ženy? Dobře, to byl druh lichotky.

„Vypadala vyděšeně,“ řekla jsem.

„To je – ale hlavně se bojí o tebe.“

„Mě?“

„Obává se, proč tě tady mám tak samotnou.“ Ďábelsky se usmál a podíval se na stěnu z filmů. „Proč jsi pro nás nevybrala nějaký film? To je přece přijatelná lidská věc, kterou můžeme dělat.“

„Jasně, jsem si jistá, že film ji přesvědčí, že jsi člověk.“ Zasmála jsem se, položila mu ruce kolem krku a stoupla si na špičky. Sklonil se, abych ho mohla políbit. Jeho ruce se kolem mě utáhly, zvedajíc mě z podlahy, aby se nemusela ohýbat.

„Film, schfilm,“ mumlala jsem, když se jeho rty pohybovaly dolů po mém krku, a laskala ho v bronzových vlasech.

Potom jsem zaslechla zajíknutí se a on mě neočekávaně postavil na zem. Kaure stála zmrazená v hale, ve vlasech peří, a velký pytel ještě z více peřím ruce, s výrazem naprostého zděšení. Zírala na mě, jako bych měla utéct, a já zčervenala a sklopila oči k podlaze. Uvědomila si, co dělá a zamumlala něco, co i napříč neznámému jazyku, byla nepochybně omluva. Edward se usmál a odpověděl jí přátelským hlasem. Odvrátila od nás temné oči a pokračovala v cestě.

„Myslela si, co si myslím, že si myslela, že ano?“ zamumlala jsem. Rozesmál se nad mojí zamotanou větou. „Ano.“

„Tady,“ řekla jsem, natáhla se do přihrádky a popadla film. „Pusť tohle a můžeme předstírat, že se díváme.“

Byl to starý muzikál se smějícími se tvářemi a načechranými šaty na obalu.

„Opravdu hodné líbánek,“ odsouhlasil Edward.

Zatímco herci na obrazovce tancovali na svižnou úvodní píseň, svalila jsem se na pohovku a přitulila se k Edwardovi.

„Vrátíme se teď zpátky do bílého pokoje? Zajímala jsem se.

„Nevím… Už jsem rozbil postel v jiném pokoji – možná že když omezíme ničení jen na jedno místo v domě, Esme nás sem ještě někdy pozve.“

Zeširoka jsem se usmála. „Takže nastane ještě víc ničení?“

Výraz mé tváře ho rozesmál. „Myslím, že možná bude bezpečnější, když si to předem promyslíme, než abych čekal, až se na mě znovu vrhneš.“

„Uvidíme,“ souhlasila jsem uvolněně, ale krev mi v žilách pulzovala jako o závod.

„Děje se něco s tvým srdcem?“

„Ani nápad. Jsem zdravá jako řípa.“ Odmlčela jsem se. „Chceš jít prozkoumat zónu na ničení?“

„Možná by bylo víc zdvořilé počkat, dokud nebudeme sami. Ty si možná nevšimneš, jak trhám nábytek na kusy, ale je by jsem pravděpodobně vyděsil.“

Po pravdě už jsem zapomněla, že v domě jsou ještě další lidé. „Čert aby to vzal.“

Gustavo a Kaure se přesunovali rychle skrz dům, zatímco já netrpělivě čekala až skončí a snažila se věnovat pozornost žili-šťastně-až-na-věky na obrazovce. Začala jsem usínat - přestože jsem podle Edwarda prospala půl dne – když mě polekal hrubý hlas. Edward, chovající mě v náručí, odpověděl Gustavovi plynulou portugalštinou. Gustavo kývl a rychle odešel předními dveřmi.

„Jsou hotovi,“ řekl mi Edward.

„Takže to znamená, že jsme sami?“

„Co takhle dát si nejdřív oběd?“ navrhl.

Kousla jsem se do rtu, zmítaná nerozhodností. Byla jsem pořádně hladová. Znal můj obličej tak dobře, že ani nevadilo, že mi nedokázal číst myšlenky.    

„Tohle se nám vymyká z rukou,“ stěžovala jsem si, když jsem se konečně cítila plná.  

  „Chceš si jít dneska odpoledne zaplavat s delfíny – spálit kalorie?“ zeptal se.

„Možná později. Mám lepší nápad na pálení kalorií.“

„Jakýpak?“

„No, zůstalo tu ještě nechutné množství postelí-“

Ale nedokončila jsem to. Už mě zvedal do náručí a jeho rty umlčely ty moje, když mě nadlidskou rychlostí nesl do modrého pokoje.

7. Neočekávané

Pohltila mě tma. Mohla jsem vidět jejich temně nachové oči lesknoucí se touhou, lačnící po zabíjení. Vycenili své ostré zuby – někteří vrčeli, jiní se usmívali.

 Slyšela jsem za sebou brečící dítě, ale nemohla jsem se otočit a podívat se na něj. Ačkoli jsem zoufale toužila ujistit se, že je v bezpečí, nemohla jsem se teď přestat soustředit.

 Stále se přibližovali, jejich černé pláště se vlnily v rytmu jejich pohybu. Spatřila jsem jejich ruce barvy kostí sevřené do pěstí. Postupovali nezávisle na sobě, snažíc se k nám přijít ze všech stran. Byly jsme obklíčeni. Zemřeme.

A potom, jako blesk rozčísnuvší jasnou oblohu, byla scéna jiná. Přesto se nic nezměnilo – Volturiovi stále kráčeli přímo k nám, připraveni nás zabít. Vše, co se změnilo, bylo, jak to na mě působilo. Najednou jsem po tom lačnila. Chtěla jsem s nimi zamést podlahu. Jakmile jsem se přikrčila, na tváři úsměv, panický strach přešel do krvežíznivosti a já odhlalujíc zuby divoce zavrčela.

Bleskově jsem se posadila, zděšením vytržena z vlastního snu.

Místnost byla temná a vzduch nesnesitelně teplý. Pot mi slepil vlasy a stékal dolů po krku.

Prohmatala jsem prázdné, rozžhavené prostěradlo.

„Edwarde?“

A potom moje prsty narazily na něco hladkého, rovného a tuhého. List papíru, přeložený na půl. Vzala jsem ho do ruky, přešla pokoj k vypínači a rozsvítila.

Na vnější straně listu bylo napsáno Paní Cullenová.

Doufám, že se neprobudíš a nevšimneš si mé nepřítomnosti, ale pokud ano, vrátím se velmi brzy. Odjel jsem na pevninu na lov. Jdi zase spát, a až se opět probudíš, už tady budu. Miluji tě.

Povzdechla jsem si. Byli jsme tu zhruba dva týdny, takže jsem měla očekávat, že bude muset odjet, ale nějak jsem si neuvědomovala, že už to bylo tak dlouho. Zdálo se, že jsme tady žily mimo vliv času, ve svém vlastním dokonalém světě.

Setřela jsem si pot z čela. Cítila jsem se absolutně bdělá, napříč tomu že hodiny na stolku říkaly, že bylo jen něco málo po jedné. Věděla jsem, že nebudu schopná znovu usnout tak rozpálená a lepkavá, jak jsem se cítila. To se ani nezmiňuji o skutečnosti, že pokud bych vypnula světla a zavřela oči, nepochybně bych ve své hlavě uviděla ty plížící se černé postavy.

Vstala jsem a potulovala se bezcílně potemnělým domem, rozsvěcujíc světla.

Skončila jsem v kuchyni a rozhodla se, že bych možná mohla naleznout utěšení v náruči jídla.

Prohrabávala jsem se ledničkou, dokud jsem nenašla všechny ingredience potřebné na zhotovení smaženého kuřete. Prskání a syčení kuřete na pánvi byl domov připomínající zvuk; zatímco naplňoval ticho, cítila jsem se méně nervózní.

Vonělo to tak dobře, že jsem začala jíst rovnou z pánve a spálila si tak jazyk. Ale páté nebo šesté sousto už se mi zdálo dost chladné, abych si ho mohla pořádně vychutnat. Žvýkala jsem pomaleji. Nechutnalo to nějak zvláštně? Zkontrolovala jsem maso a bylo ze všech stran bílé, ale začala jsem pochybovat, jestli už bylo úplně hotové. Znovu jsem si zkušebně ukousla; a žvýkla dvakrát. Rozhodně špatné. Vyskočila jsem a vyplivla to do umyvadla. Najednou se mi zdála vůně kuřete na oleji odporná. Vzala jsem talíř a vysypala jeho obsah do odpadků a následně otevřela okno, snažíc se vyhnat ten zápach pryč. Z venku se přihnal chladivý vánek a příjemně po hladil po kůži.

Neočekávaně jsem se cítila naprosto vyčerpaná, ale nešla jsem zpátky do dusné ložnice. Otevřela jsem všechna okna v pokoji s televizí a lehla si na gauč přímo pod ně. Pustila jsem si film, který jsme už jednou sledovali, a usnula ještě dřív, než skončila svižná úvodní píseň.

Když jsem znovu otevřela oči, slunce už bylo v půli cestě na oblohu, ale nebylo to světlo, co mě vzbudilo. Omotaly se kolem mě studené ruce a přitáhly mě k němu. V tu stejnou chvíli mi žaludkem projela intenzivní bolest, skoro jako by mi do něj někdo vší silou praštil.

„Omlouvám se,“ zamumlal Edward, když mi utíral studenou rukou vlhké čelo. „Tolik k důkladnosti. Nepomyslel jsem na to, jak horko ti bude, když odejdu. Budu sem muset nechat nainstalovat klimatizaci, než znovu půjdu pryč.“

Nemohla jsem se soustředit na nic z toho, co říkat. „Omluv mě!“ zajíkla jsem se a bojovala o svobodu s jeho pažemi.

Automaticky povolil svůj stisk. „Bello?“

Rozběhla jsem se ke koupelně s rukama přitisknutýma na puse. Cítila jsem se tak strašně, že jsem se ani nestarala – nejdřív - že byl se mnou, zatímco jsem se přikrčila k záchodové míse a intenzivně zvracela.

„Bello? Co se děje?“

Ještě jsem nebyla schopná odpovědět. Úzkostlivě mě pohladil, držíc mi vlasy z obličeje, čekajíc dokud nebudu moct znovu dýchat.

„Zatracené kuře,“ sténala jsem.

„Jsi v pořádku?“ Jeho hlas byl napjatý.

„Budu,“ zafuněla jsem. „Je to jenom otrava jídlem. Na tohle se nemusíš dívat. Jdi pryč.“

„Nepřipadá v úvahu, Bello.“

„Jdi pryč,“ zasténala jsem znovu, pokoušejíc se vstát, abych si mohla vypláchnout pusu. Laskavě mi pomohl, ignorujíc slabé strkance, kterými jsem ho odháněla.

Po tom, co byla moje pusa čistá, mě odnesl do postele a pomohl mi posadit se, podbírajíc mě rukama.

„Otrava jídlem?“

„Jo,“ kuňkla jsem. „Včera večer jsem si dělala kuře. Chutnalo nějak zvláštně, tak jsem ho vyhodila. Ale nejdřív jsem ho trochu snědla.“

Přiložil mi chladnou ruku na čelo. Bylo to příjemné. „Jak se cítíš?“

Chvilku jsem o tom musela přemýšlet. Zvedání žaludku pominulo stejně rychle, jako přišlo a já se cítila stejně jako všechna ostatní rána. „Úplně normálně. Vlastně trochu vyhladověle.“

Donutil mě hodinu počkat a vypít velkou sklenici vody, než mi osmažil nějaká vajíčka. Cítila jsem se naprosto normálně, jen trochu unaveně, jelikož jsem byla vzhůru uprostřed noci. Pustil CNN – byli jsme tak mimo civilizaci, že klidně mohla začít třetí světová válka a my bychom o tom neměli ani zdáni – a já mu ospale lenošila na klíně.

Novinky ze světa mě nudily, takže jsem se otočila k němu, abych ho políbila. Přesně jako ráno mi při tom pohybu palčivě bodlo u žaludku. Odvrátila jsem se od něj a přitiskla si ruku na pusu. Věděla jsem, že tentokrát jsem to do koupelny neměla šanci stihnout, takže jsem běžela do kuchyně k umyvadlu.

Znovu mi držel vlasy.

„Možná bychom se měli vrátit do Ria, aby se na tebe podíval doktor,“ navrhl starostlivě, když jsem si vyplachovala pusu.

Zakroutila jsem hlavou a zamířila do haly. Doktoři znamenají jehly. „Budu v pořádku hned, jak si vyčistím zuby.“

Když už jsem neměla v ústech tu odpornou pachuť, prohledávala jsem kufr ve snaze najít sadu první pomoci, kterou pro mě Alice sbalila, plnou lidských věcí jako byly obvazy, léky proti bolesti a – co mě teď zajímalo nejvíc- Pepto-Bismol. Možná by se mi tím mohlo podařit umoudřit můj žaludek a potom se jít posadit dolů za Edwardem.

Ale ještě předtím, než jsem Pepto našla, narazila jsem na něco jiného, co mi Alice zabalila. Zvedla jsem malou modrou krabičku a dlouho na ni zírala, zapomenouc na všechno ostatní.

Potom jsem v hlavě začala počítat. Jednou. Podruhé. A znovu.

Polekalo mě zaklepání na dveře; malá krabička spadla zpátky do kufru.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward skrz dřevo. „Udělalo se ti znovu špatně?“

„Ano a ne,“ řekla jsem, ale můj hlas zněl přiškrceně.

Tentokrát zněl víc ustaraně. „Bello? Mohu jít, prosím, dovnitř?“

„D…obře?“

Vstoupil a zhodnotil moji pozici, sedíc se zkříženýma nohama na zemi před kufrem, i můj výraz, prázdný a strnule hledící do zdi. Posadil se vedle mě a znovu mi položil ruku na čelo.

„Co se děje?“

„Kolik dní uplynulo od svatby?“ zašeptala jsem.

„Sedmnáct,“ odpověděl automaticky. „Bello, co se děje?“

Znovu jsem počítala, zvedajíc prst a ukazujíc mu tak, aby počkal, a mumlala si pro sebe čísla. Předtím jsem se mýlila. Byli jsme tady déle, než jsem si myslela. Začala jsem znovu.

„Bello!“ zašeptal naléhavě. „Zblázním se tady.“

Zkusila jsem polknout. Nešlo to. Takže jsem se natáhla do kufru a prohledávala ho, dokud jsem znovu nenašla malou modrou krabičku tampónu. Mlčky jsem ji zvedla.

Zmateně na mě zíral. „Co? Máš nevolnosti z PMS?

„Ne,“ zvládla jsem se nezakuckat. „Ne, Edwarde. Snažím se ti říct, že moje perioda se o pět dní zpozdila.“

Jeho výraz se nezměnil. Bylo to, jako bych nic neřekla.

„Nemyslím si, že mám otravu z jídla,“ dodala jsem,

Neodpověděl. Přeměnil se v sochu.

„Ty sny,“ mumlala jsem si pro sebe. „Pořád jen spánek. Pláč. Všechno to jídlo. Oh. Oh. Oh.“

Edwardovy oči byly tak skelné, jakoby mě už nemohl vidět.

Mimoděk jsem si položila ruku na břicho.

„Oh!“ zapištěla jsem znovu.

Vyhoupla jsem se na nohy, uvolníc se z Edwardových nehybných rukou. Ještě jsem se nepřevlékla z krátkých hedvábných šortek a živůtku, co jsem nosila na spaní. Vyhrnula jsem modrou látku a zírala na svoje břicho.

„Nemožné,“ zašeptala jsem.

Nemněla jsem absolutně žádné zkušenosti s těhotenstvím, dětmi nebo jakékoli jiné části tohoto světa, ale nebyla jsem idiot. Jestli jsem byla těhotná, moje tělo by to ještě ani nezaregistrovalo. Nemohla bych mít ranní nevolnosti. Nemohla bych změnit svoje stravovací nebo spací návyky.

Rozhodně jsem nemohla mít malou, ale rozpoznatelnou vybouleninu trčící mi mezi boky.

Zastrčila jsem břicho a nadále ho zkoumala ze všech možných úhlů, jakoby mohlo zmizet při dopadu správného světla. Přejížděla jsem prsty přes domnělou vybouleninu, překvapená, jak kamenně tvrdá byla.

„Nemožné,“ zopakovala jsem, protože, vyboulenina nebo ne vyboulenina, perioda nebo ne perioda (a tady byla rozhodně ne perioda, protože nikdy předtím se mi neopozdila), nebyla tu žádná možnost, jak bych mohla být těhotná. Vždyť jediná osoba, se kterou jsem měla sex, byl upír.

Upír, který byl zmrazený v době svého kousnutí bez sebemenší možnosti posunout se vpřed.

Takže musel existovat způsob, jak tohle vysvětlit. Něco se mnou bylo špatně. Záhadné Jihoamerické onemocnění s příznaky těhotenství, jenom zrychlenými…

A potom jsem si na něco vzpomněla – to ráno, co jsem prohledávala internet, mi připadalo roky vzdálené. Seděla jsem u starého stolu ve svém potemnělém pokoji v Charlieho domě, zírala na starodávný počítač a zaníceně studovala internetovou stránku nazvanou „Upíři od A až do Z.“ Bylo to méně než dvacet čtyři hodin, co se mě Jacob Black snažil pobavit Quileutskými pověstmi, v které ještě nevěřila, a řekl mi, že Edward je upír. Úzkostlivě jsem očima přejížděla po první stránce, která byla vyhrazená upířím mýtům ve světě. Filipínský Danag, hebrejský Estrie, rumunský Varacolaci, italský Stregoni benefici (legenda vlastně založená na mém novém otci-v-zákonech dříve žijící u Volturiových, ne že bych o té době něco věděla)… Když se příběhy stávaly stále více a více nepravděpodobnými, věnovala jsem jim stále méně a méně pozornosti. Z dalších stránek jsem si pamatovala jenom nejasné útržky. Ve většině případů mi připadaly jako výmluvy vymyšlené, aby vysvětlily věci jako narůstající kojeneckou úmrtnost – a cizoložství. Ne, drahoušku, nemám milenku. Ta sexy žena, co jsi viděla odcházet z domu, byla ďábelská stvůra. Mám štěstí, že jsem nepřišel o život! (Samozřejmě, s tím co jsem věděla o Tanye a jejích sestrách, jsem předpokládala, že některé z těchto výmluv byly pravdivé.) A pak tam byla jedna od ženy. Jak mě můžeš obviňovat, že tě podvádím – jenom proto, že přijedeš domů po dvou letech strávených na moři a já jsem těhotná? Byl to upír. Zhypnotizoval mě svojí záhadnými upířími schopnostmi…

To byla část definice upírů – schopnost zplodit dítě s jejich nešťastnými oběťmi.

Zmateně jsem zatřásla hlavou. Ale…

Myslela jsem na Esme a obzvláště na Rosalii. Upíři nemohou mít děti. Kdyby nějaká taková možnost existovala, Rosalie by na ni už přišla. Tato část o upírech nebyla nic víc než pověst.

Až na to že… no, tady byl rozdíl. Samozřejmě že Rosalie nemohla počít dítě, protože byla zmražena ve stavu, v jakém se nacházela, když byla proměněna. Naprosto nezměněná. Ale těla lidských žen se mění, aby mohly nosit dítě. Zaprvé, mají periodu, a za druhé ty obrovské změny, které musí prodělat, aby jejich dítě mohlo růst. To Rozáliino tělo nemohlo.

Ale moje mohlo. Moje ano. Dotkla jsem se vybouleniny na břiše, která tam včera ještě nebyla.

A lidský muž – no, zůstává prakticky stejný od puberty až do smrti. Vzpomněla jsem si na triviální zajímavost posbíranou kdo ví odkud: Charlie Chaplin měl sedmnáct, když se stal otcem svého prvního dítěte. Muži nemají nic jako rok těhotenství nebo období plodnosti.

Samozřejmě, jak by někdo mohl vědět, jestli upíří muži mohou mít děti, když jejich partnerky nemohou? To upíři se nedokázali ovládnout, aby otestovali tuto teorii s lidskou ženou? Nebo k nim necítili dostatečnou náklonnost?

Mohla jsem myslet jen na jediné.

Část mě se probírala skrz všechna fakta, vzpomínky a spekulace, zatímco ta druhá půlka – část, která postrádala schopnost pohnout byť jen tím nejmenším svalem – byla příliš omráčená na nějaké normální činnosti. Nemohla jsem pohnout rty, abych promluvila a požádala Edwarda, aby mi, prosím, vysvětlil, o co šlo. Potřebovala jsem se vrátit zpátky, kde seděl a dotknout se ho, ale moje tělo nechtělo poslouchat. Dokázala jsem jenom zírat na svoje vlastní šokované oči v zrcadle a prsty tlačit na vybouleninu na břiše.

A potom, jako v mé živé noční můře z minulé noci, se scéna náhle změnila. Všechno, co jsem viděla v zrcadle, vypadalo úplně jinak, aniž by něco bylo skutečně jiné.

Podmět, který všechno změnil, byl ten, že jsem na dlani ucítila jemné malé šťouchnutí – ze vnitř mého těla.

Ve stejnou chvíli Edwardův telefon zazvonil, pronikavě a dožadujíc se pozornosti. Snažila jsem se to nevnímat, zatímco jsem si, čekajíc, tiskla dlaň na břicho. Sotva jsem zpozorovala, že mi po tvářích tečou neznámé, tiché slzy.

Telefon nepřestával zvonit. Doufala jsem, že ho Edward zvedne – já totiž prožívala svoji chvilku. Pravděpodobně tu největší ve svém životě.

Cink! Cink! Cink!

Konečně moje mrzutost přebila všechno ostatní. Padla jsem na kolena vedle Edwarda -  všimla jsem si, že se pohybuji mnohem víc opatrně, tisíckrát víc si uvědomujíc každý z mých pohybů – a prohledávala mu kapsy, dokud jsem telefon nenašla. Napůl očekávajíc, že rozmrzne a zvedne ho sám, ale stále byl dokonale nehybný.

Poznala jsem číslo a mohla snadněji uhádnout, proč dotyčná osoba volala.

„Ahoj, Alice,“ řekla jsem. Můj hlas nezněl o moc lépe než před chvílí. Odkašlala jsem si.

„Bello? Bello, jsi v pořádku?“

„Jo. Ehm. Je tam Carlisle?“

„Je. Děje se něco?“

„Nejsem si… stoprocentně… jistá.“

„Je Edward v pořádku?“ zeptala se ostražitě. Zavolala do prostoru Carlislovo jméno a potom požadovala vysvětlení „Proč nevzal telefon?“ než jsem stačila odpovědět na její první otázku.

„Nejsem si jistá.“

„Bello, co se děje? Viděla jsem jenom-“

„Co jsi viděla?“

Nastalo ticho. „Je tady Carlisle,“ řekla nakonec.

Cítila jsem se, jakoby mi do žil vstříkli ledovou vodu. Kdyby Alice ve vizi viděla mě se zelenookým, andělským obličejem obdařeným dítětem v náručí, odpověděla by mi, že ano?

Zatímco jsem vteřinu čekala, než předá telefon Caslisleovi, vize, kterou jsem si představovala, že Alice měla, mi tančila za víčky. Malinké, překrásné miminko, dokonce víc krásné než ten chlapec v mých snech – mrňavý Edward v mém náručí. Do žil se mi nahrnula horkost, odhánějící předchozí led pryč.

„Bello, tady Carlisle. Co se děje?“

„Já-“ Nebyla jsem si jistá, jak odpovědět. Bude se mým závěrům smát a řekne mi, že jsem šílená? Měla jsem prostě jen další barvitý sen? „Trochu se bojím o Edwarda… Mohou upíři upadnout do šoku?“

„Byl zraněn?“ Carlisleův hlas byl najednou naléhavý.

„Ne, ne,“ ujistila jsem ho. „Jenom… překvapený.“

„Nerozumím ti, Bello.“

„Myslím si… no, myslím si že…možná…možná bych mohla být…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Těhotná.“

Jakmile jsem to vyslovila, ucítila jsem další slabé bouchnutí v břiše a automaticky mi k němu vyletěla ruka.

Dlouhou pauzu přerušil až Carlisleův lékařský výcvik.

„Kdy byl první den tvého poslední menstruačního cyklu?“

Než jsem mohla odpovědět s jistotou, v duchu jsem si to přepočítala. „Šestnáct dní před svatbou.“

„Jak se cítíš?“

„Divně,“ řekla jsem mu a zlomil se mi hlas. Po tváři mi stekl další proud slz. „Tohle bude znít šíleně – vím, že je příliš brzy na cokoli z tohoto. Možná že jsem šílená. Ale mám zvláštní sny a pořád jen jím a pláču a zvracím a… a… přísahám, že se ve mně právě něco pohnulo.“

Edward zvedl hlavu.

Samou úlevou jsem si oddechla.

Natáhl ruku pro telefon, obličej bílý a tvrdý.

„Um, myslím, že Edward s tebou chce mluvit.“

„Dej mi ho,“ řekl Carlisle s napjetím ve hlase.

Když jsem Edwardovi dávala telefon do natažené ruky, nebyla jsem si úplně jistá, jestli vůbec dokáže mluvit.

Přitiskl si ho k uchu. „Je to možné?“ zašeptal.

Dlouho jenom poslouchal, zírající nepřítomně do prázdna.

„A Bella?“ zeptal se. Jak mluvil, obtočil kolem mě ruku a přitiskl mě ke svému boku.

Poslouchal snad nekonečně dlouho, když znovu promluvil. „Ano. Ano, budu.“

Odložil telefon od ucha a ukončil hovor. V tu stejnou chvíli vytočil nové číslo.

„Co Carlisle říkal?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Myslí si, že jsi těhotná,“ odpověděl mdlým hlasem Edward.

Ta slova vyslala chvění dolů po mé páteři. Ten malý útočník uvnitř mě se zatřásl.

„Komu voláš?“zeptala jsem se, když si přiložil telefon zpátky k uchu.

„Na letiště. Jedeme domů.“

Edward telefonoval víc jak hodinu bez přestávky. Odhadovala jsem, že zařizoval náš let domů, ale nemohla jsem si tím být jistá, protože nemluvil anglicky.  Znělo to, jakoby se s někým dohadoval; mluvil hodně skrz zuby.

Zatímco se dohadoval, stíhal ještě balit. Točil se po místnosti jako rozzuřené tornádo, ignorujíc fakt, že za sebou napáchal spoustu škody. Hodil na postel nějaké moje oblečení bez toho, aby se na ně podíval, takže jsem předpokládala, že nastal čas, abych se oblékla. Pokračoval ve své hádce, divoce gestikulující, zatímco jsem se převlékla.

Když jsem už déle nemohla snášet negativní vibrace vyzařující z něj, tiše jsem opustila místnost. Z jeho zuřivé soustředěnosti se mi dělalo špatně od žaludku – ne jako ta ranní nevolnost, jen nepříjemně. Chtěla jsem počkat někde jinde, než tahle jeho nálada odezní. Nemohla jsem mluvit s tímhle ledovým, soustředěným Edwardem, který mě upřímně trochu děsil.

Opět jsem skončila v kuchyni a sádla do kredence pro balené preclíků. Nepřítomně jsem jeden z nich začala žvýkat, zírajíc ven oknem na písek, kamení, stromy a oceán, všechno třpytící se na slunci.

Někdo do mě šťouchnul.

„Já vím,“ řekla jsem. „Ani jeden z nás nechce odejít.“

  Zírala jsem ven ještě chvíli, ale útočník neodpověděl.

„Nerozumím tomu,“ zašeptala jsem. „Co je tady špatného?“

Překvapivé rozhodně. Udivující rovněž. Ale špatného?

Ne.

Tak proč potom Edward tak běsnil? Zkoušela jsem o tom uvažovat.

Možná že nebylo tak matoucí, že nás Edward chtěl okamžitě dostat domů. Chtěl, aby mě Carlisle vyšetřil, ujistil se, že můj předpoklad je správný – mimo to mi to totiž nedávalo absolutně žádný smysl. Pravděpodobně chtěli přijít na to, proč jsem byla už tak těhotná, s vybouleninou, kopáním a tím vším. To totiž rozhodně nebylo normální.

Jakmile jsem nad tím jednou popřemýšlela, byla jsem si tím jistá. Musel se bát o dítě. Já se do té vyšilovací části ještě nedostala. Můj mozek pracoval pomaleji než jeho – byl stále uvězněný v údivu nad výjevem, který předtím vytvořil; malinké, překrásné dítě s Edwardovýma očima – zelenýma, jako měl, když byl člověkem – odpočívající v mém náručí. Doufala jsem, že bude mít také Edwardův obličej, bez jakýchkoliv znaků ode mě.

Bylo vtipné, jak naprosto nezbytnou se tato vize neočekávaně stala. Po prvním malém dotyku se celý svět otočil. Kde předtím byla jen jedna věc, bez které jsem nedokázala žít, teď byly dvě. Nebyly tu žádné dělící čáry – moje láska se mezi nimi neštěpila. Bylo to spíš jakoby se moje srdce zvětšilo, oteklo na dvakrát takovou velikost. A všechen ten extra prostor už byl zabraný. Nárůst byl téměř závratný.

Nikdy předtím jsem Rosaliině bolesti a odporu skutečně nerozuměla. Nedokázala jsem si sama sebe představit jako matku, nikdy jsem to nechtěla. Bylo snadné Edwardovi říct, že se nestarám o to, jestli mu budu moct dát dítě, protože to byla pravda. Děti na mě nikdy moc nepůsobily. Zdály se mi jako hlasité nestvůrky, často ulepené od nějakého druhu sladkostí. Nikdy jsem si s nimi moc nerozuměla. Když jsem snila o tom, že budu mít bratra, vždycky jsem si představovala staršího bratra. Někoho, kdo by se o mě staral, než abych já se musela starat o něj.

Dítě, Edwardovo dítě, bylo ale úplně jiný případ.

Chtěla jsem ho, jako jsem chtěla kyslík k dýchání. Ne volba – nezbytnost.

Možná jsem jenom měla hodně špatnou představivost. Možná proto jsem si nebyla schopná představit, jak budu milovat být vdaná, dokud se tak nestalo – neschopná vidět, že chci dítě, dokud jedno nebylo na cestě…

Jakmile jsem si položila ruce na břicho, čekajíc na další kopnutí, po tvářích mi opět začaly stékat slzy.

„Bello?“

Otočila jsem se, obezřetná nad jeho tónem. Byl tak chladný. Jeho obličej odrážel jeho hlas, prázdný a tvrdý.

A potom uviděl, že jsem brečela.

„Bello!“ V mžiku přeběhl místnost a položil mi ruce na tváře. „Bolí tě něco?“

„Ne, ne-“

Přitiskl si mě na hruď. „Neboj se. Za šestnáct hodin budeme doma. Budeš v pořádku. Carlisle už bude připravený, když se tam dostaneme. Postaráme se o to a ty budeš v pořádku, budeš v pořádku.“

„Postaráme se o to? Co tím myslíš?“

Trochu se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. „Odstraníme z tebe tu věc, než ti bude moct ublížit. Neboj se. Nedovolím, aby ti to ublížilo.“

„Tu věc?“ zalapala jsem po dechu.

Prudce se ode mě odvrátil a podíval se k předním dveřím. „Sakra! Zapomněl jsem, že má dnes přijít Gustavo. Zbavím se ho a hned jsem zpátky.“ Vypařil se z místnosti.

Opírala jsem se o linku. Třásla se mi kolena.

Edward právě nazval mého malého útočníka věcí. Řekl, že ho Carlisle odstraní.

„Ne,“ zašeptala jsem.

To nebylo správné. Nezajímal se o to dítě. Chtěl mu ublížit. Ten nádherný obraz v mé hlavě se neočekávaně změnil, přešel v něco temného. Moje krásné dítě brečící mi ve slabých rukou, které ho nedokážou ochránit…

Co jsem měla dělat? Byla bych schopná je přesvědčit? A co když ne? Vysvětlilo by tohle Alicino nezvyklé mlčení, když jsem s ní volala? Bylo tohle, co viděla? Edwarda a Carlisle zabíjející bledé, dokonalé dítě ještě předtím, než se mohlo narodit?

„Ne,“ zašeptala jsem znovu odhodlaněji. To se nestane. Nedovolím to.

Opět jsem zaslechla, jak Edward mluví portugalsky. Opět hádající se. Jeho hlas se přibližoval a já slyšela, jak podrážděně vrčí. Potom jsem zaslechla jiný hlas, slabší a plachý. Ženský hlas.

Přišel do kuchyně, vedouc ji za sebou, a pokračoval přímo ke mně. Utřel mi slzy z tváří a zamumlal mi do ucha jeho tenkými, tvrdými rty.

„Naléhá, abychom spotřebovali jídlo, které přinesla – udělá pro nás večeři.“ Kdyby byl méně napjatý, méně zuřivý, věděla jsem, že by protočil oči. „Je to záminka – chce se ujistit, že jsem tě ještě nezabil.“ Jeho hlas byl na konci úplně ledový.

Kaure nervózně zamířila k lince s rukama plnýma nádobí. Přála bych si, abych uměla mluvit portugalsky, nebo aby moje španělština obsahovala víc než jen základy a mohla bych tak zkusit té ženě, která se odvážila k nahněvanému upírovi, jen aby mě zkontrolovala, poděkovat.

Její oči mezi námi přeskakovaly. Viděla jsem její hodnocení barvy mých tváří, vlhkosti v mých očích. Mumlajíc něco, čemu jsem nerozuměla, položila nádobí na linku.

Edward na ní něco vyštěkl; ještě nikdy předtím jsem ho nezažila tak nezdvořilého. Otočila se a víření vzduchu způsobené její dlouhou sukní přineslo vůni jídla přímo do mého obličeje. Bylo to pronikavé – cibule a ryba. Když se mi navalilo, otočila jsem se k umyvadlu. Cítila jsem Edwardovi ruce na čele a v uších mi hučel jeho konejšivý šepot. Jeho ruce na vteřinu zmizely a já zaslechla, jak se zabouchla lednička. Pach milosrdně zmizel s tím zvukem a Edwardovy ruce znovu chladily můj obličej. Tak, to bylo rychlé.

Vypláchla jsem si pusu, zatímco mě hladil po tváři.

V břichu mě opět mírně šťouchlo.

To je v pořádku. Jsme v pořádku, myslela jsem si ke své vyboulenině.

Edward mě otočil a objal. Opřela jsem mu hlavu o rameno, ruce si instinktivně složíc na břiše.

Zaslechla jsem mírně zajíknutí a vzhlédla.

Ta žena byla pořád tady, váhavě postávajíc ve dveřích, s rukama napůl rozpaženýma, jakoby hledala nějaký způsob, jak pomoci. Její oči se upíraly na moje ruce, rozšířené údivem, a ústa měla nepřítomně otevřená.

Potom po dechu zalapal Edward a neočekávaně obrátil tvář k té ženě, opatrně mě tlačíc za svoje tělo. Jeho ruku jsem měla položenou na břiše, jak mě držel za sebou.

Najednou na něj Kaure začala křičet – hlasitě, zběsile. Její nesrozumitelná slova letěla napříč místností jako nože. Po tom co se napřímila, udělala dva kroky směrem k nám. Navzdory její zuřivosti bylo snadné spatřit hrůzu v jejích očích.

Edward k ní také vykročil a já svírala jeho ruku, bojíc se o tu ženu. Ale když přerušil její příval neznámých slov, jeho hlas ve mně vyvolal překvapení, zvláště pak uvážíme-li, jak rázný byl, když na něj ještě neječela. Teď mluvil pomalu, prosebně. Ne jenom to, ale i zvuk byl jiný, víc hrdelní, ne tak rytmický. Došlo mi, že už nemluví portugalsky.

Na chvíli na něj ta žena zmateně zírala a její oči se zúžily, jakmile vykřikla dlouho otázku v tom stejném cizím jazyce.

Sledovala jsem, jak jeho obličej posmutněl a zvážněl a jak následně přikývl. Rychle o krok ustoupila a zakopla o svoji vlastní nohu.

Natáhl se k ní, gestikulující směrem ke mně a potom mi položil ruku na tvář. Rozzlobeně odpověděla, mavajíc k němu vyčítavě rukama. Když skončila, promluvil znovu tím stejným pomalým, naléhavým hlasem.

Její výraz se změnil – když mluvil, zírala na něj s pochybnostmi ve tváři a její oči se opětovně mihly k mému zmatenému obličeji. Když ztichnul, vypadala, jakoby o něčem uvažovala. Přeskakovala pohledem mezi námi a potom, zřejmě nevědomky, udělala krok vpřed.

Hýbala rukama, napodobujíc tvar podobný balonu vyčnívající jí z břicha. Lekla jsem se – obsahují její pověsti o oběti upírů tohle? Mohla skutečně vědět něco o tom, co ve mně roste?

Tentokrát záměrně, udělala několik kroků směrem k nám a zeptala se na několik krátkých otázek, na které napjatě odpověděl. Potom se zeptal on – jen jeden rychlý dotaz. Zaváhala a potom pomalu zakroutila hlavou. Když znovu promluvil, jeho hlas byl tak zoufalý, že jsem k němu šokovaně zvedla hlavu. Jeho tvář byla napjatá bolestí.

V odpovědi kráče pomalu k nám, dokud nebyla dost blízko, aby položila její malé ručky přes moje na moje břicho. Řekla portugalsky jedno slovo.

„Morte,“ vydechla tiše. Potom se otočila, ramena skloněná, jako kdyby díky rozhovoru o několik let zestárla a odešla z místnosti.

Na tohle byla moje španělština dostačující.

Edward znovu zmrzl, zírající za ní se zmučeným výrazem upevněným na tváři. O chvilku později jsem zaslechla motor lodě mizející do ztracena.

Nehýbal se, dokud jsem nevykročila ke koupelně. Chytil mě za rameno.

„Kam jdeš?“ Jeho hlas byl šepot plný bolesti.

„Vyčistit si znovu zuby.“

„Nedělej si starosti s tím, co řekla. Jsou to jenom pověsti, staré lži vymyšlené pro pobavení.“

„Ničemu jsem nerozuměla,“ řekla jsem mu, přestože to nebyla tak úplně pravda. Jako kdybych mohla něco zavrhnout jen pro to, že to byla pověst. Můj život se ze všech stránek točil okolo pověstí. Byly plné pravdy.

„Sbalil jsem ti kartáček. Donesu ti ho.“

Odešel přede mnou do ložnice.

„Odjíždíme brzy?“ zavolala jsem za nim

„Jakmile budeš hotová.“

Počkal na můj kartáček, aby ho mohl znovu zabalit, pochodující mlčky po ložnici. Podala jsem mu ho, když jsem skončila.

„Zanesu tašky na loď.“

„Edwarde-“

Otočil se zpět ke mně. „Ano?“

Zaváhala jsem, snažíc se vymyslet nějaký způsob, jak získat několik vteřin o samotě. „Mohl by jsi… zabalit nějaké jídlo? Však víš, pro případ že bych znovu dostala hlad.“

„Samozřejmě,“ řekl a jeho oči byly najednou tak laskavé. „Ničeho se neboj. Budeme u Carlisle jen za několik málo hodin, opravdu. Tohle všechno brzy skončí.“

Kývla jsem, nevěříc svému hlasu.

Otočil se a odešel z místnosti, v každé ruce jeden velký kufr.

Popadla jsem mobil, který nechal na stolku. Nebylo mu vůbec podobné zapomínat věci – zapomenout, že má přijít Gustavo, nechat jeho telefon ležet tady. Byl tak že vystresovaný, že nebyl prakticky ani sám sebou.

Otevřela jsem ho a projížděla skrz seznam kontaktů. Byla jsem ráda, že měl vypnuté zvuky, obávající se, že by mě mohl chytit. Byl už teď na lodi? Nebo dokonce zpátky? Slyšel by mě v kuchyně, kdybych šeptala?

Našla jsem číslo, které jsem chtěla, to na které jsem předtím ještě nikdy nevolala. Zmáčkla jsem volat a roztřesený prsty se dopravila telefon k uchu.

„Haló?“ odpověděl melodický hlas.

„Rosalie?“ zašeptala jsem. „Tady Bella. Prosím. Musíš mi pomoct.“

Kniha druhá: Jacob

Život stojí za hovno, a potom zemřeš.

Jasně, měl bych mít takový štěstí.

8. Čekajíc, aby už ta zatracená bitva začala

„Pro Boha, Paule, nemůžeš se vyvalovat ve svém vlastním domě?“

Paul, natáhlý přes celý můj gauč, sledující nějaký pitomý baseballový zápas na mé mizerné televizi, na mě jenom vycenil zuby a potom – opravdu pomalu – vzal jeden Dorito ze sáčku v jeho klíně a celý si ho stržil do pusy.

Křoupání. „Ani nápad,“ řekl, zatímco žvýkal. „Tvoje sestra říkala, že mám jít napřed a chovat se jako doma.“

Snažil jsem se znít, jako bych se ho právě nechystal praštit. „Už je tady Rachel?“

Nefungovalo to. Slyšel, kam jsem se přesunul a strčil si sáček za záda. Sáček se roztrhnul, jak ho svou váhou přimáčknul a rozmačkal brambůrky na kousky. Paul zvedl ruce v pěsti k obličeji jako boxer.

„Zkus to, smrade. Já nepotřebuju Rachel, aby mě ochraňovala.“

Odfrkl jsem. „Jasně. Jakoby jsi za ní při první příležitosti nešel brečet.“

Rozesmál se a uvolnil se, spustíc ruce dolů. „Nepůjdu za holkou žalovat. Pokud budeš mít dobrou ránu, zůstane to jen mezi náma. A naopak, jasný?“

Jeho oči se obrátily k televizi.

Zaútočil jsem.

Když moje pěst dopadla, jeho nos vydal velmi uspokojující křupající zvuk. Pokusil se mě chytit, ale já uskočil pryč dřív, než mě stačil popadnout, v levé ruce držíc poničený sáček Doritos.

„Zlomil jsi mi nos, debile.“

„Jenom mezi náma, jasný, Paule?“

Šel jsem odložit brambůrky pryč. Když jsem se otočil, Paul vrátil svůj nos do původní polohy, než stihl srůst křivě. Už mu přestala téct krev; vypadalo to, jako by neměla žádný důvod, stékat mu přes rty a odkapávat z brady. Zaklel, šklebíc se když si promnul na chrupavku. 

„Ty si takovej zmetek, Jacobe. Přísahám, že se radši půjdu poflakovat s Leah.“

„Au. Wow, vsadím se, že Leah se skutečně zamiluje, až uslyší, že s ní chceš strávit nějaký plnohodnotný čas. To jednoduše roztaví bariéry kolem jejího srdce.“

„Zapomeň, že jsem to řekl.“

„Samozřejmě. Jsem si jistý, že mi to neuklouzne.“

„Ahr,“ zavrčel a opřel se znovu do gauče, stírající zbytky krve z límce svého trička. „Jsi rychlej, smrade. To musím uznat.“ Vrátil svoji pozornost zpět ke zmatené hře.

Chvilku jsem tam stál a potom odkráčel do svého pokoje, mumlajíc si něco o mimozemských únosech.

Dříve jsi mohl vyprovokovat Paula k bitce téměř kvůli čemukoli. Nemusel jsi ho ani  praštit – stačil ho nějak urazit. Samozřejmě že teď, když jsem opravdu chtěl dobrou vrčící, trhající, zlom-stromy rvačku, musel být tak vyzrálý.

Nebylo už tak hrozné, že se další člen smečky otiskl – protože teď už to byly čtyři z deseti! Kdy to mělo přestat? Celá tahle závazná láska na první pohled byla naprosto nechutná!

Musela to být moje sestra? Musel to být Paul?

Když Rachel přijala domů z Washingtonská státní na konci letního semestru – promovala dřív, blbka – nejvíc jsem se obával, že bude obtížně udržet před ní naše tajemství. Nebyl jsem zvyklý přetvařovat se ve svém vlastním domě. To mě nutilo sympatizovat s dětmi jako Embry a Collin, jejichž rodiče nevěděli, že jsou vlkodlaci. Embryho matka si myslela, že prochází nějakým druhem rebelantského období. Byl permanentně zdrcený z neustálého vykrádání se ven, ale nebylo moc věcí, které s tím mohl dělat. Každou noc mu kontrolovala pokoj a každou noc byl opět prázdný. Ona vřískala, on stále mlčel a příští den opět nanovo. Zkoušeli jsme přemlouvat Sama, aby dal Embrymu volno a on mohl mámu zasvětit, ale Embry řekl, to nepřichází v úvahu. Tajemství bylo příliš důležité.

Takže jsem musel přepnout, abych udržel naše tajemství. A potom, dva dny po Rachelině návratu domů, kolem ní Paul běžel na pláži. A čáry máry fuk – pravá láska! A když najdeš tvoji druhou polovičku, tajemství už nejsou nezbytná.

Rachel se seznámila s celým příběhem. A já najednou dostal Paula jako švagra. Věděl jsem, že z toho ani Billy nebyl moc nadšený. Ale zvládal to lépe než já. „Samozřejmě, utekl ke Clearwatersům“ bylo poslední dobou víc než časté. Neviděl jsem v tom žádnou závratnou změnu k lepšímu. Místo Paula všude plno Leah.

Přemýšlel jsem se – doopravdy by mě kulka skrz spánek zabila nebo by po sobě zanechala jen opravdu velký nepořádek, který bych musel uklidit?

Praštil jsem sebou na postel. Byl jsem unavený – od své poslední hlídky jsem nespal – ale věděl jsem, že neusnu. V hlavě se mi honilo příliš mnoho myšlenek, které se mi odrážely od lebky jako dezorientovaný roj včel. Hlučné. Neustále mě bodaly. Museli to být sršni, a ne včely. Včely po jednom bodnutí zemřou. A ty stejné myšlenky mě bodaly pořád znovu a znovu.

Z toho čekání jsem se mohl zbláznit. Už to byly skoro čtyři týdny. Přepokládal jsem, ať tak či tak, že k nám brzy přijdou novinky. Celé noci jsem proseděl, představujíc si jakou podobu by to mohlo mít.

Charlie vzlykající do telefonu – Bella a její manžel zahynuli při nehodě. Pád letadla? To by bylo těžké fingovat. A i kdyby ne, pijavice by se nerozmýšlely zabít hromadu kolemjdoucích, abych to učinili autentické. Proč by také ano? Možná by použili jen malé letadlo. Pravděpodobně měli jedno navíc.

Nebo by vrah mohl přijet domů sám, neúspěšný ve svém pokusu přeměnit ji na jednu z nich? Nebo to vůbec nemuselo dojít tak daleko. Možná ji rozmáčknul jako balíček brambůrek v jeho snaze dostat se na další metu? Protože její život pro něj byl méně důležitý než jeho vlastní rozkoš…

Příběh bude tak tragický – Bella zahyne při strašlivém neštěstí. Oběť lupiče, kterému se vymklo jeho přepadení. Udusivší se při večeři. Dopravní nehoda, jako moje máma. Tak běžné. Stává se to pořád.

Přivezl by ji domů? Pohřbil tady pro Charlieho? Samozřejmě že obřad s uzavřenou rakví. Jako při pohřbu mé mámy… 

Mohl jsem jenom doufat, že se vrátí zpět, na můj dosah.

Možná že nakonec žádná historka nebude. Možná že Charlie zavolá, aby se zeptal mého otce, jestli neslyšel něco o doktorovi Cullenovi, který se jednoho dne prostě neukázal v práci. Žádné odpovědi na žádném z telefonů Cullenových. Záhadný únos nějakou tajnou organizací...

Možná že by velký bílý dům mohl vyhořet do základů a uvěznit všechny uvnitř. Samozřejmě že pro tohle by potřebovali těla. Osm lidí zhruba stejné velikosti. Spálení příliš moc na rozpoznání – příliš moc aby pomohly zubní záznamy.

Cokoli z toho, bude to podvod – pro mě. Bude obtížné je najít, když nebudou chtít být nalezeni. Samozřejmě že jsem měl na hledání věčnost. Kdybys měl věčnost, mohl by jsi zkontrolovat každé stéblo z kupky sena, jedno po druhém, aby ses přesvědčil, jestli se tam nenachází jehla.

Ale teď mi pomyšlení na prohledávání kupky sena nevadilo. Přinejmenším bych měl alespoň co dělat. Nenáviděl jsem skutečnost, že bych mohl ztratit svoji šanci. Dát pijavicím čas na útěk, pokud to byl jejich plán.

Mohli bychom tam jít dneska v noci. Mohli bychom zabít každého z nich, koho bychom dokázali najít.

Líbil se mi tento plán, protože jsem znal Edwarda dost dobře na to, abych věděl, že pokud bych zabil kohokoli z jejich spolku, dostal bych šanci skoncovat i s ním. Přišel by si pro pomstu.  A já bych mu ji dal – nenechal bych svoje bratry srazit ho k zemi, jak to smečka dělávala. Byl by to jen on a já. A snad by lepší zvítězil.

Ale Sam o tom nechtěl ani slyšet. Neporušíme smlouvu. Necháme je ji porušit. Jenom protože jsem neměli žádný důkaz, že Cullenovi udělali něco špatného. Zatím. Museli jsme dodat zatím, protože jsem všichni věděli, že to bylo nevyhnutelné. Bella se vrátí jako jeden z nich, nebo se nevrátí vůbec. Tak jako tak, lidský život bude ztracen. A to znamenalo, že hra bude moci začít.

V jiné místnosti Paul hýkal jako osel. Možná přepnul na komedii. Možná že byla jen vtipná reklama. Každopádně mi to pěkně lezlo na nervy.

Přemýšlel jsem, že mu znovu zlomím nos. Ale nebyl to Paul s kým jsem chtěl bojovat. Ne doopravdy.

Snažil jsem se naslouchat jiným zvukům, větru prohánějícímu se v korunách stromů. Nebylo to stejné, ne skrze lidské uši. Bylo tu milion rozdílných hlasů větru, které jsem v tomhle těle nemohl slyšet.

Ale i tyhle uši byly dost citlivé. Mohl jsem slyšet šustění stromů u cesty, zvuky aut projíždějící poslední zatáčkou, kde jsi konečně mohl spatřit pláž – výhled na ostrovy, skály a obrovský modrý oceán rozpínající se až za obzor. Policajti z La Push se vždycky nacházeli někde poblíž. Turisté si nikdy nevšimli značky omezující rychlost na opačné straně silnice.

Mohl jsem slyšet hlasy před obchodem se suvenýry nacházejícím se na pláži. Mohl jsem slyšet zvonek, který se rozcinkal při každém otevření či zavření dveří. Mohl jsem slyšet Embryho mámu za pokladnou, tisknoucí účtenku.

Mohl jsem slyšet příliv narážející na kamenitou pláž. Mohl jsem slyšet křik děti, když k nim ledová voda vyrazila příliš rychle a oni nestačili utéct. Mohl jsem slyšet jejich matky stěžující si na jejich mokré oblečení. A mohl jsem slyšet důvěrně známý hlas…

Tak jsem se zaposlouchal do okolí, že mě náhlý výbuch Paulova oslího smíchu přinutil vyskočit z postele.

„Vypadni z mého domu,“ zavrčel jsem. Vědíc, že by si toho stejně nevšímal, jsem se řídil svoji vlastní radu. Otevřel jsem okno a vyskočil na potemnělou cestu, abych se už na Paula nemusel dívat. Bylo by to příliš lákavé. Věděl jsem, že bych ho znovu praštil a Rachel už byla tak dost naštvaná. Viděla krev na jeho tričku a obviňovala mě, aniž by k tomu měla nějaký důkaz. Samozřejmě, že měla pravdu, ale stejně.

Zamířil jsem dolů na pobřeží, ruce zastrčené v kapsách. Nikdo se na mě dvakrát nepodíval, když jsem procházel po První pláži. Na létě byla jedna příjemná věc – nikdo se nestaral, jestli jsi měl oblečeného ještě něco jiného než šortky.

Následoval jsem důvěrně známý hlas, který jsem zaslechl, a dosti snadno nalez Quila. Byl na jižním konci půlměsíce, kterému se větší část turistů vyhýbala. Neustále se ze sebe chrlil příval upozornění.

„Nelez do vody, Claire. No tak. Ne, nedělej to. Oh! Paráda, prcku. Opravdu chceš, aby mě Emily seřvala? Už tě nikdy nevezmu na pláž, pokud neuděláš – Oh, vážně? Nedělej – ahr. Myslíš si, jak náramně je to vtipné, co? Haha! Kdo se směje teď, co?“

Když jsem se k nim dostal, držel chichotající se batole ve vzduchu za kotník. V jedné ruce měla kyblíček, rifle promočené stejně jako on prakticky celou přední stranu trika.

„Pět babek na tu holku,“ řekl jsem.

„Čau, Jaku.“

Claire kňučela a mrštila kyblíčkem na Quilova kolena. „Dolů, dolů!“

Sotva ji opatrně postavil na nohy, rozběhla se ke mně a omotala mi ručičky kolem nohy.

„Sejda Jay!“

„Jak se vede, Claire?“

Zahihňala se. „Qwil e cély moký.“

„Všiml jsem si. Kde máš mámu?“

„Plyč, plyč, plyč,“ zpívala Claire. „Cwaire si haje s Qwilem cély den. Cwaire us nidy nepude domů.“ Pustila mě a běžela ke Quilovi. Odchytil ji a vysadil si ji na ramena.

„To zní jako že jste skvělá dvojka.“

„Vlastně trojka,“ opravil mě Quil. „Zmeškal si večírek. Princeznovský téma. Donutila mě nosit korunku a potom Emily navrhla, že by na mě mohly vyzkoušet její nový šminky.“

„No teda, opravdu mě mrzí, že jsem to neviděl.“

„O nic nepřijdeš, Emily si to vyfotila. Vlastně jsem vypadal dost sexy.“

„Ty si takovovej vůl.“

Quil pokrčil rameny. „Claire se bavila. To byl účel.“

Protočila jsem oči. Bylo obtížné pohybovat se poblíž lidí, kteří se otiskli. Nezáleželo na tom, v jakém stádiu se nacházeli – ať už utahující se manželská oprátka u Sama nebo hodně zneužívaná chůva u Quila – ale z klidu a jistoty, kterou pokaždé vyzařovali, se mi chtělo vyloženě zvracet.

Claire mu kňučela na ramenech a ukazovala na zem. „Kásný kaínek, Qwil! Po mě, po mě!“

„Který, prcku? Ten červený?“

„Ne celvený!“

Quil si kleknul – Claire zaječela a chytla se ho za vlasy jakoby byl kůň a ona na něm jela.

„Ten modrý?“

„Ne, ne, ne…“ zpívalo děvčátko, nadšené její novou hrou.

Ale to nejdivnější na tom bylo, že Quil si to užíval stejně jako ona. Neměl na tváři ten stejný výraz jako tolik rodičů-turistů – kdy-je-čas-na-spaní? obličej. Nikdy jste neviděli skutečné rodiče tak nadšené si hrát na cokoli, co si jejich přihlouplé děcko mohlo vymyslet. Viděl jsem Quila hodinu hrát si na schovku bez toho, aby ho to znudilo či otrávilo.

A nemohl jsem si z něho ani kvůli tomu utahovat – příliš jsem mu záviděl.

Napříč tomu, že jsem si myslel, že je na prd, že napřed musel přečkat dobrých čtrnáct let jako mnich, dokud Claire nebude v jeho věku – pro Quila bylo přinejmenším dobré, že vlkodlaci nestárnou. Ale dokonce celá ta doba ho očividně příliš netrápila.

„Quile, už jsi někdy přemýšlel o randění?“ zeptal jsem se.

„Co?“

„Ne, ne zutý!“ výskala Claire.

„Však víš. Skutečná holka. Myslím, jen pro teď, víš? Na chvilky, kdy budeš mít pauzu od hlídání.“

Quil na mě zíral s otevřenou pusou.

„Kásný kaínek! Kásný kaínek!“ křičela Claire, když jí nenabídl další možnost. Plácla ho po hlavě svojí malou ručičkou.

„Promiň, Claireičko. A co takhle ten fialový?“

„Ne,“ zahihňala se. „Ne filofý.“

„Poraď mi, moc tě prosím, prcku.“

Claire o tom popřemýšlela. „Elený,“ řekla nakonec.

Quil zíral na kamínky a prohledával je. Vzal čtyři kamínky v různých odstínech zelené a nabídl jí je.

„Našel jsem ho?“

„Jo!“

„Který to je?“

„Echny!!“

Předal jí kamínky do natažených ručiček. Zasmála se a okamžitě mu je vysypala na hlavu. Strojeně sebou trhnul, postavil se na nohy a vykročil k parkovišti. Pravděpodobně se o Claire strachoval, protože na sobě měla mokré oblečení. Byl horší než jakákoli paranoidní, přespříliš ochranitelská matka.

„Promiň, jestli jsem byl předtím vlezlej, kámo, ohledně toho randění,“ řekl jsem.

„To je v pohodě,“ řekl Quil. „Jenom mě to trochu zaskočilo. Nepřemýšlel jsem o tom.“

„Vsadím se, že by to pochopila. Však víš, až vyroste. Nenaštve se, že jsi měl svůj život, zatímco ona nosila plenky.“

„Ne, já vím. Jsem si jistej, že by to pochopila.“

Nic dalšího neřekl.

„Ale ty to nechceš, že?“ hádal jsem.

„Nedokážu si to představit,“ řekl tiše. „Já prostě… nevidím nikoho jinýho. Už si holek nevšímám, však víš. Nevidím jejich tváře.“

„Dej tohle dohromady s korunkou a šminkami a možná bude mít Claire jiný důvod se obávat.“

Quil se zasmál a poslal ke mně vzdušnou pusu. „Jsi v pátek volnej, Jacobe?“

„Jestli chceš,“ řekl jsem a zašklebil se. „Jo, myslím že jo.“

Na vteřinu zaváhal a potom řekl: „Už jsi někdy přemýšlel o randění?“

Povzdechl jsem si. To jsem si na sebe zase jednou upletl bič.

„Víš, Jaku, možná by jsi měl přemýšlet o tom, že si pořídíš vlastní život.

Neřekl to jako vtip. Jeho hlas byl soucitný. To to ještě zhoršovalo.

„Nevidím je, Quile. Nevidím jejich tváře.“

Také si povzdechl.

Někde v dáli, příliš slabě aby to přes vlny mohl slyšet někdo kromě nás dvou, stoupalo z lesa vytí.

„Zatraceně, to je Sam,“ rozpoznal Quil. Jeho ruce vyletěly vzhůru a dotkly se Claire, jakoby se chtěl ujistit, že tam stále byla. „Nevím, kde je její máma!“

„Půjdu se podívat, co se děje. Jestli tě budeme potřebovat, dám ti vědět.“ Vychrlil jsem ze sebe tak rychle, že moje slova téměř splývala. „Proč ji nevezmeš ke Clearwatersům? Sue a Billy ji můžou pohlídat, když to bude potřeba. A stejně asi budou vědět, co se děje.“

„Fajn – tak už padej, Jaku!“

Rozběhl jsem se, ne po blátivé cestě skrz zaplevelený živý plot, ale nejkratší dráhou rovnou k lesu. Přeskočil jsem první linii naplaveného dřeva a střihl si to rovnou skrz šípky, stále běžící. V očích se mi objevily malé slzy, když se mi trny zabodly do kůže, ale ignoroval jsem to. Ty vpichy se zahojí ještě než se dostanu ke stromům.

Zahnul jsem za obchod a přeběhl přes hlavní silnici. Někdo na mě zatroubil. Konečně v zákrytu stromů jsem se rozběhl rychleji, dělajíc delší kroky. Lidé by zírali, pokud bych tak běžel na otevřeném prostranství. Normální lidé by takhle rychle běžet nikdy nedokázali. Někdy jsem si myslel, že by mohlo být zábavné, zúčastnit se závodu – třeba Olympického triatlonu nebo tak něco. Bylo by boží sledovat výraz všech těch vrcholnejch atletů, kdybych nad nimi zvítězil. Ale byl jsem si stoprocentně jistý, že by na mě dělali spousty testů, aby se ujistily, že to nebyly steroidy v mé krvi, které mě vyhecovaly k takovému výkonu.

Jakmile jsem byl ve skutečném lese, nesvazován cestami nebo domy, smykem jsem zastavil a shodil ze sebe šortky. Rychlými, nacvičenými pohyby jsem je sroloval a přivázal koženým provázkem ke kotníku. Zatímco jsem těsněji utahoval smyčku, začal jsem se opět pohybovat. Po páteři mi třepotal oheň, vysílajíc trhavé záškuby do mých rukou a nohou. Zabralo to sotva vteřinu. Pohltil mě žár a já pocítil tichý záblesk, který mě učinil něčím jiným. Dopadl jsem těžkými tlapami na travnatou půdu a natáhl zadní nohy, připraven vyrazit.

Přeměna byla velice snadná, když jsem byl soustředěný jako teď. Už jsem neměl problémy s náladou. Kromě toho, když se mi to připletlo do cesty.

Na půl vteřiny jsem si vybavil strašlivou chvílí na té nediskutovatelné napodobivě svatby. Byl jsem tak pomatený zuřivostí, že jsem nemohl ovládat svoje tělo. Byl jsem uvězněný, otřásající se a hořící, neschopný využít šance a zabít to monstrum stojící jen pár metrů ode mě. Byl jsem tak zmatený. Umírající touhou ho zabít. Zděšený možností ublížit jí. Moji přátelé byly na cestě. A potom, jsem byl konečně schopný přeměnit se, ale dostal jsem rozkaz od svého vůdce. Nařízení Alphy. Kdyby tam tu noc byly jen Embry a Quil bez Sama… byl bych pak schopný zabít vraha?

Nenáviděl jsem, když Sam vydal rozkaz jako byl tento. Nenáviděl jsem pocit, že nemám na výběr. Že musím uposlechnout.

A pak jsem si byl vědomí obecenstva. Nebyl jsem ve své hlavě sám.

Neustále tak sebestředný, myslela si Leah.

Hej, žádné pokrytectví, Leah, myslel jsem si nazpátek.

Nechte toho, chlapi, řekl nám Sam.

Nastalo ticho a já cítil Leahino trhnutí při slově chlapi. Přecitlivělá, jako obvykle.

Sam předstíral, že si toho nevšimnul. Kde je Quil a Jared?

Quil byl s Claire. Bere ji k Clearwatersům.

Dobře. Sue se o ni postará.

Jared šel za Kim, myslel si Embry. Dobrá šance neslyšet tě.

Smečkou projelo tiché zavrčení. Zasténal jsem s nimi. Jestli se Jared ukáže, nesporně bude stále myslet na Kim. A nikdo si nebude chtít přehrávat, co do té doby dělal.

Sam se posadil na zadní a zavil do vzduchu. Byl to signál a rozkaz v jednom.

Smečka byla shromážděná několik mil východně od místa, kde jsem byl. Klusal jsem skrz hustý les přímo k nim. Leah, Embry a Paul už k nim také mířili. Leah byla blízko – dost abych mohl slyšet její kroky nepříliš vzdálené v lese. Pokračovali jsme souběžnými trasami, zvolíc si neběžet společně.

No, nebudeme na něj čekat celý den. Bude nás muset dohonit později.

O co jde, šéfe? Chtěl vědět Paul.

Musíme si promluvit. Něco se stalo.

Cítil jsem, jak Samovy myšlenky kmitají ke mně – a ne jenom Samovy, ale také Sethovy, Collinovy a Bradyho. Collin a Brady – nové přírůstky – dneska drželi hlídku se Samem, takže věděli, cokoli věděl on. Nevěděl jsem ale, proč už byl Seth venku a informován. Nebyl na řadě.

Sethe, řekni jim, co jsi slyšel.

Přidal jsem, abych se tam dostal co nejrychleji. Slyšel jsem, že i Leah se pohybuje rychleji. Nesnášela, když ji někdo předběhl. Být nejrychlejší byla jediná věc, které se domáhala.

Zkus mě dohnat, blbče, zasyčela a pak se rozběhla nejrychleji, jak uměla.

Zaryl jsem drápy do hlíny a vystřelil za ní.

Sam se nezdál být v náladě, aby podporoval naše obvyklé postrkování. Jaku, Leah, dejte si pohov.

Ani jeden z nás nezpomalil.

Sam zavrčel, ale nechal to plavat. Sethe?

Charlie obvolával všechny, dokud nenašel Billyho u mě doma.“

Jo, mluvil jsem s ním, přidal se Paul.

Projel mnou otřes, když Seth myslel na Charlieho jméno To bylo ono. Konec čekání. Běžel jsem ještě rychleji, nutíc se k dýchání, neboť moje plíce jakoby zatuhly.

Tak který příběh to byl?

Zlobil se. Hádám, že Edward a Bella jsou doma už týden a…

Tlak na prsou povolil.

Byla živá. Nebo přinejmenším nebyla mrtvě mrtvá.

Neuvědomoval jsem si, jak moc jiné to pro mě bude. Celý ten čas jsem na ni myslel, jako na mrtvou a teď jsem ji tak viděl. Viděl jsem, že nikdy neuvěřím, že by ji přivedl zpátky živou. Nemělo by na tom záležet, protože jsem věděl, co nastane.

Jo, brácho, a tady jsou ty špatný zprávy. Charlie s ní mluvil a říkal, že nezněla dobře. Řekla mu, že je nemocná. Carlisle do toho vstoupil a řekl Charliemu, že Bella chytla nějakou vzácnou jihoamerickou nemoc. Řekl, že je v karanténě. Charlie šílí, protože mu nedovolili ji navštívit. Řekl, že ho nezajímá, jestli onemocní, ale Carlisle se nenechal obměkčit. Žádné návštěvy. Řekl Charliemu, že to bylo dost vážné, ale že dělá všechno, co může. Charlie si to celé dny nechával pro sebe, až teď zavolal Billymu. Podle něj zněla dneska ještě hůř.

Když Seth skončil, nastalo vážné duchovní ticho. Všichni jsme rozuměli.

Takže by měla zemřít na tuto nemoc. Nechali by ho podívat se na mrtvolu? Bledé, nehybné, nedýchající tělo? Museli počkat, než se dokáže nehýbat, než se dokáže udržet od zabití Charlieho a ostatních pozůstalých. Jak dlouho by to mohlo trvat?

Pohřbili by ji? Prokopala by se sama ven, nebo by pro ni pijavice museli přijít?

Ostatní tiše poslouchali moje spekulace. Myslel jsem na to mnohem víc, než kdokoli z nich.

Leah a já jsme vstoupili na mýtinu prakticky ve stejný okamžik. Byla si jistá, že byla o délku nosu rychlejší. Posadila se vedle svého bratra, zatímco jsem klusal ke svému místu po Samově pravici. Paule se posunul a udělal tak pro mě místo.

Divil jsem se, proč jsem jediný na nohou. Srst na zádech mi stála, ježatá netrpělivostí.

Na co čekáme? Zeptal jsem se.

Nikdo nic neřekl, ale cítil jsem jejich váhavé pocity.

No tak! Smlouva byla porušena!

Nemáme žádný důkaz – možná je skutečně nemocná…

Tomu sám nevěříš!

Dobře, je to velice podezřelé. Ale stále… Jacobe. Samovy myšlenky se zpomalily, váhal. Jsi si jistý, že tohle chceš? Je to opravdu správné? Všichni víme, co chce ona. 

Smlouva nezmiňuje nic o volbě oběti, Same!

Je opravdu oběť? Nepřiřadil jsi jí ty tu nálepku?

Ano!

Jaku, pomyslel si Seth, nejsou naši nepřátelé.

Sklapni, smrade! Jenom to že ty nějak zvráceně sympatizuješ s pijavicí nemění zákony. Jsou naši nepřátelé. Jsou na našem území. Vykopeme je ven. Nezajímá mě, jestli ses kdysi dávno bavil při boji po boku Edwarda Culena.

A co budeš dělat, když Bella bude bojovat s nima, Jacobe? Co? Domáhal se odpovědi Seth.

Už to víc není Bella.

Chystáš se být ten, kdo ji složí?

Nedokázal jsem zabránit bolestivému škubnutí svého těla.

Ne, nebudeš. Tak, co? Chystáš se přinutit jednoho z nás, aby to udělal? A pak vůči němu na věčnost cítit nenávist?

Já bych ne…

Jistěže ne. Nejsi připravený na tento boj, Jacobe.

Instinktivně jsem se přikrčil a vrčel na vlka pískového kožichu na druhé straně kruhu.

Jacobe! Napomenul mě Sam. Sethe, mlč na chvilku.

Seth přikývl svojí velkou hlavou.

Sakra, co jsem zmeškal? Pomyslel si Quil, běžíc plnou rychlostí k místu shromáždění. Slyšel jsem o Charlieho telefonátu…

Chystáme se k odchodu, řekl jsem mu. Proč neskočíš ke Kim a odtáhneš Jareda zubama? Budeme potřebovat všechny.

Pojď rovnou sem, Quile, přikázal Sam. Ještě jsme nic nerozhodli.

Zavrčel jsem.

Jacobe, musím myslet na to, co je nejlepší pro smečku. Musím zvolit směr, abych vás nejlépe ochránil. Časy se změnili od té doby, co naši předkové uzavřeli smlouvu. Já… upřímně nevěřím, že jsou pro nás Cullenovy nebezpečím. A víme, že už tu moc dlouho nebudou. Nepochybně sotva řeknou svůj příběh, zmizí. Naše životy se vrátí do normálu,

 Normálu?

Jestli na ně zaútočíme, Jacobe, budou se bránit.

Bojíš se?

Jsi opravdu připravený ztratit bratra? Odmlčel se. Nebo sestru? připojit dodatečně.

Nebojím se zemřít.

Já to vím, Jacobe. To je důvod, proč v tomto zbochybňuju tvůj úsudek.

Zíral jsem mu do černých očí. Vzdáš čest smlouvě našich otců, nebo ne?

Ctím svoji smečku. Dělám, co je nejlepší pro ně.

Zbabělče.

Vycenil zuby.

Dost, Jacobe. Jsi přemožený. Samův duševní hlas se změnil, nabral divné dvojité zabarvení, takže jsme nemohly neuposlechnout. Hlas Alpha. Setkal se pohledem s každým vlkem v kruhu.

Smečka nenapadne Cullenovi bez vyprovokování. Podstata smlouvy zůstává. Nejsou nebezpeční pro naše lidi ani pro lidi ve Forks. Bella Swanová se rozhodla sama, seznámena se všemi detaily, a my nepůjdeme potrestat naše někdejší spojence pro její volbu.

Svatá pravda, pomyslel si Seth nadšeně.

Myslím, že jsem ti řekl, abys mlčel, Sethe.

Ups, Promiň, Same.

Jacobe, kam si myslíš, že jdeš?

Opustil jsem kruh, míříc na západ, takže jsem se k němu mohl otočit zády. Jdu se rozloučit se svým otcem. Očividně už pro mě nemá smysl tady tvrdnout.

Aw, Jaku – nedělej to znovu!

Sklapni, Sethe, okřiklo ho myšlenkou několik hlasů.

Nechceme, abys odešel, řekl Sam, jeho myšlenka byla jemnější než předtím.

Tak mě přinuť zůstat, Same. Seber mi svobodnou vůli. Učiň mě otrokem.

Víš, že tohle neudělám.

Tak potom už není, co říct.

Utíkal jsem od nich pryč, opravdu se snažíc nemyslet na to, co bude následovat. Namísto toho jsem se soustředil na moje vzpomínky z dlouhých měsíců strávených ve vlčím těle, nechajíc ze sebe odkapávat svoji lidskost, dokud jsem nebyl víc zvíře než člověk. Žijící danou chvílí, jedíc když je hladové, spíc když je unavené, pijíc když je žíznivé, a běžící – běžící jen aby běželo. Jednoduché touhy, jednoduché odpovědi na tyto touhy. Bolest přicházela v jednodušších formách. Bolest z hladu. Bolest z chladného ledu pod tlapami. Bolest hlubokého škrábance, když večeře zdivočí. Každá bolest měla jednoduchou odpověď, jasný čin který ji ukončil.

Ne jako být člověk.

Jakmile jsem doběhl k blízkosti mému domu, přeměnil jsem se zpět do svého lidského těla. Potřeboval jsem být schopný přemýšlet v soukromí.

Odvázal jsem šortky a natáhl si je, běžíc do domu.

Dokázal jsem to. Skryl jsem, o čem jsem přemýšlel a teď bylo pro Sama příliš pozdě, aby mě zastavil. Už mě nemohl slyšet.

Sam stanovil velmi jasné pravidlo. Smečka nezaútočí na Cullenovi. Fajn.

Nezmínil se o individuálním útoku.

Ani nápad, smečka dnes na nikoho nezaútočí.

Ale já ano.

 9. Jisté jakože peklo nevidí, že jeden přichází

Ve skutečnosti jsem neplánoval rozloučit se se svým otcem.

Konec konců, stačil by jeden rychlí telefonát Samovi a hra mohla skončit, ještě dřív než začala. Odřízli by mě a zatlačili zpátky. Pravděpodobně by mě zkusily naštvat, nebo dokonce zranit – nějak mě přinutit přeměnit se, aby Sam mohl vydat nový rozkaz.

Ale Billy mě očekával, vědíc, že bych mohl být poblíž. Jen seděl na dvoře ve svém kolečkovém křesle s očima upřenýma přesně na místo, odkud jsem se vynořil zpoza stromů. Viděl jsem ho posuzovat můj směr – zamířil jsem kolem domu do své domácí garáže.

„Máš minutku, Jaku?“

Smykem jsem zastavil. Podíval jsem se na něj a potom ke garáži.

„No tak, hochu. Aspoň mi pomoz dovnitř.“

Zaťal jsem zuby, ale rozhodl se, že by bylo více pravděpodobné, že způsobí problémy se Samem, když s ním pár minut nepobudu.

„Od kdy potřebuješ pomoct, starče?“

Zasmál se jeho hřmícím smíchem. „Moje ruce jsou vyčerpané. Tlačil jsem se celou cestu od Sue až sem.“

„Je to z kopce. Celou cestu jsi se vezl.“

Vytlačil jsem jeho křeslo po rampě, kterou jsem pro něho vyrobil, a zamířil do obýváku.

„Přistihl si mě. Myslím, že jsem jel tak třicet mil za hodinu. Bylo to úžasné.“

„Rozmlátíš si křeslo. A potom se budeš soukat kolem na loktech.“

„Ani nápad. Bude tvoje práce nosit mě.“

„Nebudeš moct jít na moc míst.“

Billy položil ruce na kolečka a dopravil se k ledničce. „Zbylo nějaké jídlo?“

„Dostal jsi mě. Paul tady byl celej den, takže pravděpodobně ne.“

Billy si povzdechl. „Musím začít ukrývat potraviny, jestli se chceme vyhnout hladovění.“

Billyho žertovný tón zmizel, jeho oči změkly. „Máme ji doma jenom pár týdnů. Poprvé, co je tady tak dlouho. Je to těžké – děvčata byla starší než ty, když tvoje máma odešla. Dělá jim větší problémy být v tomhle domě.“

„Já vím.“

Rebeka nebyla doma ani jednou, od té doby co se vdala, ačkoli měla dobrou výmluvu. Letenky z Havaje byly pěkně drahé. Washingtonská státní byla dost blízko, takže Rachel neměla tu stejnou obranu. Brávala si kurzy přes letní semestry, pracovala dvojité směny o prázdninách v nějaké kavárně na koleji. Kdyby tu nebyl Paul, pravděpodobně by zase hezky rychle odjela. Možná proto ho odsud Billy nevykopal.

„No, já jdu na něčem pracovat…“ vykročil jsem k zadním dveřím.

„Počkej, Jaku. Neřekneš mi, co se stalo? Mám pro novinky zavolat Samovi?“

Stál jsem zády k němu, skrývajíc svůj obličej.

„Nic se nestalo. Sam už se s nimi rozloučil. Hádám, že jsme teď všichni fanklub pijavic.“

„Jaku…“

„Nechci o tom mluvit.“

„Odcházíš, synu?“

V místnosti bylo dlouho ticho, zatímco jsem se rozhodoval, jak to říct.

„Rachel si může vzít zpátky její pokoj. Vím, že nesnáší tu nafukovací matraci.“

„Než tě ztratit, radši by spala na zemi. Tak jako já.“

Odfrkl jsem si.

„Jacobe, prosím. Jestli potřebuješ….pauzu. Dobře, vezmi si ji. Ale už ne tak dlouhou. Vrať se zpět.“

„Možná. Možná že můj podmět budou svatby. Uspořádej veselku Samovi, pak Rachel. Možná bude první Jared a Kim. Nejspíš bych si s sebou měl vzít oblek nebo tak něco.“

„Jaku, podívej se na mě.“

Pomalu jsem se k němu otočil. „Co je?“

Nekonečně dlouhou minutu mi upřeně hleděl do očí. „Kam jdeš?“

„Nikam určitě.“

Naklonil hlavu na stranu a jeho oči se zúžily. „Skutečně?“

Bez mrknutí jsme si vyměňovali upřené pohledy. Vteřiny plynuly.

„Jacobe,“ řekl. Jeho hlas byl napjatý. „Jacobe, ne. Nestojí to za to.“

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Nech Bellu a Cullenovi být. Sam má pravdu.“

Další vteřinu jsem na něj zíral a pak překonal místnost dvěma dlouhými kroky. Popadl jsem telefon a odpojil kabel z krabičky i sluchátka. Zmuchlal jsem šedý drát v dlani.

„Sbohem, tati.“

„Jaku, počkej-“ zavolal za mnou, ale já už byl venku ze dveří a utíkal.

Motorka nebyla tak rychlá jako běh, ale bylo to víc diskrétní. Přemítal jsem, jak dlouho Billymu potrvá dopravit se dolů do obchodu a najít někoho s telefonem, kdo by mohl předat Samovi zprávu. Vsadil bych se, že Sam byl pořád ve vlčí podobě. Problém by byl, pokud by Paul přišel zpět na naše místo příliš brzy. Mohl by se ve vteřině proměnit a dát Samovi vědět, co jsem dělal…

Ale o to jsem se nebál. Postupoval jsem, jak nejrychleji jsem mohl a pokud mě chytí, nějak se s nimi už vypořádám, když budu muset.

Nakopl jsem motorku k životu a rozjel se dolů po blátivé cestě. Neohlížel jsem se, když jsem míjel dům.

Hlavní cesta byla rušná vlivem turistů; proplétal jsem se mezi auty, poslouchajíc hromadné troubení a několik nadávek. Zahnul jsem na 101, neobtěžujíc se rozhlédnout. Jel jsem minutu rovně, abych se vyhnul srážce z minivanem. Ne že by mě zabila, ale určitě by mě zpomalila. Zlomeným kostem – přinejmenším těm velkým – trvalo dny než se naprosto uzdravily, jak jsem moc dobře věděl.

Dálnice se trochu pročistila, takže jsem z motorky mohl vymáčknout osmdesátku. Ani jsem se nedotkl brzdy, dokud jsem nebyl blízko úzké cesty; byl jsem za vodou. Takhle daleko by Sam nepřišel, aby mě zastavil. Bylo příliš pozdě.

Teď nastala ta chvíle – kdy jsem si byl jistý, že jsem to zvládl – abych začal přemýšlet, co přesně vlastně teď udělám. Zpomalil jsem na dvacet, proplétajíc se skrze stromy opatrněji, než bylo potřeba.

Věděl jsem, že mě uslyší přicházet, motorka ne motorka, takže překvapení se nekonalo. Nebyl žádný způsob jak zamaskovat moje záměry. Edward uslyší moje plány, jakmile budu dostatečně blízko. Možná už je mohl slyšet. Ale myslel jsem si, že tohle stejně stále bude fungovat, protože jsem měl na své straně jeho ego. Chtěl se mnou bojovat sám.

Takže tam prostě nakráčím, uvidím Samův ušlechtilý důkaz na vlastní oči a potom vyzvu Edwarda na souboj.

Až skončím s ním, sejmu z těch ostatních co nejvíc budu moci, dokud nedostanou oni mě. Huh – zajímalo by mě, jestli Sam bude považovat moji smrt za provokaci. Pravděpodobně řekne, že jsem dostal, co jsem si zasloužil. Nebude chtít obtěžovat svoje krvežíznivé přátele.

Cesta se otevřela v louku a její vůně mě uhodila do obličeje  jako shnilé rajče. Ahr. Smradlaví upíři. Žaludek mi začal tepat. Zápach byl pronikavý – prosycený vůní člověka jako to bylo pokaždé, když jsem přišel – přesto ne tak hrozný, jako skrze můj vlčí nos.

Nebyl jsem si jistý, co očekávat, ale v okolí velké bílé krypty nebyly žádné známky pohybu. Samozřejmě že věděli, že jsem tady byl.

Vypnul jsem motor a poslouchal ticho. Teď jsem mohl slyšet napjatý, rozhněvaný šepot zpoza širokých dvojitých dveří. Někdo byl doma. Zaslechl jsem svoje jméno a usmál se, potěšen myšlenkou, že jsem je alespoň trochu vystresoval.

Zhluboka jsem se nadchl - uvnitř mě už by to mohlo být jenom horší – a vyskočil schody na verandu.

Dveře se otevřely dřív než se jich moje pěst vůbec dotkla a na prahu stál doktor, oči vážné.

„Ahoj, Jacobe,“ řekl klidněji, než jsem očekával. „Jak se máš?“

Musel jsem dýchat pusou. Puch vylévající se zpoza dveří byl opravdu nesnesitelný.

Byl jsem zklamaný, že to Carlisle přišel otevřít. Byl bych raději, kdyby přišel Edward s vyceněnými zuby. Carlisle byl tak… prostě lidský nebo tak něco. Možná že za to mohly jeho návštěvy u nás doma minulé jaro, když jsem na tom nebyl zrovna nejlíp. Bylo mi nepříjemné dívat se mu do obličeje a vědět, že ho plánuju zabít, pokud budu moci.

„Slyšel jsem, že to Bella zvládla zpátky živá,“ řekl jsem.

„Ehm, Jacobe, teď vážně není ta nejvhodnější chvíle.“ Doktor vypadal znepokojeně, ale ne způsobem, jaký jsem očekával.

„Mohli bychom to nechat na později?“

Zíral jsem na něho jako opařený. Žádal o odložení smrtelného střetu na vhodnější chvíli?

A potom jsem zaslechl Bellin hlas, nakřáplý a kostrbatý, a nedokázal jsem myslet na nic jiného.

„Proč ne?“ zeptala se někoho. „Budeme to držet v tajnosti i před Jacobem? Jaký to má smysl?“

Její hlas nebyl takový, jaký jsem očekával. Snažil jsem se vybavit si hlasy mladých upírů, se kterými jsme bojovali na jaře, ale všechno, čeho jsem si všiml, bylo vrčení. Možná že novorození neměli tak pronikavé, zvučné hlasy jako ti starší. Možná všichni nový upíři zněli chraplavě.

„Pojď dál, prosím, Jacobe,“ zaskřehotala Bella hlasitěji.

Carlislovy oči se zúžili.

Přemítal jsem, jestli je Bella žíznivá. I moje oči se zúžily.

„Omluv mě,“ řekl jsem doktorovy, když jsem kolem mě procházel. Bylo to těžké – zahodit za hlavu všechny svoje instinkty a otočit se k jednomu z nich zády. Ale ne nemožné. Jestli tu bylo něco jako důvěryhodný upír, byl to nepochybně jejich laskavý vůdce.

Držel bych se od Carlisle dál, kdyby boj začal. I bez něj tu bylo dost ostatních na zabití.

Protáhl jsem se do domu, udržujíc záda ke stěně. Ta místnost mě zmátla – nezdála se mi povědomá. Naposledy, když jsem tady byl, bylo všechno vystrojené kvůli večírku. Teď bylo všechno světlé a bledé, včetně šesti upírů stojících ve skupince u bílé pohovky.

Byly tu všichni, dohromady, ale to nebylo to, co mě přimrazilo na místo, kde jsem stál, a donutilo moji čelist padnout až na podlahu.

Byl to Edward. Výraz na jeho tváři.

Viděl jsem ho naštvaného, viděl jsem ho domýšlivého a jednou jsem ho viděl ublíženého. Ale tohle – tohle bylo více než utrpení. Jeho oči byly napůl šílené. Nevzhlédl, aby mě probodl pohledem. Zíral dolů na pohovku po svém boku s výrazem jakoby jeho tělo pohltily plameny.

Nedokázal jsem si jeho muka ani užít. Mohl jsem myslet jen na jedinou věc, která by ho přinutila takhle se tvářit, a moje oči následovaly jeho.

Spatřil jsem ji ve stejném okamžiku, jako jsem zachytil její vůni.

Její teplou, čistou, lidskou vůni.

Bella byla částečně skryta za opěradlem pohovky, schoulená do klubíčka, ruce ovinuté kolem kolen. Dlouhou vteřinu jsem nedokázal vidět nic kromě toho, že byla stále ta Bella, kterou jsem miloval, její kůže byla stále hebká, broskvová, její oči stále čokoládově hnědé. Moje srdce se divoce rozbušilo a já přemítal, jestli to nebyl jen nějaký lživý sen, ze kterého jsem se měl právě probudit.

Potom jsem ji opravdu uviděl.

Pod očima měla temné kruhy, které jí vyskakovaly z vyčerpaného obličeje. Byla vážně hubenější? Její kůže vypadala napjatější, jakoby se přes ni její lícní kosti draly ven. Většinu z tmavých vlasů měla staženou do rozcuchaného culíku, ale několik pramínků jí zůstalo přilepených na čele a krku na potem lesknoucí se kůži. Její prsty a zápěstí vypadaly tak hubené, až to bylo děsivé.

Byla nemocná. Velice nemocná.

Byla to pravda. Historka, kterou Charlie vyprávěl Billymu, nebyla historka. Zatímco jsem na ni zíral, její kůže mírně zezelenala.

Zlatovlasá pijavice – ta oslňují, Rosalie – se k ní sklonila, vstoupíc mi do výhledu, pohybujíc se zvláštním, ochranitelským způsobem.

Tohle bylo špatné. Věděl jsem, jak se Bella cítí, prakticky vždycky – její myšlenky byly tak zřejmé; občas to bylo jakoby je měla napsané přímo na čele. Takže mi nemusela říkat všechny detaily, abych danou situaci pochopil. Věděl jsem, že Bella neměla Rosalii ráda. Viděl jsem to na pohybech jejích rtů, když s ní mluvila. A ne jen že by ji neměla ráda. Bála se jí. Nebo alespoň dřív to tak bylo.

Když k ní Bella teď vzhlédla, nebylo tam ani známky po jejím strachu. Její výraz byl… omluvný nebo tak něco. Potom Rosalie ze země popadla mísu a podržela ji Belle pod bradou právě v čas, aby do ní hlasitě dopadla dávka zvratků.

Edward padl na kolena vedle Belly – v očích mučednický pohled – a Rosalie zvedla ruku, varujíc ho, aby se držel dál.

Nic z toho mi nedávalo smysl.

Když mohla Bella zvednout hlavu, rozpačitě se na mě pousmála. „Omlouvám se za to,“ zašeptala ke mně.

Edward tiše zasténal. Jeho hlava klesla k Bellině kolenům. Položila mu ruku na tvář. Jakoby ona utěšovala ho.

 Neuvědomoval jsem si, že mě k nim nohy nesou, dokud na mě Rosalie nezasyčela, náhle se objevíc mezi mnou a pohovkou. Byla jako postava v televizi. Nestaral jsem se o to, že tam byla. Nepřipadala mi skutečná.

„Rose, ne,“ zašeptala Bella. „To je v pořádku.“

Bloncka mi uhnula z cesty, i když to neudělala zrovna nadšeně. Mračila se na mě, přikrčená Belle za hlavou, přichystaná ke skoku. Nikdy jsem ani nesnil o tom, že by mohlo být tak snadné ji ignorovat.

„Bello, co se děje?“ zašeptal jsem. Bez rozmýšlení jsem také padl na kolena, sklánějíc se nad pohovkou vedle jejího… manžela. Nevypadalo, že by si mě všiml a já stěží vnímal jeho.  Natáhl jsem se k její volné ruce a vzal ji do svých. Její kůže byla ledová. „Jsi v pořádku?“

To byla debilní otázka. Neodpověděla na ni.

„Jsem tak ráda, že jsi za mnou dneska přišel, Jacobe,“ řekla.

I přestože jsem věděl, že Edward nemůže slyšet její myšlenky, vypadalo to, že zaslechl něco, co já ne. Zasténal do deky, kterou byla přikrytá a ona ho pohladila po tváři.

„Co se děje, Bello?“ naléhal jsem a pevněji jí stiskl studené, vyhublé prsty.

Namísto odpovědi se rozhlédla po místnosti jakoby něco hledala, v pohledu prosbu i varování. Zíralo na ni šest párů znepokojených žlutých očí. Nakonec se obrátila k Rosalii.

„Pomůžeš mi vstát, Rose?“ zeptala se.

Rosalie přestala cenit zuby a střelila po mě nazlobeným pohledem, jakoby mi chtěla na místě utrhnout hlavu. Byl jsem si jistý, že to byl přesně ten případ.

„Prosím, Rose.“

Bloncka se tvářila nesouhlasně, ale opřela se vedla Edwarda, který se nepohnul ani o centimetr. Opatrně Belle položila ruku kolem ramen.

„Ne,“ zašeptal jsem. „Nevstávej…“ Vypadala tak slabá.

„Odpovídám na tvoji otázku,“ odsekla, znějíc trochu víc jako normálně.

Rosalie ji zvedla z pohovky. Edward zůstal, kde byl, tvář zkroucenou při pohledu na polštář. Deka sklouzla na zem k Beliným nohou.

Bellino tělo bylo oteklé, její břicho trčelo ven divným, nezdravým způsobem. Bylo napjaté pod vybledlým šedým svetrem, který jí byl na ramenech a pažích příliš velký. Zbytek jí vypadal hubenější, jakoby z ní vyrostl velký hrb a vysával ji. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to znetvoření znamená – nerozuměl jsem, dokud ruce něžně nesložila na nafouklé břicho, jednu nahoru a jednu dolů. Jakoby ho chovala.

Viděl jsem to, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit. Naposledy jsem ji viděl před měsícem. Neexistoval způsob, jak by mohla být těhotná. Ne takhle těhotná.

Až na to že byla.

Nechtěl jsem se na to dívat, nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem si ho představit uvnitř jí. Nechtěl jsem vědět, že něco co, co tak šíleně nenávidím, znetvořilo tělo, které jsem miloval. Zvedl se mi žaludek a musel jsem polknout zvratky, které se mi hrnuly do krku.

Ale bylo to ještě horší, mnohem horší. Její zdeformované tělo, kosti přes kůži se jí rýsující v obličeji. Mohl jsem jenom hádat, že takhle vypadala – tak těhotně, tak nezdravě – protože cokoli bylo uvnitř ní, bralo její život, aby nakrmilo ten svůj…

Protože to bylo monstrum. Přesně jako jeho otec.

Vždycky jsem věděl, že ji jednoho dne zabije.

V jednu chvíli jsme byli oba na kolenou a najednou stál na nohou, tyčící se nade mnou. Jeho oči byly téměř černé, kruhy pod jeho očima tmavě fialové.

„Ven, Jacobe,“ zavrčel.

To už jsem také stál na nohou a díval se na něj seshora. Tohle bylo přesně to, proč jsem přišel.

„Jdeme na to,“ souhlasil jsem.

Ten obrovský, Emmett, se natlačil Edwardovi k boku s tím hladově vyhlížejícím, Jasperem, v závěsu. Vůbec mi to nevadilo. Možná moje smečka uklidí ty sračky, až mě dorazí. Možná ne. Na tom nezáleželo.

Na krátký okamžik jsem střelil pohledem k dvoum postavám stojícím vzadu. Esme. Alice. Malá a rozptylující ženská. Byl jsem si jistý, že ostatní mě zabijí dřív, než se budu muset pustit do boje s nimi. Nechtěl jsem zabíjet holky…. Dokonce ani upíří holky.

I když pro tu bloncku bych možná mohl udělat výjimku.

„Ne,“ zalapala po dechu Bella a klopýtala dopředu sevřít Edwardovi ruku. Rosalie se pohybovala s ní, jakoby mezi nimi byl řetěz svazující je dohromady.

„Jen si s ním potřebuji promluvit, Bello,“ řekl Edward tiše, mluvíc jenom k ní. Natáhl se k ní, aby se dotkl její tváře, aby ji pohladil. Tohle zbarvilo místnost do červena, donutilo mě vidět oheň – teď, po tom všem co jí provedl, měl stále dovoleno se jí takhle dotýkat. „Nepřepínej se,“ prosil ji. „Prosím, odpočívej. Oba budeme zpátky za pár minut.“

Podívala se mu do obličeje a pečlivě si ho prohlédla. Potom přikývla a zamířila zpět na pohovku. Rosalie jí pomohla posadit se. Bella na mě upřela pohled.

„Buď slušný,“ naléhala. „A pak se vrať zpátky.“

Neodpověděl jsem. Dneska jsem nedával žádné sliby. Uhnul jsem pohledem a následoval Edwarda ven předními dveřmi.

Nesouvislý hlas v mé hlavě poznamenal, že nebylo zas tak těžké oddělit ho od ostatních.

Pokračoval v chůzi, nikdy se neohlídl, aby se podíval, jestli se nechystám skočit mu na nechráněná záda. Předpokládal jsem, že se nepotřebuje dívat. Poznal by, kdybych se rozhodl zaútočit. Což znamenalo, že budu to rozhodnutí muset udělat velice rychle.

„Ještě nejsem připravený, nechat se od tebe zabít, Jacobe Blacku,“ zašeptal, když rychle kráčel od domu. „Budeš muset mít trochu trpělivosti.“

Jako bych se staral o jeho rozvrh. „Trpělivost není zrovna moje silná stránka,“ zabručel jsem bez dechu.

Pokračoval v chůzi dobrých sto jardů dolů po silnici, pryč od domu, se mnou přímo za patami. Byl jsem rozpálený a prsty se mi třásly. Přesně na hraně, připravený a čekající.

Zastavil bez varování a otočil se obličejem ke mně. Jeho výraz mě opět zmrazil.

Na vteřinu jsem byl prostě děcko – děcko, které žilo celý život v tom stejném prťavém městě. Jen dítě. Protože jsem věděl, že budu muset žít mnohem déle, trpět mnohem víc, abych vůbec někdy pochopil tu pálivou bolest v Edwardových očích.

Zvedl ruku jako kdyby si utíral pot z čela, ale jeho prsty mu škrábaly po obličeji jako by mu měli odtrhnout žulovou kůži. Jeho černé oči mu v důlcích plály, nezaostřené nebo vidící věci, které tam nebyly. Otevřel pusu, jakoby se chystal křičet, ale žádný zvuk mu z hrdla nevyšel.

Tohle byl obličej, který by měl člověk, kdyby ho upalovali na hranici.

  Na chvíli jsem nebyl schopen mluvit. Bylo to příliš skutečné, ten obličej – viděl jsem přízrak toho vznášející se domem, viděl jsem jim to na očích, ale tohle to učinilo definitivním. Poslední hřebík do její rakve.

„Zabíjí ji to, že? Umírá.“ A věděl jsem, že jakmile jsem to řekl, moje tvář byla zmírněným odrazem té jeho. Slabší, odlišná, protože jsem byl stále v šoku. Ještě mi to plně nedocházelo – stalo se to příliš rychle. On měl čas dostat se do této fáze. A bylo to rozdílné, protože já jsem ji ve své hlavě už tolikrát a tolika různými způsoby ztratil. A bylo to rozdílné, protože ona nikdy ve skutečnosti nebyla moje, abych ji doopravdy mohl ztratit.

A bylo to rozdílné, protože tohle nebyla moje chyba.

„Je to moje chyba,“ zašeptal Edward a podlomila se mu kolena. Dopadl na zem přede mě, zranitelný, nejsnazší cíl, jaký by jste si mohli představit.

Ale byl jsem se chladný jako led – už ve mně žádný oheň nehořel.

„Ano,“ naříkal do prachu, jakoby se zpovídal zemi. „Ano, zabíjí ji to.“

Jeho naprostá bezmocnost mě pobuřovala. Chtěl jsem boj, ne popravu. Kde byla jeho arogantní nadřazenost teď?

„Tak proč něco Carlisle neudělá?“ zavrčel jsem. „Je to přece doktor, ne? Ať to z ní vyndá.“

Vzhlédl ke mně a odpověděl vyčerpaným klasem. Jakoby byl učitelka z mateřské školky a vysvětloval to nechápavým dětem už po desáté. „Nenechá nás.“

Vzal jsem si minutku, abych ty slova mohl vstřebat. Proboha, vždyť běžela přímo do rakve. Umírala pro pekelného zplozence. To byla tak typická Bella.

„Znáš ji dobře,“ zašeptal. „Jak rychle vidíš… Neviděl jsem to. Ne v čas. Nechtěla se se mnou bavit při cestě domů, ne doopravdy. Myslel jsem, že je vyděšená – to by bylo normální. Myslel jsem, že je na mě naštvaná, protože ji do toho zatáhl, že ohrožují její život. Znovu. Nikdy jsem si ani nepředstavil, na co skutečně myslela, co řešila. Ne dokud nás moje rodina nečekala na letišti a ona neběžela přímo do Rosaliina náručí. Rosalliina! A pak jsem uslyšel, co si Rosalie myslela. Nechápal jsem to, dokud jsem to nezaslechl. Přesto ty tomu rozumíš po jedné vteřině…“ Napůl vzdychal, napůl naříkal.

„Zpomal na chvilku. Nenechá vás.“ Sarkasmus mě pálil na jazyku. „Všimli jste si někdy, že je přesně tak silná jako normální padesátikilová holka? Jak blbí vy upíři jste? Podržte ji a uspěte.“

„Chtěl jsem to,“ zašeptal. „Carlisle by měl…“

Co, byli na to příliš vznešení?

„Ne. Ne vznešení. Její bodyguard to komplikuje.“

Oh. Jeho příběh předtím nedával moc smysl, ale teď to do sebe perfektně zapadalo. Tak to ta bloncka dělala. Ale co z toho měla? To ta královna krásy opravdu tak hrozně chtěla, aby Bella umřela?

„Možná,“ řekl. „Rosalie se na to přesně takhle nedívá.“

„Tak sejmětě první tu bloncku. Tvůj druh se může dát zase dohromady, ne? Proměňte ji na skládačku a postarejte se o Bellu.“

„Emmett a Esme ji zálohují. Emmett by nás nikdy nenechal… a Carlisle by mi nepomohl proti Esme…“ vytrácel se, jeho hlas mizel.

„Měl si nechat Bellu se mnou.“

„Ano.“

Na to už bylo ale trochu pozdě. Možná na tohle všechno měl pomyslet dřív než jí pořídil život sající monstrum.

Zíral na mě ze svého vlastního osobního pekla a já mohl spatřit, že se mnou souhlasil.

„Nevěděli jsme to,“ řekl, slova téměř stejně neslyšitelná jako jeho dech. „Nikdy mě to ani nenapadlo. Nikdy předtím tu nebyl nikdo jako já a Bella. Jak jsme měli vědět, že člověk bude schopný zplodit dítě s jedním z nás-“

„Když by při tom procesu měli být lidé rozsápáni na cucky?“

„Ano,“ souhlasil napjatým šepotem. „Jsou tací, ti zvrhlí a krutí - incubus, succubus. Existují. Ale pokušení je pouze předehra k hostině. Nikdo nepřežije.“ Zatřepal hlavou, jakoby ho ta myšlenka pobuřovala. Jakoby on byl jiný.

„Neuvědomil jsem si, že mají zvláštní jména pro to, co jsi,“ odsekl jsem.

„Dokonce ani ty, Jacobe Blacku, mě nemůžeš nenávidět tak moc, jako se nenávidím já sám.“

Chyba, pomyslel jsem si, příliš vzteklý, abych mluvil.

„Tím že mě teď zabiješ ji nezachráníš,“ řekl potichu.

„Takže co?“

„Jacobe, musíš pro mě něco udělat.“

„Vyrobím ti peklo, parazite!“

Nepřestával na mě hledět těma napůl unavenýma, napůl šílenýma očima. „Pro ni?“

Pevně jsem zkousl. „Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ji od tebe udržel dál. Každičkou zpropadenou věc. Je příliš pozdě.“

„Znáš ji, Jacobe. Jsi s ní propojený na úrovni, kterou pořád nechápu. Jsi její součástí, tak jako ona je tvou. Nebude mě poslouchat, protože si myslím, že ji podceňuji. Myslí si, že je na tohle dost silná…“ zakuckal se a potom polknul. „Možná bude poslouchat tebe.“

„Proč by měla?“

Vytáhl se na nohy, jeho oči hořely jasněji než předtím, divočeji. Přemítal jsem, jestli vážně začínal bláznit. Mohli se vůbec upíři zbláznit?

„Možná,“ odpověděl na moji myšlenku. „Nevím to jistě. Ale připadám si tak.“ Zatřásl hlavou. „Zkouším to před ní ukrýt, protože stres jí jenom přitěžuje. Víc by toho už nemusela snést. Musím být soustředěný; mohl bych to ještě zhoršit. Ale na tom teď nezáleží. Musí tě poslechnout!“

„Nemůžu jí říct nic, co ty už by si jí neřekl. Co chceš, abych dělal? Řekl jí, že je hloupá? To už pravděpodobně stejně ví. Řekl jí, že umírá? Vsadím se, že ví i tohle.“

„Můžeš jí nabídnout to, co chce.“

Nerozuměl jsem mu. Součást jeho šílenství?

„Nic jiného než udržet ji na živu mě nezajímá,“ řekl, najednou soustředěný. „Jestli chce dítě, může ho mít. Může jich mít klidně půl tuctu. Cokoli bude chtít.“ Na chvilku se odmlčel. „Může mít štěňátka, pokud to zabere.“

Naše upřené pohledy se na chvíli setkali a jeho tvář byla pod tou slabou vrstvovou kontroly šílená. Když jsem zpracoval jeho slova, přestal jsem se mračit a ústa se mi údivem otevřela.

„Ale ne takhle!“ zasyčel předtím než jsem se mohl vzpamatovat. „Ne tahle věc, která jí vysává život, zatímco tady bezmocně stojím. Sleduji jak churaví a chřadne. Pozoruji, jak jí to ubližuje.“ Dýchal zrychleně, jakoby ho někdo praštil do slabin. „Musíš ji přinutit, to pochopit, Jacobe. Mě už nebude poslouchat. Rosalie je vždycky tam, živí její šílenství – povzbuzuje ji. Ochraňuje ji. Ne, ochraňuje to. Bellin život pro ni nic neznamená.“

Zvuk vycházející mi z hrdla zněl jako bych se dusil.

Co to řekl? Co by měla Bella dělat? Mít dítě? Se mnou? Co? Jak? Vzdával se jí? Nebo si myslel, že jí nebude vadit, když si ji budeme přehazovat jak horkou bramboru?

„Cokoli. Cokoli ji udrží na živu.“

„To je ta nejšílenější věc, jakou si kdy řekl,“ zabručel jsem.

„Miluje tě.“

„Ne dost.“

„Je připravená zemřít, aby měla dítě. Možná přijme něco méně radikálního.“

„Copak ji neznáš?“

„Znám, znám. Bude potřeba hodně přesvědčování. Proto tě potřebuji. Víš, jak myslí. Přinuť ji pochopit.“

Nedokázal jsem myslet na to, co navrhoval. Bylo to příliš. Nemožné. Špatné. Zvrácené. Půjčit si Bellu na víkend a vrátit ji v pondělí ráno jako film do půjčovny? Tak nechutné.

Tak lákavé.

Nechtěl jsem o tom uvažovat, nechtěl jsem si to představovat, ale ty představy přicházely stejně. Snil jsem tímto způsobem o Belle tolikrát, a znovu když byla další možnost nás a pak byla jasná její volba, a ty představy jenom dráždily hnisající bolák, protože už nebyla žádná šance, vůbec nic. Nebyl jsem schopný si tenkrát pomoci. Nedokázal jsem se zastavit ani teď. Bella v mém obětí, Bella vzdychající moje jméno…

Horší ale bylo, že tyhle nové představy, které jsem nikdy předtím neměl, by pro mě vůbec neměly existovat. Ještě ne. Kvůli té představě, jak jsem věděl, budu trpět celé roky, pokud bych ji nevyhnal z hlavy hned. Ale přilepila se tam, šíříc se mi mozkem jako plevel – jedovatý a nezdolatelný. Bella, zdravá a zářící, tak rozdílná od té co byla teď, ale přece částečně stejná: její tělo, ne zdeformovaní, ale změněné víc přirozenou cestou. Zakulacené mým dítětem.

Snažil jsem se uprchnout tomu jedovatému plevelu ve své hlavě. „Přinutit Bellu pochopit? V jakém vesmíru to žiješ?“

„Alespoň to zkus.“

Rychle jsem zatřásl hlavou. Čekal, ignorujíc moji negativní odpověď, protože mohl slyšet bitvu mých myšlenek.

„Odkud tahle psychologická oblbovačka pochází? To jsi vymyslel po cestě?“

„Nemyslel jsem na nic než na způsoby, jak ji zachránit, dokud jsem si neuvědomil, co se chystala udělat. Pro co by zemřela, aby to udělala. Ale nevěděl jsem, jak se s tebou zkontaktovat. Věděl jsem, že by si neposlouchal, kdybych zavolal. Brzy bych tě šel hledat, kdybys dnes nepřišel. Ale je těžké ji opustit, dokonce i na pár minut. Její stav… se mění z minuty na minuty. Ta věc… roste. Rychle. Nemůžu od ní teď odejít.“

„Co je to?“

„Nikdo z nás nemá sebemenší představu. Ale už teď je to silnější než ona.“

Najednou jsem to ve své hlavě mohl vidět – vidět oteklé monstrum trhající ji na kusy ze vnitř.

„Pomoz mi to zastavit,“ zašeptal. „Pomoz mi, aby se tohle nestalo.“

„Jak? Nabídkou mých erotických služeb?“ Ani sebou netrhl, když jsem to vyslovil, ale já ano. „Ty jsi vážně blázen. Nebude o tom chtít ani slyšet.“

„Zkus to. Už není co ztratit. Jak by to mohlo uškodit?“

Mohlo by to uškodit mě. Copak už jsem od Belly nedostal dost odmítnutí i bez tohohle?

„Malá bolest pro její záchranu? Je to tak vysoká cena?“

„Nebude to fungovat.“

„Možná ne. Možná ji to trochu zmate. Možná zaváhá nad svým rozhodnutím. Sebemenší pochybnost je všechno, co potřebuji.“

„A pak tu nabídku odpískáš? Jenom jsem žertoval, Bello?

„Jestli chce dítě, tak ho dostane. Nebudu nic odvolávat.“

Nemohl jsem uvěřit, že jsem nad tím vůbec přemýšlel. Bella by mě za to praštila – ne že bych se toho obával, ale pravděpodobně by jí to znovu zlomilo ruku. Neměl bych ho nechat takhle se mnou mluvit, dělat mi bordel v hlavě. Měl bych ho okamžitě zabít.

„Ne teď,“ zašeptal. „Ještě ne. Dobré či zlé, zničilo by ji to a ty to víš. Není potřeba být ukvapený. Jestli tě neposlechne, dostaneš svoji šanci. Ve chvíli, kdy Bellino srdce přestane bít, tě budu prosit, aby si mě zabil.“

„Nebudeš muset prosit dlouho.“

Koutky úst se mu zvedly do něčeho vzdáleně připomínajícího chabý úsměv. „S tím jsem počítal.“

„Tak potom jsme domluveni.“

Přikývl a natáhl jeho ledově kamennou ruku.

Překousl jsem svůj odpor. Moje prsty se uzavřely kolem kamene a naše spojené ruce se jednou zatřásly.

„Jsme domluveni,“ souhlasil.

 10. Proč jsem prostě neodešel pryč? Jo vlastně, protože jsem idiot

Cítil jsem se jako – jako já nevím co. Jako by tohle nebylo skutečné. Jako bych byl v nějaké temné verzi špatného sitcomu. Namísto toho, abych byl největší moula na škole, kterej chce pozvat hlavní roztleskávačku na maturitní ples, jsem byl skončil-na-druhém-místě vlkodlak, který chce požádat upírovu ženu, aby s ním žila na hromádce a rozmnožovala se. Paráda.

Ne, neudělal bych to. Bylo to zvrácený a nemorální. Zapomenu na všechno, co říkal.

Ale promluvím si s ní. Zkusím ji přesvědčit, aby mě poslouchala.

A ona nebude. Ostatně jako vždycky.

Když jsme se vraceli do domu, Edward neodpověděl ani nekomentoval moje myšlenky. Přemýšlel jsem nad místem, kde se rozhodl zastavit. Bylo dost daleko od domu, aby ostatní nemohli slyšet jeho šepot? To byl ten důvod?

Možná. Když jsme prošli skrz dveře, oči zbylých Cullenů byly podezřívavé a zmatené. Nikdo se nedíval znechuceně nebo pobouřeně. Takže určitě neslyšeli, o jakou laskavost mě Edward žádal.

Váhal jsem u otevřených dveřích, nejistý, co dělat teď. Bylo mi příjemněji tady, s trochou dýchatelného vzduchu proudícího z venku.

Edward se svěšenými rameny kráčel do středu skupinky. Bella ho úzkostlivě pozorovala a pak její oči skočily na vteřinu na mě. Potom opět sledovala ho.

Její obličej dostal šedý odstín a já mohl vidět, co si on myslel o stresu, který jsme jí navodili a který ji jenom přitěžoval.

„Necháme Jacoba a Bellu promluvit si v soukromí,“ oznámil Edward. Jeho hlas zněl, jakoby patřil robotovi.

„Jen přes moji mrtvolu,“ zasyčela na něj Rosalie. Stále se vznášela Bella za hlavou, jednu ze svých chladných rukou umístěnou majetnicky na Bellině bledé tváři.

Edward se na ni ani nepodíval. „Bello,“ řekl stejně prázdným tónem. „Jacob s tebou chce mluvit. Bojíš se, zůstat s ním sama?“

Bella se na mě zmateně podívala, a pak se obrátila k Rosalii.

„Rose, to je v pořádku. Jake mi neublíží. Jdi s Edwardem.“

„Může to být trik,“ varovala ji bloncka.

„To si nemyslím,“ nesouhlasila s ní Bella.

„Budeš nás mít s Carlislem neustále na očích, Rosalie,“ ujistil ji Edward. Bezcitný hlas zapraskal, ukazujíc tak hněv. „My jsme ti, kterých by se měla bát.“

„Ne,“ zašeptala Bella. Její oči se leskly, řasy mokré. „Ne, Edwarde. Já se ne…“

Zakroutil hlavou a nepatrně se usmál. Bylo bolestivé se na ten úsměv jenom podívat. „Takhle jsem to nemyslel, Bello. Jsem v pořádku. Netrap se kvůli mně.“

Nechutné. Měl pravdu – kamenovala se za to, že ranila jeho city. Ta holka byla typický mučedník. Nepochybně se narodila ve špatném století. Měla by žít v minulosti, kdy sama sebou z nějakého dobrého důvodu mohla nakrmit lvi.

„Všichni,“ řekl Edward, jeho ruka strnule ukázala ke dveřím. „Prosím.“

Vyrovnanost, kterou se snažil udržet pro Bellu, byla vratká. Viděl jsem, jak blízko měl k tomu hořícímu muži, kterým byl venku. Ostatní to viděli také. Tiše zamířili ke dveřím, zatímco já jim uhnul z cesty. Pohybovali se rychle; moje srdce bilo dvakrát tak usilovně a pokoj se vyprázdnil až na Rosalii, zdráhající se uprostřed cesty, a Edwarda, stále čekajícího u dveří.

„Rose,“ řekla Bella tiše. „Chci, abys šla.“

Bloncka probodla Edwarda pohledem a pak mu naznačila, aby šel první. Darovala mi dlouhé varovné zamračení a pak zmizela také.

Jakmile jsme byli sami, střihl jsem si to přes pokoj a posadil se na podlahu vedle Belly. Vzal jsem její ledové ruce do mých, opatrně je masírujíc.

„Díky, Jaku. To je příjemné.“

„Nebudu ti lhát, Bells. Jsi ohavná.“

„Já vím,“ povzdechla si. „Vypadám děsivě.“

„Jako příšera z močálu,“ souhlasil jsem.

Zasmála se. „Je tak prima mít tě tady. Je příjemné se zase usmívat. Nevím, kolik dramat ještě snesu.“

Protočil jsem oči.

„Fajn, fajn,“ souhlasila. „Způsobila jsem si to sama.“  

„Jo, to teda jo. Na co proboha myslíš, Bells? Opravdu!“

„Požádal tě, abys na mě ječel?“

„Víceméně. Ačkoli nemůžu pochopit, proč si myslí, že mě budeš poslouchat. Nikdy předtím jsi to nedělala.“

Povzdechla si.

„Já jsem ti říkal-,“ začal jsem.

„Věděl jsi, že „Já jsem ti to říkal“ má ještě bratra, Jacobe?“ zeptala se, přerušíc tak moji myšlenku. „Jmenuje se „Zavři do pekla hubu“.“

„Hezký.“

Zeširoka se na mě usmála. Její kůže se těsněji napnula přes kosti. „Nemůžu si za to napsat plus – obšlehla jsem to z opakování Simpsonovich.“

„Tenhle jsem nepostřehl.“

„Byla to sranda.“

Zhruba minutu jsme nemluvili. Její ruce se začali trochu rozehřívat.

„Opravdu tě požádal, abys se mnou promluvil?“

Kývl jsem. „Abych tě přinutil pochopit. To je bitva prohnaná ještě dřív, než vůbec začne.“

„Tak proč jsi souhlasil?“

Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem to věděl.

Věděl jsem tohle – každá vteřina, kterou jsem strávil s ní, jenom násobila bolest, kterou budu muset snášet později. Jako pro narkomana s omezenými zásobami, den zúčtování si pro mě přicházel. Čím víc si toho píchnu teď, tím drsnější to bude, když se moje zásoby vyčerpají.

„Víš, že to vyjde,“ řekla po tiché minutě. „Věřím tomu.“

To mě znovu donutilo vidět červeně. „Je demence jeden z tvých symptomů?“ vybuchl jsem.

Rozesmála se, napříč mému hněvu, který byl tak skutečný, že se moje ruce roztřásly okolo jejích.

„Možná,“ řekla. „Neříkám, že se to bude jednoduché, Jaku. Ale jak bych mohla žít se vším, čím jsem prošla, a nevěřit v kouzlo té chvíle?

„Kouzlo?“

„Obzvláště pro tebe,“ řekla. Usmívala se. Odtáhla z mých rukou jednu svoji a položila mi ji na tvář. Teplejší než předtím, ale stále jsem na své kůži cítil chlad, jaký způsobovala většina věcí. „Víc než kdokoli jiný jsi ty nějak zázračně pořád čekal, aby se pro tebe věci vyvinuly tím správným směrem.“

„O čem to blábolíš?“

Stále se usmívala. „Edward mi jednou řekl, jaké to bylo – ta věc s vaším otiskem. Řekl, že to bylo jako Sen noci svatojánské, jako kouzlo. Najdeš, koho opravdu hledáš, Jacobe, a možná pak všechno tohle bude dávat smysl.“

Kdyby nevypadala tak křehce, začal bych na ni křičet.

Ale tak jak to bylo, jsem pouze zabručel.

„Jestli si myslíš, že otisk by mohl dát smysl tomuhle šílenství…“ Bojoval jsem se slovy. „Vážně si myslíš, že jenom protože se já možná jednoho dne do někoho otisku, udělá to tohle správným?“ Píchnul jsem jí prstem do oteklého těla. „Řekni, jaký to mělo smysl, Bello! Jaký mělo smysl tě, že tě miluju? Jaký mělo smysl, že ty miluješ ho? Když umřeš“- ta slova se mi zamotala na jazyku – „jak by to někdy znovu mohlo být správné? Jaký je smysl vší té bolesti? Mojí, tvojí, jeho! Zabiješ ho také, ne že by mi to vadilo.“ Trhla sebou, ale já pokračoval. „Takže jaký je nakonec smysl tvojí zvrácené lovestory? Jestli tu nějaký smysl je, prosím ukaž mi ho, Bello, protože já ho nevidím.“

Povzdechla si. „Ještě ho neznám, Jaku. Ale prostě jenom… cítím… že z tohohle všeho vzejde něco dobrého, i když teď je to těžké vidět. Nejspíš bys to mohl nazvat vírou.“

„Umíráš pro nic, Bello! Zbytečně!“

Její ruka klesnula z mého obličeje na její nafouklé břicho a pohladila ho. Nemusela říkat nic, i přesto jsem věděl, co si myslela. Umírala pro to.

„Neumřu,“ procedila skrz zuby a mohl jsem poznat, že opakovala věci, které už někdy předtím řekla. „Udržím moje srdce bijící. Jsem na to dost silná.“

„To je pěkná hovadina, Bello. Snažíš se udržet krok s nadpřirozenem už příliš dlouho.“ Vzal jsem její obličej do ruky. Nemusel jsem si připomínat, že jsem musel být opatrný. Všechno na ní doslova křičelo křehké.

„Dokážu to. Dokážu to,“ mumlala, znějíc hodně podobně jako ta dětská knížka o malém motoru, který to nakonec dokázal.

„Mě to tak nepřipadá. Takže jaký je tvůj plán? Doufám, že nějaký máš.“

Přikývla, ale nepodívala se mi do očí. „Věděl jsi, že Esme skočila z útesu? Když byla ještě člověk.“

„A?“

„A byla tak blízko smrti, že se jí ani neobtěžovali vzít do ambulance. Zavezli ji rovnou do márnice. Její srdce přesto stále tlouklo, když ji Carlisle našel…“

Tak tohle předtím myslela, když řekla, že udrží svoje srdce bijící.

„Neplánuješ přežít jako člověk,“ prohlásil jsem dutě.

„Ne. Nejsem hloupá.“ Setkala se s mým upřeným pohledem. „Hádám, že máš na to pravděpodobně svůj vlastní názor.“

„Pohotovostní zupířování,“ zabručel jsem.

„S Esme to fungovalo. A Emmettem, Rosalii a dokonce i s Edwardem. Nikdo z nich na tom nebyl zrovna dobře. Carlisle je změnil jenom proto, že to bylo buď to nebo smrt. On životy neukončuje, zachraňuje je.“

Najednou jsem kvůli laskavému upířímu doktorovi pocítil bodnutí viny, tak jako předtím. Odstrčil jsem tu myšlenku pryč a začal znovu prosit.

„Poslouchej mě, Bells. Nedělej to takhle.“ Jako předtím, když Charlie zavolal, nemohl jsem vidět, jak moc jiným mě to opravnu učiní. Uvědomoval jsem si, že abych zůstal na živu, potřebuju ji. V jakékoli podobě. Zhluboka jsem se nadechl. „Nečekej, dokud bude příliš pozdě, Bello. Ne takhle. Žij. Jo? Jenom žij. Nedělej mi to. Nedělej mu to.“ Můj hlas byl tvrdší, hlasitější. „Víš, co udělá, když zemřeš. Viděla jsi to už předtím. Chceš, aby se vrátil k těm italským zabijákům?“ Schoulila se na pohovce.

Vynechal jsem tu část, že tentokrát to nebude nezbytné.

Usiloval jsem, aby byl můj hlas jemnější a zeptal se: „Pamatuješ, když jsem byl rozsekánej těma novorozenýma? Co jsi mi řekla?“

Čekal jsem, ale nechystala se odpovědět. Pevně stiskla rty.

„Řekla jsi mi, abych byl hodnej a poslouchal Carlisle,“ připomněl jsem jí. „A co jsem udělal? Poslouchal jsem upíra. Kvůli tobě.“

„Poslouchal jsi ho, protože to bylo správné.“

„Fajn – vyber si něco z toho.“

Zhluboka se nadechla. „Teď to není správné.“ Upřela pohled na svoje velké, zaoblené břicho a zašeptala bez dechu: „Nezabiju ho.“

Moje ruce se znovu roztřásly. „Pání, neslyšel jsem tu úžasnou novinku. Zdravý chlapeček, co? Měl jsem přinést nějaké modré balónky.“

Její obličej zrůžověl. Ta barva byla nádherná – a zabodla se mi do žaludku jako nůž. Vroubkovaný nůž, rezavý a kostrbatý.

 Přestával jsem se ovládat. Zase.

„Nevím jistě, jestli je to kluk,“ přiznala trochu ostýchavě. „Ultrazvuk by nefungoval. Membrána kolem dítěte je příliš silná – jako jejich kůže. Takže je to tak trochu záhada. Ale v hlavě vždycky vidím kluka.“

„Není to žádné rozkošné miminko, Bello.“

„Uvidíme,“ řekla téměř samolibě.

„Ty ne,“ zavrčel jsem.

„Jsi strašněj pesimista, Jacobe. Rozhodně tu je šance, že z toho vyváznu.“

 Nedokázal jsem odpovědět. Díval jsem se dolů, zhluboka dýchal a pokoušel se ovládnout svoji zuřivost.

„Jaku,“ řekla, lepla mě po hlavě a následně pohladila po tváři. „Všechno bude fajn. Pšš. Je to v pořádku.“

Nevzhlédl jsem. „Ne. Nebude to fajn.“

Utřela mi něco mokrého z tváře. „Pšš.“

„O co jde, Bello?“ Zíral jsem na světlý koberec. Moje bosé nohy byly špinavé, zanechávající čmouhy Super. „Myslel jsem, celej smysl toho, proč jsi chtěla toho upíra víc než cokoli jiného. A teď se ho prostě vzdáváš? To je padlý na hlavu. Od kdy zoufale toužíš být mámou? Pokud jsi to tolik chtěla, proč sis vzala upíra?“

Byl jsem nebezpečně blízko nabídce, kterou chtěl, abych učinil. Viděl jsem, jak mě moje svoje slova táhnou na tu cestu, ale nedokázal jsem změnit jejich směr.

Povzdychla si. „Takhle to není. Opravdu jsem se nezajímala o to, mít dítě. Dokonce jsem na to ani nepomyslela. Není to jen o tom, mít dítě. Je to… no… tohle dítě.“

„Je to zabiják, Bello. Podívej se na sebe.“

„Není. Je to mnou. Jsem prostě slabá a lidská. Ale můžu to zvládnout, Jaku, můžu–“

„Aw, nech toho! Zmlkni, Bello. Můžeš těmahle blbostmi krmit svoji pijavici, ale mě neoblafneš. Víš, že to nezvládneš.“

Probodla mě pohledem. „To teda nevím. Jenom mě to trápí.“

„Trápí tě to,“ zopakoval jsem skrz zuby.

Zalapala po dechu a sevřela si břicho. Moje zuřivost se zmizela, jako bych ji vypnul dálkovým ovládáním.

„Jsem v pořádku,“ zafuněla. „Nic to není.“

Ale já neposlouchal; její ruce nechtěně vyhrnuly její svetr a já civěl, zděšený, na její obnaženou kůži. Její břicho vypadalo jako by něj byly fialovo-černým inkoustem nakresleny velké skvrny.

Všimla si mého upřeného pohledu a stáhla látku zpět.

„Je silný, to je všechno,“ řekla obraně.

Inkoustové fleky byly modřiny.

Konečně jsem pochopil jeho slova ohledně sledování, jak jí to ubližuje. Najednou jsem se i já cítil trochu šíleně.

„Bello,“ řekl jsem.

Zaslechla změnu v mém hlase. Vzhlédla, stále těžce oddychující, její oči zmatené.

„Bello, nedělej to.“

„Jaku-“

„Poslouchej mě. Dobře? Jen poslouchej. Co kdyby…?“

„Co kdyby co?“

„Co kdyby tohle nebyla jediná možnost? Co kdyby to nebylo všechno nebo nic? Co kdyby si prostě poslechla Carlisle jako hodná holka a zůstala na živu?“

„Já ne-“

„Ještě jsem neskončil. Když zůstaneš na živu, můžeš začít od znovu. Tohle nefungovalo. Zkus to znovu.“

Zamračila se. Zvedla ruku a dotkla se místa, kde se moje obočí mačkalo k sobě. Chvilku mi přejížděla prsty po čele, zatímco se snažila to pochopit.

„Nerozumím… Co tím myslíš, zkus to znovu? Nemůžeš si myslet, že by mě Edward nechal…? A co by to změnilo? Jsem si jistá, že všechny děti-“

„Ano,“ vybuchl jsem. „Všechny jeho děcka by byly stejný.“

Její unavený obličej byl čím dál tím víc zmatenější. „Co?“

Ale už jsem nic říkat nemusel. Nemělo to smysl. Nikdy bych nebyl schopný ji zachránit před ní samotnou. Nikdy jsem nebyl schopný to udělat.

Potom zamrkala a já poznal, že jí to konečně došlo.

„Oh. Ahr. Prosím tě, Jacobe. Opravdu si myslíš, že bych měla zabít svoje dítě a vyměnit ho za nějakou genetickou náhražku? Umělé oplodnění?“ Teď zuřila. „Proč bych chtěla mít dítě s někým, koho vůbec neznám? Předpokládám, že by v tom nebyl rozdíl? Prostě jen nějaké dítě?“

„Takhle jsem to nemyslel,“ zamumlal jsem. „Ne s někým, koho neznáš.“

Naklonila se ke mně. „Tak jak jsi to tedy myslel?“

„Nijak. Nemyslel jsem to nijak. Stejně jako vždycky.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Zapomeň na to, Bello.“

Podezřívavě se zamračila. „To on chtěl, abys mi to řekl?“

Zaváhal jsem, překvapený, že na to přišla tak rychle. „Ne.“

„Řekl, že ano?“

„Ne, opravdu. Neřekl nic o umělém čemsi.“

Její tvář změkla a ona se opřela zpět do polštářů, vypadajíc vyčerpaně. Když znovu promluvila, její slova vůbec nepatřila mě. „Udělal by pro mě cokoli. A já mu tak moc ubližuju… Ale co si myslí? Že vyměním tohle“ – rukama si přejela po břichu – „za nějaké neznámé…“ Zamumlala tu poslední část a její hlas se zlomil. Její oči se leskly slzami.

„Nemusíš mu ubližovat,“ zašeptal jsem. Prosit za něj mě pálilo v ústech jako jed, ale věděl jsem, že sázka na tento úhel pohledu měla pravděpodobně největší šanci na úspěch. Šancí asi jedna ku tisíci. „Mohla by si ho znovu učinit šťastným, Bello. A já si opravdu myslím, že začíná bláznit. Upřímně.“

Nezdálo se, že by mě poslouchala; rukou si stále kroužila po břiše, zatímco se kousala do rtu. Na nějakou dobu zavládlo ticho. Přemýšlel jsem, jestli byli Cullenovi hodně daleko. Naslouchali mému ubohému pokusu přesvědčit ji?

„Ne s někým, koho neznám?“ mumlala si pro sebe. Trhnul jsem sebou. „Co přesně ti Edward řekl?“ zeptala se mě tiše.

„Nic. Jen si myslel, že by si mě možná mohla poslechnout.“

„Ne tohle. O zkoušení to znovu.“

Její oči se zapily do mých a já poznal, že už jsem jí napověděl až dost.

„Nic.“

Ústa se jí úžasem pootevřela. „Wow.“

Rozprostřelo se ticho a já slyšel, jak její srdce bije. Znovu jsem se podíval dolů na svoje nohy, neschopný se setkat s jejíma očima.

„On by opravdu udělal cokoli, že?“ zašeptala.

„Říkal jsem ti, že cvokatí. Doslova, Bells.“

„Jsem překvapená, že jsi to na něj nenapráskal. Abys ho dostal do problémů.“

Když jsem vzhlédl, zeširoka se usmívala.

„Přemýšlel jsem o tom.“ Zkusil jsem jí opětovat její úsměv, ale tvář se mi stáhla jen do divného úšklebku.

Věděla, co jsem nabízel a nechystala se na to pomyslet podruhé. Věděl jsem, že to neudělá.

„Není moc věcí, co by jsi pro mě neudělal, viď?“ zašeptala. „Vážně nechápu, proč se vůbec obtěžuješ. Nezasloužím si to.“

„Přesto to nic nemění, že?“

„Ne tentokrát.“ Povzdechla si. „Přála bych si, abych ti to dokázala vysvětlil tak dobře, že by jsi pochopil. Nemůžu mu ublížit,“ ukázala si na břicho-„tak jako nedokážu vzít zbraň a zastřelit tě. Miluju ho.“

„Proč musíš vždycky milovat nesprávné věci, Bello?“

„Nemyslím si, že to tak je.“

Dostal jsem knedlík z mého krku, takže jsem dokázal znít tvrději, tak jako jsem chtěl. „Věř mi.“

Zvedl jsem se ze země.

„Kam jdeš?“

„Nedělám tady nic užitečného.“

Vztáhla ke mně hubenou ruku, prosící. „Neodcházej.“

Cítil jsem, jak mě moje zvyky oslabují, snažíc se udržet mě v její blízkosti.

„Já sem nepatřím. Musím se vrátit zpátky.“

„Proč si dneska přišel?“ zeptala se, stále se ke mně natahujíc.

„Jen se přesvědčit, že jsi opravdu naživu. Nevěřil jsem, že jsi nemocná, jak tvrdil Charlie.“

Nedokázal jsem jí vyčíst z obličeje, jestli to zbaštila nebo ne.

„Vrátíš se ještě? Předtím…“

„Nebudu se poflakovat kolem a sledovat, jak umíráš, Bello.“

Ustoupila. „Máš pravdu, máš pravdu. Měl by si jít.“

Zamířil jsem ke dveřím.

„Nashle,“ zašeptala za mnou. „Miluju tě, Jaku.“

Skoro jsem se vrátil zpátky. Skoro jsem se otočil, padl na kolena a začal ji znovu prosit. Ale věděl jsem, že musím Bellu opustit, opustit její upřímnost předtím, než mě zabije, tak jako zabíjela sebe.

„Jistě, jistě,“ mumlal jsem při cestě ven.

Neviděl jsem poblíž žádné upíry. Ignoroval jsem moji motorku, stojící osamocenou uprostřed louky. Nebyla pro mě dostatečně rychlá. Můj táta musel vyšilovat – stejně jako Sam. Co by smečka usoudila z toho, že mě neslyšela? Vysvlékl jsem se, nestarajíc se o to, že se mohl někdo dívat, a rozběhl se. Explodoval jsem do vlčí podoby.

Čekali. Jak jinak.

Jacobe, Jaku, osm hlasů se rozeznělo úlevou.

Pojď domů, teď to byl hlas Alpha a dával mi rozkazy. Sam běsnil.

Cítil jsem, jak se Paul ztratil. Věděl jsem, že Billy a Rachel čekali na zprávy, co se se mnou stalo. Paul byl příliš nedočkavý sdělit jim dobré novinky, že jsem nebyl sežrán upíry, než aby si vyslechl celý příběh.

Nemusel jsem říkat smečce, že jsem byl na cestě – mohli vidět rozmazaný les kolem mě, když jsem se rozběhl domů. Nemusel jsem jim ani říkat, že jsem byl napůl šílený. Ten nepořádek v mé hlavě byl očividný.

Viděli celou tu hrůzu – Bellino kropenaté břicho; její chraplavý hlas: je silný, to je všechno; Edwardův obličej hořícího muže: sleduji jak churaví a chřadne... pozoruji, jak jí to ubližuje; Rosalie přikrčená za Beliným zesláblým tělem: Bellin život pro ni nic neznamená – a pro jednou, nikdo neměl co říct.

Jejich šok mi mlčky křičel v hlavě. Nevyjádřitelný slovy.

!!!!

Byl jsem v půli cesty domů, než se z toho stihli vzpamatovat. Dali se do běhu, aby se se mnou setkali.

Byla skoro tma – zapadající slunce se schovalo za mraky. Risknul jsem skok přes dálnici a uskutečnil ho, aniž bych byl kýmkoli spatřen.

Setkali jsme se asi deset mil od La Push, na dřevorubci vytvořené mýtině, vklíněné mezi dvěma výběžky hor, kde nás nikdo nemohl vidět. Paul je dohnal ve stejnou chvíli jako já, takže smečka byla kompletní.

V hlavě mi pulzovala spousta žvástů, které jsem nemohl rozeznat. Všichni hulákali na jednou. Samova srst byla rozježená, a když kráčel tam a zpátky kolem kruhu, bez přestání vrčel. Paul a Jared se za ním pohybovaly jako jeho stín, uši přilepené k hlavě. Všichni členové kruhu byli rozrušení, na nohách a tiše vrčící.

Zpočátku byl jejich hněv nedefinovatelný a já myslel, že jeho cílem jsem já. Byl jsem příliš vykolejený, než aby mě to zajímalo. Mohli mi za obejití rozkazů udělat, cokoli chtěli.

A potom se neostrý zmatek myšlenek začal pohybovat společně.

Jaké to je? Co to znamená? Jaké to bude?

Ne bezpečné. Nic dobrého. Riskantní.

Nepřirozené. Příšerné. Opovržení hodné.

To nemůžeme dovolit.

Smečka teď chodila i myslela synchronizovaně, všichni kromě mě a jednoho dalšího. Seděl jsem vedle jednoho ze svých bratrů, příliš zmatený podívat se očima nebo myslí, kdo to vedle vlastně byl, zatímco smečka kroužila kolem nás.

O tomhle ve smlouvě nic není.

Všechny to ohrožuje.

Pokoušel jsem se porozumět točícím se hlasům, snažíc se následovat klikatou cestičku myšlenek a spatřit, kde jsou ty nejdůležitější, ale nedávalo mi to žádný smysl. Výjevy v centru jejích myšlenek byly moje výjevy – ty nejhorší z nich. Belliny modřiny, Edwardův zmučený obličej.

Také se toho obávají.

Ale nic s tím neudělali.

Ochraňují Bellu Swanovou.

Nemůžeme to nechat nás ovlivnit.

Bezpečí našich rodin, všech tady, je důležitější než jeden člověk.

Pokud to nezabijí, budeme to muset udělat my.

Ochránit kmen.

Ochránit naše rodiny.

Musíme to zabít, než bude příliš pozdě.

Další z mých vzpomínek, tentokrát Edwardova slova: Ta věc roste. Rychle.

Snažil jsem se soustředit, rozeznávat jednotlivé hlasy.

Není času nazbyt, pomyslel si Jared.

To bude znamenat boj, upozornil Embry. Hodně zlej.

Jsme připravení, tvrdil Paul.

Budeme potřebovat moment překvapení na naší straně, pomyslel si Sam.

 Pokud se nám podaří je rozdělit, můžeme je sejmout každýho zvlášť. To zvýší naše šance na vítězství, myslel si Jared, začínajíc taktizovat.

Zatřásl jsem hlavou, pomalu se zvedajíc na nohy. Cítil jsem se tady nestálý – jakoby mi kroužící vlci způsobovali závrať. Vlk vedle mě také vstal. Přitlačil svoje rameno na moje, opírající se o mě.

Počkejte, pomyslel jsem si.

Jejich pochodování se na krátký okamžik zastavilo, ale pak se opět dali do pohybu.

Máme málo času, řekl Sam.

Ale – co si myslíš? Dneska odpoledne jsi je nechtěl napadnout, protože se neprohřešili proti smlouvě. A teď plánuješ léčku, i když je smlouva stále neporušená?

S tímto se v naší smlouvě nepočítalo, řekl Sam. Znamená to nebezpečí pro všechny lidi v okolí. Nevíme, co za stvůru Cullenovi zplodili, ale víme, že je to silné a rychle to roste. A bude to příliš mladé, aby to respektovalo jakoukoli smlouvu. Pamatuješ si na novorozené upíry, s kterými jsme bojovali? Divocí, násilní, nezajímající se o příčiny nebo omezení. Představ si jednoho takového, ale chráněného Culleny.

Nevíme – snažil jsem se mu skočit do řeči.

Nevíme, souhlasil. A v tomhle případě si nemůžeme dovolit zkoušet naše šance s neznámým. Můžeme jenom dovolit Cullenům přežívat, zatímco si budeme absolutně jistí, že nezpůsobí žádnou škodu. Téhle… věci se nedá věřit.

Nemají to rádi o nic víc, než my.

Sam vytáhl z mé mysli Rozáliin obličej, její ochranitelský postoj a vystavil ho všem na oči.

Někteří jsou připraveni za to bojovat a nezáleží na tom, co to je.

Je to jenom dítě, které se hlasitě domáhá ke slovu.

Ne na dlouho, zašeptala Leah.

Jaku, kámo, tohle je velkej problém, řekl Quil. Nemůžeme to prostě ignorovat.

Děláš z komára velblouda, obhajoval jsem. Jediný, kdo je tady v nebezpečí, je Bella.

Znovu díky svému vlastnímu rozhodnutí, řekl Sam. Ale tentokrát její volba ovlivňuje nás všechny.

To si nemyslím.

Nemůžeme to riskovat. Nepřipustíme, aby krvežíznivci lovili na našem území.

Tak jim řekli, aby odešli, řekl vlk, který mě stále podporoval. Byl to Seth. Jak jinak.

A ohrozit ostatní? Pokud krvežíznivci vkročí na naši půdu, zničíme je, bez ohledu na to, kde budou chtít lovit. Ochraňujeme všechny, které můžeme.

Tohle je šílený, řekl jsem. Odpoledne ses bál vystavit smečku nebezpečí.

Odpoledne jsem nevěděl, že jsou naše rodiny v nebezpečí.

Nemůžu tomu uvěřit! Jak chceš zabít tu stvůru bez toho, abys zabil Bellu?

Nic neřekl, ale ticho bylo prosyceno jeho názorem.´

Zavyl jsem. Je to člověk! Naše ochrana se na ni nevztahuje?

Stejně umírá, myslela si Leah. My to jenom urychlíme.

S vyceněnými zuby jsem odskočil od Setha přímo k jeho sestře. Chtěl jsem ji chňapnout za levou zadní nohy, když jsem ucítil Samovy zuby zakouslé mi do slabin, tahajíc mě zpět.

Zavyl jsem bolestí a vztekem a otočil se na něj.

Přestaň! rozkázal dvojitým zabarvením hlasu Alphy.

Vypadalo to, jakoby se moje nohy ohýbaly pod mojí váhou. Trhnutím jsem zastavil, zvládajíc pouze silou vůle udržet se na nohou.

Odvrátil ode mě pohled. Nebudeš na něj zlá, Leah, zavelel k ní. Bellino obětování je vysoká cena a všichni to musíme uznat. Je proti všemu, co zastupujeme, vzít lidský život. Dělání výjimek není zrovna radostná věc. Všichni pro to, co dneska večer uděláme, budeme truchlit.

Dneska večer? zopakoval šokovaně Seth. Same – myslím, že bychom to měli víc prodiskutovat. Přinejmenším se poradit s Radou starších. Nemůžeš přece po nás chtít –

Nemůžeme si teď tvoji shovívavost vůči Cullenům dovolit. Není čas na diskuze. Uděláš, jak ti bylo řečeno, Sethe.

Sethovi se podlomily přední nohy a jeho hlava poklesla pod tíhou rozkazů od Alphy.

Sam kolem nás dvou kráčel v těsných kruzích.

Na tohle potřebujeme celou smečku. Jacobe, ty jsi náš nejsilnější bojovník. Dneska večer budeš bojovat po našem boku. Chápu, že je to pro tebe těžké, takže se budeš soustředit na jejich bojovníky – Emmetta a Jaspera Cullenovi. Nemusíš se zapojovat do… ostatních částí. Quil a Embry budou bojovat s tebou.

Zatřásla se mi kolena; snažil jsem se udržet vzpřímeně, zatímco hlas Alphy poutal moji svobodnou vůli.

Paul, Jared a já si vezmeme Edwarda a Rosalii. Usuzuju, podle informací co nám Jacom donesl, že to oni budou dohlížet na Bellu. Carlisle a Alice budou také určitě poblíž, možná i Esme. Brady, Collin, Seth a Leah se budou soustředit na ně. Kdokoli bude mít volnou cestu k – všichni jsme slyšeli jeho duševní zadrhnutí se nad Beliným jménem – té stvůře, využije ji. Její zničení je naší prioritou číslo jedna.

Smečka zahřměla v nervózním souhlasu. Napětí, kvůli kterému všem vstávaly chlupy, skončilo. Chůze byla rychlejší a zvuk tlap, s nehty se zarývající do zeminy, na polosuché půdě byl ostřejší.

Jenom Seth a já jsme se nehýbali, klidné oko uprostřed bouře cenících se zubů a svěšených uší. Sethův nos se téměř dotýkal země, skloněný pod tíhou Samových rozkazů. Cítil jsem jeho bolest z přicházející zrady. Pro něj tohle totiž byla zrada – během toho jediného dne příměří, boje po boku Edwarda Culena, se Seth opravdu stal upírovým přítelem.

Přesto v něm nebyl žádný vzdor. Bude poslouchat bez ohledu na to, jak ho to zraňovalo. Neměl žádnou jinou možnost.

A jakou možnost jsem měl já? Když mluvil Alpha, smečka ho následovala.

Sam nikdy předtím své pravomoci takhle nevyužil; věděl jsem, že upřímně nesnášel dívat se na Setha, klečícího před ním jako otrok klečí před nohami svého pána. Neudělal by to, pokud by věřil, že je ještě nějaká jiná možnost. Nedokázal nám lhát, když naše mysli byly takto propojeny. Opravdu věřil, že bylo naší povinností zničit Bellu a monstrum, o které pečovala. Opravdu věřil, že jsme neměli času na zbyt. A věřil, že toho bylo dost, aby za to stálo zemřít.

Viděl jsem, že on sám chtěl čelil Edwardovi; Edwardova schopnost číst naše myšlenky ho podle Sama činila největší hrozbou. Nenechal by někoho jiného podstoupit takové nebezpečí.

Viděl Jaspera jako druhého nejhoršího soupeře, což bylo to, proč ho dal na starost mě. Věděl, že mám z celé smečky nejlepší šance vyhrát ten souboj. Nechal nejsnadnější cíle těm nejmladším vlkům a Leah. Drobná Alice bez svých vizí budoucnosti nebyla nebezpečná a z dob spojenectví jsme věděli, že Esme není bojovník. Carlisle by mohl být větší výzva, ale jeho nenávist k násilí ho oslabovala.

Cítil jsem se ještě hůř než Seth, když jsem pozoroval Sama plánovat, snažíc se vymyslet způsob, který by dal každému členu smečky nejlepší šanci na přežití.

Všechno bylo naruby. Odpoledne jsem já navrhoval zaútočit na ně. Ale Seth měl pravdu – nebyl jsem na ten boj připravený. Byl jsem oslepený nenávistí. Nerozmýšlel jsem nad tím, protože jsem musel vědět, co bych spatřil, kdyby ano.

Carlisle Cullen. Hledíc na něho bez nenávisti zastiňující mi oči, jsem nedokázal popřít, že zabít ho byla vražda. Byl hodný. Hodný jako jakýkoli člověk, kterého jsme ochraňovali. Možná i lepší. Domníval jsem se, že ostatní také, ale u nich jsem to necítil tak silně. Neznal jsem je tak dobře. Byl to Carlisle, který nesnášel bojovat, dokonce i kdyby si tím měl zachránit život. Přesně proto by jsme ho byli schopni zabít – protože on by nechtěl, abychom my, jeho nepřátelé, zemřeli.

Tohle bylo špatné.

A nejenom protože zabití Belly by zabilo i mě, jako sebevražda.

Vzchop se, Jacobe, rozkázal Sam. Kmen přichází první.

Dneska jsem se mýlil, Same.

Předtím jsi měl špatné důvody. Ale teď máme povinnost to vykonat.

Napřímil jsem se. Ne.

Sam zavrčel a přestal přede mnou přecházet. Zahleděl se mi do očí a skrz zuby mu vyklouzlo hluboké vrčení.

Ano, nařídil Alpha, jeho dvojitě zabarvený hlas sršel žárem jeho autority. Dnes večer tu nejsou žádná zadní vrátka. Ty, Jacobe, budeš bojovat proti Cullenům s námi. Ty, s Quilem a Embrym, se postaráš o Jaspera a Emmetta. Jsi zavázán chránit kmen. Tohle je, proč existuješ. Dostojíš své povinnosti.

Moje ramena se shrbila, jakmile mě jeho nařízení rozdrtilo. Moje nohy selhaly a já ležel na břiše pod ním.

Žádný člen smečky nemohl odmítnout Alphě.

 11. Dvě položky na vrcholku mého seznamu věcí, které jsem nikdy nechtěl udělat

Sam začal ostatní seskupovat do formace, zatímco jsem byl stále na zemi. Embry a Quil mi stáli po boku, čekajíc než se seberu a zaujmu svoje místo.

Mohl jsem cítit nutkání, potřebu, dostat se na nohy a vést je.

Embry mi tiše kňučel do ucha. Nechtěl na ty slova myslet, obavajíc se, že by mě znovu mohl dostat do Samovy pozornosti. Cítil jsem jeho nevyslovenou prosbu, abych se postavil, abych to překonal to.

Smečkou pohltila úzkost. Nedokázali jsme si představit, že z toho dneska večer všichni vyvázneme živí. Kterého bratra ztratíme? Která mysl nás na vždy opustí? Které truchlící rodiny budeme ráno utěšovat?

Moje mysl začala spolupracovat s jejich, myslet souhlasně, jak nás ten strach ovládal. Automaticky sem se zvedl ze země a vytřásl si z kožichu kousky hlíny.

Embry a Quil zafuněli úlevou a Quil se dotknul čenichem strany toho mého.

Jejich mysli byly naplněny naší výzvou, naším přiřazením. Společně jsme vzpomínali na noci, kdy jsme sledovali Cullenovi trénující pro boj s novorozenými. Emmett Cullen byl nejsilnější, ale Jasper by mohl být větší problém. Pohyboval se jako blesk – mocně, rychle a smrtelně. Kolik století zkušeností měl? Dost, aby se od něj ostatní Cullenovi nechali poučovat.

Vezmu si hlavu, jestli chceš radši slabiny, nabídl Quil. V jeho mysli bylo více vzrušení než ve většině ostatních. Když tu noc Quil pozoroval Jasperovi pokyny, umíral touhou vyzkoušet svoje schopnosti proti upírovým. Pro něj tohle bude soutěž. Přestože věděl, že v sázce byl jeho život. Paul se na to díval podobně, stejně tak jako děcka, která nikdy nebyla v bitvě, Collin a Brady. Seth by na tom byl pravděpodobně stejně – kdyby protivníci nebyli jeho přátelé.

Jaku? šťouchnul do mě Quil. Jak chceš postupovat?

Jenom jsem zakroutil hlavou. Nedokázal jsem se soustředit – nutkání následovat rozkazy pro mě bylo jako bych byl maňáskem a ve svalech jsem měl zachycené struny na ovládání. Jedna noha vpřed a za ní druhá.

Seth se vlekl za Collinem a Bradym – Leah u nich převzala velení. Ignorovala Setha zatímco plánovala s ostatními, a já si všiml, že by ho z tohoto boje raději vynechala. V jejích citech k mladšímu bratrovy byl náznak mateřství. Přála si, aby ho Sam poslal domů. Seth si pochybností Leah nevšiml – byl sešněrován stejnými loutkovými strunami jako já.

Možná kdybys přestal vzdorovat…, zašeptal Embry.

Jenom se soustřeď na svoji úlohu. Ti největší. Můžeme je sejmout. Patří nám! povzbuzoval spíš sebe Quil – jak se elán přihlásil ke slovu před velkým zápasem.

Mohl jsem vidět, jak jednoduché by to bylo – nemyslet na nic jiného než na svoji úlohu. Nebylo těžké představit si útok na Jaspera a Emmetta. Už dřív jsme k tomu měli blízko. Přemýšlel jsem o nich jako o nepřátelích velmi dlouho. Mohl jsem to teď udělat znovu.

Musel jsem prostě jenom zapomenout, že ochraňovali stejnou věc, kterou bych měl ochraňovat i já. Musel jsem zapomenout na důvod, proč bych mohl chtít, aby vyhráli…

Jaku, varoval mě Embry. Soustřeď se.

Moje nohy se loudavě pohybovaly vpřed, posunujíc se proti směru, na který mě táhly struny.

Nemá cenu s tím bojovat, zašeptal znovu Embry.

Měl pravdu. Nemohl jsem vzdorovat tomu, co Sam chtěl, když to myslel vážně. A to myslel. Evidentně.

Byl tu dobrý důvod pro autoritu Alphy. Dokonce ani smečka tak velká jako ta naše, by nebyla moc silné bez vůdce. Museli jsme se pohybovat společně, myslet společně, abychom byli úsměšní. A každé tělo musí mít hlavu.

Takže co když se teď Sam mýlil? Nikdo s tím nemohl nic udělat. Nikdo nemohl odporovat jeho rozhodnutí.

Téměř.

A tady to bylo – myslel jsem, že nikdy, nikdy to nebudu chtít. Ale teď, s nohama svázanýma strunami, jsem si s úlevou rozpoznal výjimku – víc než jen s úlevou, s prudkou, nelítostnou radostí.

Nikdo nemohl odporovat rozhodnutím Alphy – až na mě.

Ničím jsem si to nezasloužil. Ale byly tady věci, které jsem mě měl v krvi už od narození, věci, které jsem si nenárokoval.

Nikdy jsem nechtěl vést smečku. A nechtěl jsem to dělat ani teď. Nechtěl jsem na svých ramenech nést zodpovědnost za naše osudy. Sam byl v tomhle lepší, než já bych kdy mohl být.

Ale dneska se mýlil.

A já se nenarodil, abych před ním padal na kolena.

Neviditelná pouta spadla z mého těla ve chvíli, kdy jsem přijal právo, které jsem vlastnil už od narození.

Cítil jsem, jak se to ve mně obojí hromadí, svoboda i ta divná, prázdná moc. Prázdná, protože síla Alphy pocházela z jeho smečky, a já žádnou smečku neměl. Na chvíli mě ohromila samota.

Od teď jsem nebyl členem smečky.

Ale byl jsem přímý a silný, když jsem kráčel k Samovy, plánujícímu s Paulem a Jaredem. Otočil se za zvukem mých kroků a jeho černé oči se zúžily.

Ne, řekl jsem mu znovu.

Okamžitě to zaslechl, slyšel tu volbu, kterou jsem učinil, podle hlasu Alpha v mým myšlenkách.

Uskočil zpět o půl metru se šokovaným vyštěknutím.

Jacobe? Co jsi to udělal?

Nebudu tě poslouchat, Same. Ne v něčem tak špatném.

Ohromeně na mě zíral. Ty by jsi… Ty by jsi si zvolil svoje nepřátele na místo své rodiny?

Oni nejsou – zatřásl jsem hlavou, pročisťujíc ji – oni nejsou naši nepřátelé. Nikdy nebyli. Dokud jsem opravdu nepřemýšlel o jejich zničení, neviděl jsem to.

Tohle není o nich, zavrčel na mě. Tohle je o Belle. Nikdy pro tebe nebyla ta pravá, nikdy si tě nevybrala, ale ty pro ni pokračuješ v pustošení svého života!

Byla to tvrdá slova, ale o to víc pravdivá. Zhluboka jsem se nadechl.

Možná máš pravdu. Ale ty kvůli ní vedeš smečku do záhuby, Same. Nezáleží na tom, kolik z nich dneska večer přežije, vždycky budou mít na svých rukou krev.

Musíme ochránit naše rodinu!

Vím, pro co ses rozhodl, Same. Ale nerozhoduješ za mě, už ne.

Jacobe – nemůžeš se otočit zády ke smlouvě.

Slyšel jsem dvojité zbarvení jeho Alpha příkazů, ale tentokrát byly naprosto beztížný. Už na mě víc neúčinkoval. Sevřel čelist, snažíc se přinutit mě reagovat na jeho slova.

Upřeně jsem mu hleděl do rozzuřených očí. Syn Ephraima Blacka se nenarodil, aby následoval syna Leviho Uleya.

Tohle je ono, Jacobe Blacku? Vycenil na mě zuby. Paul a Jared vrčeli a ježili se po jeho boku. Dokonce i když mě dokážeš porazit, smečka tě nikdy nebude poslouchat!

Trhnul jsem sebou, překvapen kňučením vycházejícím mi z hrdla.

Porazit tě? Nebudu s tebou bojovat, Same.

Tak jaký je tvůj plán? Neustoupím stranou, abys mohl ochraňovat upírského zplozence na úkor smlouvy.

Neříkám ti, abys ustoupil.

Jestli jim přikazuješ, aby tě následovali –

Nikdy bych nikomu nevzal jeho svobodnou vůli.

Mával ocasem tam a zpátky, jakoby se zalekl odsuzování v mých slovech. Potom postoupil o krok v před, takže jsme se skoro dotýkali špičkami tlap, jeho vyceněné zuby sotva palec od mých. Do té chvíle jsem nezpozorovat, že už jsem byl vyšší než on.

Nemůže tu být víc než jeden Alpha. Smečka si vybrala mě. Chceš nás dneska večer roztrhat na kusy? Vrhneš se na svoje bratry? Nebo ukončíš tohle šílenství a připojíš se opět k nám? Každé jeho slovo bylo prosyceno rozkazy, ale na mě nijak nepůsobily. Krev Alphy kolovala nezředěná v mých žilách.

Mohl jsem vidět, proč ve smečce nikdy nebyl víc něž jeden Alpha. Moje tělo odpovídalo na výzvu. Cítil jsem, jak ve mě moje instinkty hájit svoje požadavky rostly. Primitivní jádro mého vlčího já se napínalo k boji o vládu.

Plně jsem se soustředil na ovládnutí toho popudu. Nespadnu do nesmyslného, zhoubného zápasu se Samem. I přestože jsem mu odporoval, stále to byl můj bratr.

Pro tuhle smečku je tu jen jeden Alpha. Nepopírám to ani o to nechci zápasit. Prostě jsem si vybral jít svojí vlastní cestou.

Takže teď patříš k sabatu, Jacobe?

Trhnul jsem sebou.

Já nevím, Same. Ale vím tohle –

Když pocítil váhu Alphy v mém hlase, prohnula se mu záda. Zasáhlo ho to víc, než kdy on ovlivňoval mě. Protože já jsem se narodil, abych ho vedl.

Budu stát mezi tebou a Culleny. Nebudu jen přichlížet, zatímco smečka bude zabíjet nevinné – bylo obtížné použít to slovo na upíry, ale byla to pravda – lidi. Smečka má na víc než na tohle. Veď je správným směrem, Same.

Otočil jsem se k němu zády a soubor vytí se vznesl do vzduchu okolo mě.

Vyrazil jsem pryč od poprasku, který jsem způsobil. Neměl jsem moc času. Přinejmenším Leah by mě dokázala předběhnout, ale já měl zase rychlejší start.

Vytí s přibývající vzdáleností bledlo a já se uklidnil, když ten zvuk stále trhal ticho noci. Ještě po mě nešli.

Musel jsem varovat Cullenovi než se smečka vzpamatuje a zastaví mě. Pokud by je Cullenovi očekávali, možná by to dalo Samovy důvod rozmyslet si to dřív, než by bylo pozdě. Běžel jsem přímo k bílému domu který jsem stále nenáviděl, nechávajíc svůj domov za sebou. Domov, kam už jsem více nepatřil. Otočil jsem se k němu zády.

Dnešek začal jako všechny ostatní dny. Strávil jsem ho doma po návratu z hlídky, ve společnosti deštivého východu sluce, snídaní s Billy a Rachel, zkaženou televizí a hašteřením s Paulem… Jak se všechno mohlo přeměnit se v něco tak neskutečného? Jak se všechno tak posralo a zamotalo, že jsem byl teď tady, úplně sám, nežádoucí Alpha, odříznutý od svých bratrů, vybírající si místo nich upíry?

Zvuk, kterého jsem se bál, přerušil moje zmatené myšlenky – byly to tlumené dopady velkých tlap na půdu, honící mě. Pokračoval jsem dál, proplétajíc se černým lesem. Musel jsem se jen dostat dostatečně blízko, aby Edward mohl slyšet to varování v mé hlavě. Leah by mě sama nedokázala zastavit.

A pak jsem zachytil náladu myšlenek za mnou. Žádný hněv, nadšení. Žádné honění… následování.

Vypadl jsem z tempa. Byl jsem ochromený na dva kroky, než se to opět srovnalo.

Zpomal. Nemám tak dlouhé nohy jako ty.

SETHE! Co si sakra myslíš, že DĚLÁŠ? JDI DOMŮ!

Neodpověděl, ale mohl jsem cítit jeho vzrušení, jak se držel stále za mnou. Mohl jsem vidět skrz jeho oči, tak jako on mohl vidět skrz ty moje. Noční krajina pro mě byla deprimující – plná zoufalství. Pro něj byla plná naděje.

Nedělám si srandu, Sethe! Tohle není místo pro tebe. Vypadni odsud.

Žlutohnědý vlk zafuněl. Jsem s tebou, Jacobe. Myslím si, že máš pravdu. A nebudu stát za Samem, když –

 Ale jo, ty do pekla budeš stát za Samem! Odnes svůj chlupatej zadek zpátky do La Push a dělej, co ti Sam řekne, abys dělal.

Ne.

Padej, Sethe!

To je rozkaz, Jacobe?

Jeho otázka mě zaskočila. Smykem jsem zastavil, až moje nehty vydřely brázdy do bahna.

Nepřikazuju nikomu, aby cokoli dělal. Jen ti říkám, co už stejně víš.

Posadil se vedle mě. Já ti řeknu, co vím – vím, že tu je strašlivé ticho. Nevšiml sis?

Zamrkal jsem. Nervózně jsem mrskal ocasem, jak jsem si uvědomoval, co myslel svými slovy. Nebylo to ticho v obvyklém smyslu slova. Vzduch stále naplňovalo vytí, daleko na západě.

Nemění se zpátky, řekl Seth.

To jsem věděl taky. Smečka teď musela být v pohotovosti. Budou používat spojení myslí, aby viděli, že jsou všechny strany čisté. Ale nemohl jsem slyšet, co si myslí. Mohl jsem slyšet jen Setha. Nikoho jiného.

Dívají se na nás jako na oddělenou smečku, která s nimi není spojená. Ha! Hádám, že předtím se to nestalo, takže to naši otci nevěděli. Protože předtím nebyl důvod rozdělit smečku. Nikdy nebylo dost vlků na dvě. Wow. Je tu opravdu ticho. Tak nějak děsivě. Ale svým způsobem i příjemně, nemyslíš? Vsadím se, že to bylo lehčí, jako tohle, pro Ephraima, Quila a Leviho. Nebylo tam tolik žvástů, když byli jen tři. Nebo dva.

Zmlkni, Sethe.

Ano, pane.

Přestaň s tím! Nejsou tu dvě smečky. Je tu jenom JEDNA smečka a pak já. To je všechno. Takže ty teď můžeš jít zase domů.

Když tu nejsou dvě smečky, tak proč se teda můžeme slyšet navzájem, ale s ostatníma ne? Myslím, že když ses otočil k Samovi zády, bylo to docela významné gesto. Změna. A když jsem tě následoval pryč, myslím, že to bylo podstatné taky.

Máš pravdu, připustil jsem. Ale co se mohlo změnit, může se změnit zase nazpátek.

Zvedl se a začal klusat na východ. Není čas se o tom teď dohadovat. Měli bychom se pořád pohybovat, předtím než Sam…

O téhle části měl opět pravdu. Nebyl čas na tuhle hádku. Znovu jsem se rozběhl. Seth mi zůstal za patami, držíc tradiční místo Druhého po mém pravém boku.

Můžu běžet jinde, pomyslel si. Nenásledoval jsem tě, protože bych se hnal za povýšením.

Běž si, kde chceš. Pro mě to nic nemění.

Nebyl tu žádný zvuk pronásledování, ale my oba jsme zrychlili ve stejnou chvíli. Začínal jsem mít trochu obavy. Když jsem nemohl nahlédnout do mysli smečky, bylo tohle mnohem těžší. Neměl jsem žádný další způsob upozornění na útok než Cullenovi.

Budeme chodit hlídkovat, navrhl Seth.

A co uděláme, pokud nás smečka vyzve? Moje oči se zúžily. Zaútočíme na naše bratry? Tvoji sestru.

Ne – spustíme alarm a ustoupíme.

Dobrá odpověď. Ale co potom? Nemyslím si…

Já vím, souhlasil, teď méně sebejistý. Nemyslím si, že s nimi můžu bojovat. Ale oni nebudou o nic šťastnější z představy napadnout nás, než jsme my z napadení jich. Možná je to dost, aby je to zastavilo. Plus, je jich teď jenom osm.

Přestaň být tak… Zabralo mi minutu vybrat to správné slovo. Optimistický. Leze mi to na nervy.

Bez problému. Chceš, abych byl skleslý a bez naděje, nebo prostě držel hubu?

Prostě drž hubu.

To dokážu.

Vážně? Nevypadá to tak.

Konečně byl zticha. 

Potom jsme přeběhli přes cestu a pohybovali se skrz les, který obklopoval dům Cullenových. Mohl mě už Edward slyšet?

Možná bysme měli myslet na něco jako, „Přicházíme v míru.“

Do toho.

Edwarde? Zavolal to jméno pokusně. Edwarde, jsi tam? Fajn, teď se cítím trochu hloupě.

Taky tak zníš.

Myslíš, že nás může slyšet?

Teď jsme od nich byly vzdáleni sotva míli. Myslím, že jo. Hej, Edwarde. Jestli mě slyšíš – vylez ven, pijavice. Máte problém.

Máme problém, opravil mě Seth.

Potom jsme se dostali skrz stromy na velkou paseku. Dům byl temný, ale ne prázdný. Edward stál na verandě mezi Emmettem a Jasperem. Ve slabém světle byli sněhově bílí.

„Jacobe? Sethe? Co se děje?“

Zpomalil jsem a ustoupil o několik kroků zpět. Ten pach byl skrz tenhle nos tak ostrý, že jsem se cítil, jakoby mě spaloval zevnitř. Seth tiše kňučel, váhající, a pak se vrátil zpátky za mě.

Jako odpověď na Edwardovu otázku jsem nechal svojí myslí přeběhnout konfrontaci se Samem. Seth myslel se mnou, zaplňujíc mezery, ukazujíc situaci z jiného úhlu pohledu. Zastavili jsem se, když jsme se dostali k té části o „opovržení,“ protože Edward zuřivě syčel a seskočil z verandy.

„Chtějí zabít Bellu?“ zavrčel zpříma.

Emmett a Jasper, neslyšící první část konverzace, vzali jeho otázku jako sdělení. V mžiku stáli vedle něj, zuby vyceněné, jak se pohybovali k nám.

Hej! Pomyslel si Seth, ustupujíc zpět.

„Eme, Jazzi – ne oni! Ti ostatní. Smečka přichází.“

Emmett a Jasper se zastavili; Emmett se otočil k Edwardovi, zatímco Jasper z nás nespouštěl oči.

„Jakej je jejich problém?“ dožadoval se odpovědi Emmett.

„Stejný jako ten můj,“ zasyčel Edward. „Ale mají svůj vlastní plán, jak to zvládnout. Sežeň ostatní. Zavolej Carlisle! Musí se s Esme okamžitě vrátit zpátky.“

Neklidně jsem zakňučel. Byly odděleni.

„Nejsou daleko,“ řekl Edward tím stejně mrtvým hlasem jako předtím. 

Půjdu se rozhlédnout kolem, řekl Seth. Vezmu si západní okruh.

„Hrozí ti něco, Sethe?“ zeptal se Edward.

Vyměnili jsme si se Sethem rychlí pohled.

To si nemyslím, pomysleli jsme společně. A potom jsem dodal. Ale možná bych měl jít já. Jen pro případ…

Je míň pravděpodobný, že by vyzvali mě, poukázal na fakta Seth. Jsem pro ně jen děcko.

I pro mě jsi jen děcko, smrade.

Padám odsud. Ty se potřebuješ sladit s Culleny.

Otočil se a vystřelil do temnoty. Nechystal jsem se mu rozkazovat, takže jsem ho nechal jít.

Edward a já jsme stáli tváří v tvář na potemnělé louce. Mohl jsem slyšet Emmetta mumlajícího do jeho telefonu. Jasper ostražitě pozoroval místo, kde Seth zmizel do lesa. Vzápětí se na verandě objevila Alice a po tom. co na mě dlouho znepokojeně hleděla, dotančila k Jasperovu boku. Odhadoval jsem, že Rosalie byla vevnitř s Bellou. Stále ji ochraňovala – od nesprávného nebezpečí.

„Tohle není poprvé, co ti dlužím svoji vděčnost, Jacobe,“ zašeptal Edward. „Nikdy bych po tobě tohle nežádal.“

Myslel jsem na to, o co mě dneska už prosil. Když přišlo na Bellu, neexistovaly hranice, které by nepřekročil. Ale jo, žádal.

Popřemýšlel o tom a potom kývnul. „Musím připustit, že máš nejspíš pravdu.“

Hlasitě jsem si povzdechl. No, tohle není poprvé, co jsem to neudělal pro tebe.

„Správně,“ zamumlal.

Omlouvám se, že jsem dneska nijak nepomohl. Říkal jsem ti že mě nebude poslouchat.

„Já vím. Nikdy jsem skutečně nevěřil, že ano. Ale…“

Musel jsi to zkusit. Chápu. Už je na tom líp?

Jeho oči a hlas byly najednou prázdné. „Hůře,“ vydechl.

Nechtěl jsem ty slova nechat vsáknout se. Byl jsem vděčný, když Alice promluvila.

„Jakobe, vadilo by ti přeměnit se?“ zeptala se. „Chci vědět, o co jde.“

Zakroutil jsem hlavou ve stejnou chvíli, jako Edward odpověděl.

„Potřebuje zůstat ve spojení se Sethem.“

„Dobře, mohl by jsi potom ty být tak laskaví a povědět mi, co se děje?“

Vysvětlil jí to v krátkých, suchých větách. „Smečka si myslí, že se Bella stala problémem. Předvídají potenciální nebezpečí od… od toho, co nosí. Cítí, že je jejich povinností odstranit to nebezpečí. Jacob a Seth odešli od smečky, aby nás varovali. Zbytek plánuje dnes večer zaútočit.“

Alice zasyčela. Emmett a Jasper po sobě střelili pohledem a potom oči obrátili k lesu.

Nikdo tady není, hlásil Seth. Na západní straně je klid.

Možná to obchází.

Proběhnu to okolo.

„Carlisle a Esme jsou na cestě,“ sdělil nám Emmett. „Dvacet minut, maximálně.“

„Měli bychom promyslet obrané postavení,“ navrhl Jasper.

Edward přikývl. „Pojďme dovnitř.“

Poběžím okruh se Sethem. Jestli se dostanu příliš daleko, abys slyšel moje myšlenky, poslouchej moje vytí.

„Budu.“

Couvali zpátky do domu a očima kmitali po celé louce. Ještě než se dostali dovnitř, otočil jsem se a rozběhl se přímo na západ.

Pořád jsem nic nenašel, řekl mi Seth.

Vezmu si půlku kruhu. Hýbej se rychle – nechceme, aby dostali šanci proplížit se mezi námi.

Seth ještě zrychlil.

Běželi jsme mlčky a minuty plynuly. Naslouchal jsem zvukům kolem něj – kontrolujíc pro jistotu jeho úsudek.

Hej – něco se rychle blíží! Upozornil mě po patnácti minutách ticha.

Už jdu!

Zůstaň, kde jsi – nemyslím si, že je to smečka. Zní to jinak.

Sethe-

Ale vítr k němu přivál přibližující se zápach a já ho přečetl z jeho mysli.

Upír. Vsadil bych na Carlisleho.

Sethe, stáhni se. Mohl by to být někdo jiný.

Ne, jsou to oni. Rozpoznávám ten pach. Vydrž, přeměním se, abych jim to mohl vysvětlit.

Sethe, nemyslím si-

Ale byl pryč.

Úzkostlivě jsem běžel podél západní hranice. Nebylo by to jednoduše úžasné, kdybych se o Setha nedokázal postarat ani po jednu pitomou noc? Co když se mu při mém dozoru něco stane? Leah by ze mě udělala fašírku.

Alespoň to to děcko zkrátilo. Nebyly to ještě ani dvě minuty, když jsem ho znovu ucítil v hlavě.

Jo, Carlisle a Esme. Kámo, byli překvapení, že mě vidí! Teď už budou pravděpodobně vevnitř. Carlisle říkal, že děkuje.

Je to dobrej chlap.

Jo. To je jeden z důvodů, proč s tímhle vším máme pravdu.

V to doufám.

Proč jsi tak skleslej, Jaku? Vsadil bych se, že Sam dneska smečku nepřivede. Nespustí sebevražednou misi.

Povzdechl jsem si. Stejně nevypadalo, že by na tom záleželo.

Oh. Tohle není vůbec o Samovi, že?

Udělal jsem otočku na konci mého území. Na místě, kde se Seth otočil naposledy, jsem zachytil jeho pach. Nenechávali jsme žádné mezery.

Myslíš si, že Bella stejně umře, zašeptal Seth.

Jo, myslím.

Chudák Edward. Musí z toho bláznit.

Doslova.

Edwardovo jméno vyneslo ostatní vřící vzpomínky na povrch. Seth je z úžasem pozoroval.

A potom zavyl. Oh, chlape! V žádném případě! To jsi neudělal! To je taková hovadina, Jacobe! A ty to víš! Nemůžu uvěřit, že jsi mu slíbil, že ho zabiješ. Co to je? Musíš mu říct ne.

 Okamžitě zmlkni, idiote! Budou si myslet, že smečka přichází.

Ups! Ihned přerušil svoje vytí.

Otočil jsem se a začal klusat k domu. Tohle už nedělej, Sethe. Vem si na chvilku celej kruh.

Seth zuřil, ale já ho ignoroval.

Planej poplach, planej poplach, myslel jsem si, když jsem běžel blíž k nim. Omlouvám se. Seth je madej, často zapomíná. Nikdo neútočí. Planej poplach.

Když jsem se dostal na louku, mohl jsem vidět Edwarda zírajícího ven z tmavého okna. Běžel jsem blíž, čekajíc na ujištění, že dostal moji správu.

Nic tady venku není – jasný?

Krátce přikývl.

Tohle by bylo o moc jednodušší, kdyby naše komunikace nebyla jen jednosměrná. Ale potom jsem byl opět docela rád, že jsem nebyl v jeho hlavě.

Ohlédl se přes rameno zpátky do domu a já viděl, jak sebou trhnul. Pokynul mi k odchodu, aniž by se znovu podíval mým směrem, a potom mi zmizel z výhledu.

Co se děje?

Jako bych měl dostat odpověď.

Seděl jsem na louce naprosto nehybně a poslouchal. S těmahle ušima jsem mohl zaslechnout skoro i Sethovi tiché kroky, na míle daleko v lese. Bylo snadné slyšet každý zvuk uvnitř potemnělého domu.

„Byl to planý poplach,“ vysvětloval Edward jeho mrtvým hlasem, pouze opakující, co jsem mu řekl. „Seth byl rozrušený něčím jiným a zapomněl, že nasloucháme signálu. Je velmi mladý.“

„Bomba, batolata hlídající pevnost,“ zabručel hluboký hlas. Předpokládal jsem, že to byl Emmett.

„Prokázali nám dneska večer obrovskou službu, Emmette,“ poukázal na skutečnost Carlisle. „Obrovskou osobní oběť.“

„Jasně, já vím. Jsem prostě žárlivý. Přál bych si být tam venku.“

„Seth si nemyslí, že Sam teď zaútočí,“ řekl Edward mechanicky. „Ne když jsme byli varování a chybějí mu dva členové smečky.“

„Co si myslí Jacob?“ zajímal se Carlisle.

„Není tak optimistický.“

Nikdo nepromluvil. Byl tam jen tlumený, odkapávající zvuk, který jsem nemohl rozpoznat. Slyšel jsem jejich tiché dýchání – a dokázal jsem oddělit Bellu od ostatních. Její bylo výrazné, namáhavé. Bylo přerušované a ve zvláštním rytmu. Mohl jsem slyšet její srdce. Zdálo se… tak rychlé. Srovnal jsem ho se svým vlastním tepem, ale nebyl jsem si jistý, jestli to mělo nějaký smysl. V téhle podobě to nebylo stejné, jako když jsem byl normální.

„Nesahej na ni! Probudíš ji,“ zašeptala Rosalie.

Někdo si povzdechnul.

„Rosalie,“ zamumlal Carlisle.

„Nezačínej si se mnou, Carlisle. Nechali jsme tě udělat to po tvém, ale to je všechno, co ti dovolíme.“

Vypadalo to, jakoby teď Rosalie i Bella obě mluvily v množném čísle. Jakoby tvořily svoji vlastní smečku.

Tiše jsem se přibližoval před dům. Každý krok mě dostával o trochu blíž. Potemnělá okna byla jako televize běžící v nějaké nudné čekárně – bylo nemožné z ní na dlouho odtrhnout oči.

Několik dalších minut, několik dalších kroků a můj kožich se otíral o verandu.

Mohl jsem vidět skrz okna – vidět vrcholy stěn a strop, nerozsvícený lustr visící z něj. Byl jsem dost vysoký, takže všechno, co bych musel udělat, bylo jenom trochu natáhnout krk… a možná jednu tlapu položit na okraj verandy…

Nakukoval jsem do velké, otevřené místnosti s očekáváním, že spatřím něco velice podobného situaci dneska odpoledne. Ale změnilo se to tak moc, že jsem nejdřív byl zmatený. A potom jsem si myslel, že jsem se díval do jiné místnosti.

Skleněná stěna byla pryč – teď vypadala spíš jako z kovu. Nábytek byl všechen odtáhnutý stranou, s Bellou stočenou do klubíčka na úzké posteli ve středu otevřeného prostoru. Ne na normální posteli – té s žebřinami jako v nemocnici. Také jako v nemocnici byly monitory připojené k jejímu tělu, trubičky přilepené na její kůži. Světla na monitorech zářila, ale pracovala dokonale nehlučně. Ten odkapávající zvuk pocházel z kapačky zavedené ho Belliny ruky – nějaká tekutina, hustá a bílá, ne průhledná jak bylo zvykem.

Ve svém neklidném spánku se nepatrně zakuckala a oba, Edward i Rosalie, se přesunuli a skláněli se nad ní. Její tělo sebou škublo a ona zakňučela. Rosalie pohladila Bellu po čele. Edwardovo tělo znehybnělo – byl zády ke mně, ale jeho výraz musel být něco k vidění, protože Emmett se dostal mezi ně ještě než jsem stačil mrknout. Zvedl ruku k Edwardovi.

„Ne dneska večer, Edwarde. Máme jiné věci, o které bychom se měli obávat.“

Edward se od něho otočil a opět vypadal, jakoby ho upalovali zaživa. Jeho oči se na vteřinu setkaly s mými, a potom jsem klesnul zpět na všechny čtyři.

Běžel jsem zpátky do tmavého lesa, běžíc se připojit k Sethovi, běžíc pryč od toho, co bylo za mnou.

Hůře. Ano, byla na tom hůř.

 12. Někteří lidé prostě nechápou podstatu slova „nevítaný“

Od spánku mě dělil sotva jeden krok.

Slunce vykouklo zpoza mraků už před hodinou – namísto naprosté temnoty se teď les nacházel v šeru. Seth se stočil na zemi a usnul okolo jedné. Vzbudil jsem ho až za svítání, aby mě vystřídal. Dokonce i po proběhané noci jsem měl velké obtíže donutit svůj mozek zmlknout na dost dlouho, abych usnul, ale Sethův rytmický běh pomáhal. Jedna, dva-tři, čtyři, jedna, dva-tři, čtyři – bum bum-bum bum – tlapy mu tlumeně dopadaly na vlhkou zem, zas a znovu, jak kontroloval široký okruh kolem domu Cullenových. Už jsme měli v zemi vyšlapanou cestičku. Sethovy myšlenky byly prázdné, jenom rozmazaná zeleň a šeď, jak se les kolem něj míhal. Bylo to docela uklidňující. Pomáhalo mi to zaplnit si hlavu tím, co viděl, než abych nechal na jeviště vystoupit svoje vlastní myšlenky.

A pak Sethovo pronikavé vytí rozřízlo ticho brzkého rána.

Vrávoravě jsem se postavil, vyběhnuvší předníma nohama dřív, než se ty zadní vůbec stihly zvednout ze země. Sprintoval jsem k místu, kde se zarazil Seth, poslouchajíc s ním zvuky tlap běžící naším směrem.

Zdravíčko,hoši.

Sethovi skrz zuby ujelo šokované zakňučení. A potom jsme oba svorně zavrčeli, když jsme pronikli hlouběji do nových myšlenek.

Oh, bože! Jdi pryč, Leah! zanaříkal Seth.

Zastavil jsem, když jsem se dostal k Sethovi, který měl zakloněnou hlavu, připraven znovu zavýt – tentokrát aby si postěžoval.

Kašli na to, Sethe.

Jasně. Fuj! Fuj! Fuj! Zakňučel a zahrabal do země, zanechávajíc hluboké rýhy v půdě.

Leah přiklusala na dohled, proplétajíc svoje malé šedé tělo skrz porost lesa.

Přestaň fňukat, Sethe. Chováš se jak malej harant.

Zavrčel jsem na ni. Automaticky uskočila zpět.

Co si myslíš, že děláš, Leah?

Rozzlobeně zakvílela. Je to docela zřejmý, ne? Připojuju se k tvé podělané malé zrádcovské smečce. Psí strážci upírů. Zaštěkala v sarkastickém smíchu.

No to jako vůbec. Padej zpátky předtím, než ti urvu nějakou méně důležitou část těla.

Jako kdybys mě dokázal chytit. Zazubila se a její tělo sebou škubalo v záchvatu smíchu. Chceš závod, ó neohrožený vůdce?

Zhluboka jsem se nadechl, naplňujíc svoje plíce, dokud se mi nevyboulily boky. Potom, když jsem si byl jistý, že nebudu vřískat, jsem prudce vydechl.

Sethe, jdi dát Cullenům vědět, že to je jen tvoje debilní sestra – pomyslel jsem si ta slova nejkrutěji, jak jen bylo možné. Já se vypořádám s tímhle.

Do toho! Seth byl až moc šťastný, že mohl odejít. Zmizel směrem k domu.

 Leah zakňučela a naklonila se za ním, kožich na ramenech naježený. Ty ho jenom tak necháš běžet k upírům úplně samotného?

Jsem si docela jistej, že by se od nich radši nechal sejmout, než aby musel strávit další minutu v tvé přítomnosti.

Sklapni, Jacobe. Ups, omlouvám se – chtěla jsem říct, sklapni, nejvyšší Alpho.

 Proč jsi sakra tady?

Myslíš si, že budu prostě sedět doma, zatímco se můj malej bráška nabídl jako kousací hračka pro upíry?

Seth nechce ani nepotřebuje tvoji ochranu. Ve skutečnosti, nikdo tě tady nechce.

Ó, au, to mi zlomilo srdce. Cha, zaštěkala. Řekni mi, kdo by mě u sebe chtěl a já vypadnu.

Takže tohle není vůbec o Sethovi, co?

Samozřejmě, že je. Já jenom poukazuju na fakt, že moje společnost není poprvé nechtěná. Ne moc motivující, pokud víš, jak to myslím.

Zaťal jsem zuby a snažil se uvažovat racionálně.

Poslal tě Sam?

Kdybych tu byla jako Samův poslíček, nebyl bys schopný mě slyšet. Už s ním nejsem víc vázaná.

Pečlivě jsem naslouchal myšlenkám smíšeným se slovy. Pokud tohle bylo rozptýlení nebo trik, musel jsem být ve střehu, abych ho rozpoznal. Ale nic tam nebylo. Její tvrzení bylo naprosto pravdivé. Nežádoucí, téměř zoufání hodná pravda.

Teď jdi oddaná mě? Zeptal jsem se maximálně sarkasticky. Jasně.

 Můj výběr je omezený. Pracuju s variantami, které mám. Věř mi, neužívám si tohle o nic víc než ty.

To nebyla pravda. V její mysli byl zvrácený druh vzrušení. Byla z tohohle sice nešťastná, ale také to pro ni bylo nějak divně důležité. Prohledával jsem její mysl, pokoušejíc se porozumět.

Naježila se, odmítajíc moji dotěrnost. Obvykle jsem se Leah snažil ignorovat – nikdy předtím jsem se nepokoušel ji pochopit.

Byli jsme vyrušeni Sethem, myslícím na jeho vysvětlení Edwardovi. Leah úzkostně zakňučela. Edwardův obličej, orámovaný stejným oknem jako včera v noci, nevykazoval jakoukoli reakci na novinky. Jeho tvář byla prázdná, mrtvá.

Wow, vypadá hrozně, zamumlal si pro sebe Seth. I na tuhle myšlenku upír nijak nereagoval. Zmizel v domě. Když se Seth otočil a zamířil zpátky k nám, Leah se trochu uvolnila.

Co se děje? zeptala se. Zasvěť mě do děje.

Proč bych to dělal? Nezůstáváš.

Vlastně, pane Alpho, zůstávám. Protože očividně musím někomu patřit – a nemysli si, že jsem nezkoušela se prostě jen odtrhnout, ale sám moc dobře víš, jak úžasně to nefunguje – takže jsem si vybrala tebe.

Leah, nemáš mě ráda. A já nemám rád tebe.

Díky, pane vševidoucí. Na tom mi nezáleží. Zůstávám se Sethem.

Nemáš ráda upíry. Nemyslíš si, že to z toho dělá nepatrnej konflikt zájmů?

Ty je taky nemáš rád.

Ale já jsem odevzdaný tomuto spojenectví. Ty ne.

Budu si od nich udržovat odstup. Můžu tady hlídkovat, přesně jako Seth.

A já ti mám v tomhle předpokládám věřit.

Když mi upřeně hleděla do očí, napjala krk a stoupla si na špičky, snažíc se být stejně vysoká jako já. Nezradím svoji smečku.

Chtěl jsem zaklonit hlavu a zavýt, přesně jako předtím Seth. Tohle není tvoje smečka! Tohle dokonce ani není smečka! Jsem to jenom já, jdoucí svojí vlastní cestou! Co je to s vámi Clearwatery? Proč mě prostě nemůžete nechat o samotě?

Seth, právě k nám přicházející zezadu, zakňučel; urazil jsem ho. Paráda.

Můžu být užitečná, nebo ne, Jaku?

Sám o sobě nejsi tolik otravný, smrade, ale jestli se ty a Leah dáte dohromady – jestli jediný způsob, jak se jí zbavit, je poslat tě domů… No, můžeš mi vyčítat, že budu chtít, abys odešel?

No tak, Leah, všechno kazíš!

Jo, já vím, řekla mu a ta myšlenka byla přeplněná tíhou jejího zoufalství.

Cítil jsem v těch třech slovech víc bolesti, než bych kdy hádal. Nechtěl jsem se tak cítit. Nechtěl jsem, aby se ona cítila tak hrozně. Jistě, smečka na ni byla tvrdá, ale ona to v sobě všechno nesla s hořkostí, kterou nakazila každou svoji myšlenku a činila tak bytí v její hlavě noční můrou.

Seth se také cítil provinile. Jaku… Nepošleš mě opravdu pryč, že ne? Leah není zlá. Fakt. Chci říct, že s ní můžeme okruh hlídky rozšířit. A tohle Sama dostane na sedm. Není šance, že by zahájil útok, když máme početní převahu. To je pravděpodobně dobře…

Víš, že nechci vést smečku, Sethe.

Tak nás neveď, navrhla Leah.

Odfrkl jsem. To zní naprosto dokonale. Tak běžte přímo domů.

Jaku, pomyslel si Seth. Já sem patřím. Mám rád upíry. Cullenovi rozhodně. Pro mě jsou to lidé a budu je chránit, protože se předpokládá, že to budeme dělat.

Možná, že ty sem patříš, smrade, ale tvoje sestra ne. A ona půjde, kdekoli jsi –

Krátce jsem se zastavil, protože jakmile jsem to řekl, něco jsem spatřil. Něco, na co se Leah snažila nemyslet.

Nikam by nešla.

Myslel jsem, že je to kvůli Sethovi, pomyslel jsem si nevrle.

Trhla sebou. Samozřejmě, jsem tu kvůli Sethovi.

A aby ses dostala od Sama.

Zaťala zuby. Nemusím se před tebou obhajovat. Prostě musím udělat, co jsem řekla. Patřím do tvé smečky, Jacobe. Tečka.

Odkráčel jsem od ní, vrčící.

Do hajzlu. Nikdy se jí nezbavím. Tak moc jako mě neměla v oblibě, tak moc jako se jí hnusili Cullenovi, tak šťastná jako by byla jít zabít všechny upíry právě teď hned, tak moc jako ji vytáčelo i přesto je muset ochraňovat – všechno z toho bylo nic ve srovnání s tím, jak se cítila, když se osvobodila od Sama.

Leah mě neměla ráda, takže mi nedalo takovou práci přát si, aby zmizela.

Milovala Sama. Stále. A přesvědčit ho, aby si přál, aby zmizela, bylo víc bolestivé, než kdyby s tím byla ochotná žít, a teď měla na výběr. Přijala by jakoukoli jinou možnost. Dokonce i když by to znamenalo nastěhovat se ke Cullenům jako jejich domácí mazlíček.

Nevím, jestli bych zašla tak daleko, pomyslela si. Snažila se, aby ta slova zněla tvrdě, útočně, ale v její přetvářce byly velké trhliny.

Podívej, Leah…

Ne, ty se podívej, Jacobe. Přestaň se o tom se mnou dohadovat, protože z toho nevzejde nic dobrého. Budu se ti držet z cesty, fajn? Udělám, cokoli chceš. Kromě vrácení se do Samovi smečky a bytí ubohé ex-přítelkyně, které se nemůže zbavit. Jestli chceš, abych odešla – znovu se posadila a zahleděla se mi do očí – budeš mě muset přinutit.

Vrčel jsem dlouhou, hněvivou minutu. Začínal jsem k Samovi cítit určité sympatie, navzdory tomu, co mě a Sethovi udělal. Není divu, že vždycky smečce rozkazoval. Jak jinak by se něco udělalo?

Sethe, budeš se na mě hodně zlobit, pokud zabiju tvoji sestru?

Na chvilku předstíral, že o tom přemýšlel. No… jo, nejspíš jo.

Povzdechl jsem si.

Fajn, tak potom, slečno Udělám-cokoli-chceš. Proč se neuděláš trochu užitečnou a neřekneš nám, co víš? Co se stalo po tom, co jsme minulou noc odešli?

Spousta vytí. Ale to jste nejspíš slyšeli. Bylo to tak hlasité, že nám chvilku trvalo, než jsme přišli na to, že už vás nemůžeme slyšet. Sam byl… Slova jí přestala poslouchat, ale mohli jsme to vidět v našich hlavách. Seth i já jsme se přihrbili. Po tom bylo celkem rychle jasné, že budeme muset věci znovu promyslet. Sam ze všeho nejdřív plánoval promluvit si dneska ráno s Radou starších. Předpokládali jsme, že se setkáme a vyřešíme plán hry. Mohla jsem říct, že se nechystal zahájit útok hned. S tebou a Sethem mimo a varovanýma pijavicema by to byla sebevražda. Nejsem si jistá, co budou dělat, ale kdybych byla pijavicí, nepotulovala bych se lesem sama. Lovecká sezóna na upíry začala.

Rozhodla ses vynechat to dnešní ranní setkání? zeptal jsem se.

Když jsme se rozcházeli z večerní hlídky, vyžádala jsem si povolení jít domů říct mámě, co se stalo –

Do hajzlu! Řekla jsi to mámě? zavrčel Seth.

Sethe, odsuň na chvilku ty sourozenecký blbosti. Pokračuj, Leah.

Takže jakmile jsem byla člověk, vzala jsem si chvilku, abych si věci pořádně promyslela. No, vlastně jsem si vzala celou noc. Vsadím se, že si ostatní myslí, že jsem usnula. Ale celá ta dvě-oddělené-smečky, dvě-oddělené-mysli-smeček věc mi dala hodně podmětů k probírání. Nakonec jsem zvážila Sethovo bezpečí a, ehm, ostatní přínosy proti představě změnění se na zrádce a čichání upířího smradu na kdo ví jak dlouho. Už víš, jak jsem se rozhodla. Nechala jsem mámě vzkaz. Očekávám, že uslyšíme, až to Sam zjistí…

Leah našpicovala uši na západ.

Jo, očekávám, že jo, souhlasil jsem.

Takže to je všechno. Co budeme dělat teď? zeptala se.

Ona i Seth se na mě netrpělivě podívali.

Tohle byl přesně ten druh věcí, které jsem nechtěl muset dělat.

Hádám, že prostě budeme dál dávat pozor. To je všechno, co můžeme. Ty by sis měla nejspíš zdřímnout, Leah.

Ty si spal zhruba tolik co já.

Myslíš, že budeš dělat, co jsi řekla?

Jasně. Postrašuje to, zabručela a potom zívla. No, to je jedno. To mě netíží.

Vezmu si hlídku, Jaku. Nejsem vůbec unavený. Seth byl tak šťastný, že jsem je nepřinutil jít domů, že téměř poskakoval vzrušením.

Jistě, jistě. Půjdu se přihlásit ke Cullenům.

Když Seth vyrazil po nové cestě vyšlapané ve vlhké půdě,  Leah se za ním zamyšleně ohlédla.

Možná kolečko nebo dvě, předtím než zalehnu… Hej, Sethe, chceš vidět, kolikrát tě dokážu předběhnout?

NE!

Vyrazila za ním s tichým chechotem.

Bez účinku jsem zavrčel. Tolik ke klidu a míru.

Ale Leah se snažila – na Leah. Udržovala svůj úšklebek na minimu, jak se proháněla po okruhu, ale bylo nemožné neuvědomovat si její domýšlivé rozpoložení. Uvažoval jsem o všech těch „dva přidružení“ řečech. Opravdu to nebylo žádoucí, protože i jeden byl na moji mysl až moc. Ale pokud tam museli být tři z nás, bylo těžké vymyslet někoho, koho bych za ni okamžitě nevyměnil.

Paul? navrhla.

Možná, připustil jsem.

Zasmála se pro sebe, příliš nervózně a nabuzeně stát se uraženou. Zajímal jsem se, jak dlouho by jí mohlo potěšení ze Samovy ošemetné lítosti vydržet.

To bude můj cíl – být míň otravná než Paul.

Jo, pracuj na tom.

Když jsem byl několik jardů od paseky, přeměnil jsem se. Neplánoval jsem tady strávit moc času jako člověk. Ale stejně tak jsem neplánoval mít Leah v hlavě. Natáhl jsem si otrhané kraťasy a vykročil přes louku.

Dveře se otevřely ještě předtím, než jsem dorazil ke schodům a byl jsem překvapený, že raději něž Edwarda jsem viděl Carlisleho, vykročivšího ven, aby se se mnou setkal – jeho obličej vypadal vyčerpaně a poraženecky. Na chvíli mi zamrzlo srdce. Váhavě jsem zastavil, neschopný mluvit.

„Jsi v pořádku, Jacobe?“ zeptal se mě.

„Je Bella?“ vymáčkl jsem ze sebe.

„Ona je… na tom stejně jako minulou noc. Vyděsil jsem tě? Omlouvám se. Edward říkal, že přicházíš v lidské podobě a já vyšel ven přivítat tě, protože on ji nechtěl opustit. Je vzhůru.“

A Edward nechtěl ztratit ani kapku času s ní, protože už mu ho moc nezbývalo. Carlisle to neřekl nahlas, ale věděl to stejně dobře.

Byla to už docela doba, co jsem naposledy spal – před svojí poslední hlídkou. Teď jsem to naplno pocítil. Udělal jsem další krok, posadil se na schod na verandu a opřel se hlavou o zábradlí.

Pohybujíc se šustivě tiše, jak to dokázali jenom upíři, se Carlisle posadil na stejný schod jako já k druhému zábradlí.

„Včera v noci jsem nedostal šanci ti poděkovat, Jacobe. Nemáš tušení, jak moc oceňuji tvoje… slitování. Vím, že tvým záměrem bylo chránit Bellu, ale jsem ti zavázán i za bezpečí zbytku mé rodiny. Edward mi pověděl, co jsi musel udělat…“

„Nemluv o tom,“ zamručel jsem.

„Pokud si to tak přeješ.“

Seděli jsme mlčky. Mohl jsem slyšet ostatní v domě. Emmett, Alici a Jasper, mluvící tiše, vážnými hlasy v poschodí. Esme nemelodicky broukala v jiné místnosti. Rosalie a Edward dýchali blízko – nedokázal jsem říct, co to bylo, ale mohl jsem slyšet rozdíl v Bellině namáhavém funění. Mohl jsem také slyšet její srdce. Zdálo se… nepravidelné.

Bylo to, jakoby osud sešel z cesty, jen aby mě během dvaceti čtyř hodin přinutil udělat všechno, co jsem přísahal, že nikdy neudělám. Byl jsem tady, poflakující se kolem, čekající na její smrt.

Už jsem to víc nechtěl poslouchat. Mluvení bylo lepší než to.

„Ona je teď tvojí rodinou?“ zeptal jsem se Carlisleho. Všiml jsem si toho už předtím, když řekl, že jsem pomohl i zbytku jeho rodiny.

„Ano. Bella už je mi dávno dcerou. Milovanou dcerou.“

„Ale necháš ji zemřít.“

Byl ticho dost dlouho, abych mohl vzhlédnout. Jeho tvář byla opravdu velice vyčerpaná. Věděl jsem moc dobře, jak se cítil.

„Neumím si představit, co si kvůli tomu o mě musíš myslet,“ řekl nakonec. „Ale nemohu přehlížet její přání. Nebylo by správné učinit toto rozhodnutí za ni, nutit ji.“

Chtěl jsem na něj být naštvaný, ale dělal mi to těžším. Bylo to, jakoby na mě nazpátek házel moje vlastní slova. Zněla přesně jako předtím, ale teď nemohla být pravdivá. Ne když Bella umírala. Nicméně… Vzpomněl jsem si, jaké bylo ležet zlomený na zemi před Samem – nemít na výběr, ale být zapletený do vraždy někoho, koho jsem miloval. A Bella milovala věci, které by neměla.

„Myslíš si, že je tu nějaká šance, že to zvládne? Mám na mysli, jako upír a to všechno. Řekla mi o… o Esme.“

„Řekl bych, že v tomto směru je tu vždycky určitá šance,“ řekl potichu. „Viděl jsem upíří jed dělat zázraky, ale jsou případy, kdy už ani ten nemůže pomoci. Její srdce je teď příliš namáhané; pokud by mělo selhat… nebylo by nic, co bych dokázal udělat.“

Bellino srdce bušilo a ochabovalo, dodávajíc jeho slovům trýznivé zdůraznění.

Možná, že se Země začala točit pozpátku. Možná, že to by vysvětlilo, proč bylo všechno naprosto opačně než včera – jak jsem mohl doufat v to, co kdysi vypadalo jako ta nejhorší věc na světě.

„Co jí ta věc dělá?“ zašeptal jsem. „Včera na tom byla tak špatně. Viděl jsem… hadičky a to všechno. Skrz okno.“

„Plod není slučitelný s jejím tělem. Zaprvé, je příliš silný, ale to by pravděpodobně nějakou dobu mohla snášet. Větším problémem je, že jí to neumožňuje dostávat živiny, které potřebuje. Její tělo odmítá všechny druhy výživy. Snažím se jí krmit nitrožilně, ale ona to prostě nevstřebává. Všechno ohledně jejího stavu je zrychlené. Sleduji ji – a ne jen ji, ale i plod – jak hladoví k smrti. Nedokážu to zastavit ani zpomalit. Nemůžu přijít na to, co to chce.“ Jeho unavený hlas se na konci zlomil.

Cítil jsem se úplně stejně jako včera, když jsem spatřil ty černé skvrny na jejím břiše – zuřivě a trochu bláznivě.

Sevřel jsem ruce do pěstí, abych ovládnul třesení. Nenáviděl jsem tu věc, která jí ubližovala. Tomu monstru prostě nestačilo mlátit ji zevnitř. Ne, muselo ji to také vyhladovět. Pravděpodobně jen hledalo něco, do čeho by mohlo zabořit zuby – a vycucnout to do sucha. Dokud to ještě nebylo dostatečně velké, aby zabilo někoho jiného, spokojilo se s vysáváním Bellina života.

Mohl jsem jim říct úplně přesně, co to chtělo: smrt a krev, krev a smrt.

Moje kůže byla rozpálená. Pomalu jsem nadechoval a zase vydechoval, soustředíc se na uklidnění se.

„Přál bych si, abych měl lepší představu o tom, co přesně to je,“ zašeptal Carlisle. „Plod je dobře chráněný. Nebyl jsem schopný vytvořit snímek z ultrazvuku. Pochybuji, že je nějaká šance dostat skrz zárodečnou blánu jehlu, ale by Rosalie stejně v žádném případě nesouhlasila, abych to zkusil.“

„Jehlu?“ zamumlal jsem. „Na co by to bylo?“

„Dozvěděl bych se více o plodu, dokázal bych lépe odhadnout, čeho to bude schopné. Co bych dal za trošku zárodečné tekutiny. Kdybych znal byť jen chromozomový počet…“

„Ztrácím se, doktore. Mohl by jsi to zjednodušit?“

Krátce se uchichtnul – dokonce i jeho smích zněl vyčerpaně. „Jistě. Jak daleko jste v biologii? Už jste se učili o chromozomových párech?“

„Myslím, že jo. Máme jich dvacet tři, ne?

„Lidé ano.“

Zamrkal jsem. „Kolik jich máte vy?“

„Dvacet pět.“

Na vteřinu jsem se zamračil na svoje pěsti. „Co to znamená?“

„Myslel jsem, že to znamená, že naše druhy jsou téměř kompletně rozdílné. Méně příbuzné než je lev s domácí kočkou. Ale tento nový život – no, nasvědčuje to tomu, že jsme více geneticky slučitelní, než jsem se domníval.“ Smutně si povzdechl. „Nevěděl jsem, že je potřeba je varovat.“

Také jsem si povzdechl. Bylo snadné nenávidět Edwarda z té stejné nevědomosti. Stále jsem ho za to nenáviděl. Ale nebylo snadné chovat stejné city ke Carlislovy. Možná protože v Carlislově případě jsem neoplýval deseti odstíny žárlivosti.

„Možná by pomohlo vědět, jaký byl počet – zdali má plod blíže k nám nebo k ní. Vědět, co očekávat.“ Potom pokrčil rameny. „A možná by to nepomohlo ničemu. Nejspíš si jenom přeji mít něco ke studiu, něco k dělání.“

„Zajímalo by mě, jaké jsou moje chromozomy,“ zamumlal jsem namátkou. Znovu jsem přemýšlel o těch olympijských testech na steroidy. Dělali by analýzu DNA?

Carlisle rozpačitě zakašlal. „Ty máš dvacet čtyři párů, Jacobe.“

Pomalu jsem se otočil a upřeně se na něj zahleděl, zvedajíc obočí.

 Vypadal zahanbeně. „Byl jsem… zvědavý. Opovážil jsem se, když jsem tě minulý červen ošetřoval.“

Chvilku jsem o tom přemýšlel. „Nejspíš by mě to mělo pěkně nasrat. Ale ve skutečnosti je mi to totálně putna.“

„Omlouvám se. Měl jsem se zeptat.“

„To je v pohodě. Neměl jsi v úmyslu mě zranit.“

„Ne, přísahám, že jsem tě nechtěl zranit. Bylo to jenom… Shledávám tvůj druh fascinujícím. Domnívám se, že prvky upírské přirozenosti se pro mě v průběhu století staly mírně otřepané. Tvoje odlišnost od lidí je zajímavá mnohem víc. Téměř magická.“

„Čáry máry fuk,“ zabručel se. Byl přesně jako Bella se všemi těmi magickými nesmysly.

Carlisle se zasmál dalším vyčerpaným smíchem.

Potom jsme v domě zaslechli Edwardův hlas a oba se odmlčeli, abychom mohli poslouchat.

„Hned budu zpátky, Bello. Chci si na chvilku promluvit s Carlislem. Vlastně, Rosalie, vadilo by ti doprovodit mě?“ Edward zněl nějak jinak. V jeho mrtvém hlasu se objevilo zrníčko života. Jiskra něčeho. Ne doslova naděje, možná spíš touhy po ní.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptala se Bella chraptivě.

„Nic, kvůli čemu by ses měla trápit, lásko. Zabere to jen vteřinu. Prosím, Rose?“

„Esme?“ zavolala Rosalie. „Mohla by jsi za mě dohlédnout na Bellu?“

Zaslechl jsem šepot větru, jak Esme přiletěla dolů po schodech.

„Samozřejmě,“ řekla.

Carlisle se posunul, otočíc se s netrpělivým pohledem ke dveřím. Nejdřív vyšel ven Edward, těsně následován Rosalií. Jeho obličej už nebyl mrtvý, stejně jako jeho hlas. Zdál se intenzivně soustředěný. Rosalie vypadala podezíravě.

Edward za ní zavřel dveře.

„Carlisle,“ zašeptal.

„Ano, Edwarde?“

„Možná jsme na to šli ze špatného konce. Poslouchal jsem vás s Jacobem a když jsi mluvil o tom, co… plod chce, Jacob měl poutavou myšlenku.“

Já? Co jsem si myslel? Kromě očividné zášti k té věci? Přinejmenším jsem v tom nebyl sám. Mohl jsem říct, že Edward prožíval krušné časy s používání termínu tak mírného, jako byl plod.

„Ve skutečnosti jsme se na to vůbec nepodívali z tohoto úhlu,“ pokračoval Edward. „Pokoušeli jsme se dát Belle, co potřebuje. A její tělo to přijímalo stejně dobře, jako by to dělalo jedno z našich. Možná jsme měli nejdřív zaměřit na potřeby… plodu. Možná, že pokud to dokážeme uspokojit, budeme jí schopni účinněji pomoci.“

„Nerozumím ti, Edwarde,“ přiznal Carlisle.

„Přemýšlej o tom, Carlisle. Pokud je ta stvůra víc upír než člověk, zkus hádat, čeho se dožaduje – čeho se mu nedostává? Jacob na to přišel.“

Vážně? Přehrál jsem si celou konverzaci, snažíc si vybavit, jaké myšlenky jsem si nechal pro sebe. Vzpomněl jsem si ve stejnou chvíli, jako Carlisle pochopil.

„Oh,“ řekl ohromeně. „Myslíš si, že to je… žíznivé?“

Rosalie bez dechu zasyčela. Už víc nebyla podezřívavá. Její nechutně dokonalou tvář ozářilo pochopení, její oči se rozšířily vzrušením. „Samozřejmě,“ zamumlala. „Carlisle, máme přece stranou pro Bellu ten typ nula negativní. Je to dobrý nápad,“ přidala, ale nepodívala se na mě.

„Hmm.“ Carlisle si přiložil ruku k bradě, ztracený ve vlastních myšlenkách. „Jsem zvědavý… A pak, jaký bude nejlepší způsob k podávání…“

Rosalie zakroutila hlavou. „Nemáme čas být nápadití. Podle mě bychom měli začít tradiční cestou.“

„No tak moment,“ zašeptal jsem. „Zpomal. Mluvíte – mluvíte o nucení Belly pít krev?“

„Byl to tvůj nápad, pse,“ řekla Rosalie, mračící se na mě, aniž by se na mě skutečně podívala.

Ignoroval jsem ji a sledoval Carlisleho. Ten stejný přízrak naděje, který měl ve tváři Edward, se teď nacházel v doktorových očích. Spekulujíc našpulil rty.

„To je prostě…“ nemohl jsem najít to správné slovo.

„Nestvůrné?“ navrhl Edward. „Odporné?“

„Víc než dost.“

„Ale co když jí to pomůže?“ zašeptal.

Rozzlobeně jsem zatřásl hlavou. „Co budete dělat, strčíte jí hadičku dolů krkem?“

„Zamýšlím se jí zeptat, co si o tom myslí. Jen jsem to chtěl probrat nejprve s Carlislem.“

Rosalie přikývla. „Pokud jí řekne, že by to možná mohlo pomoci dítěti, bude ochotná udělat cokoli. Dokonce i kdybychom je museli krmit hadičkou.“

A potom jsem si uvědomil – když jsem zaslechl, jak její hlas dostal všechnu tu sladkost, když řekla slovo dítě – že ta bloncka by souhlasila s čímkoli, co by pomohlo tomu život sajícímu monstru. Tak o tohle tu šlo, to byl ten záhadný faktor, který ty dvě spojil? Chtěla Rosalie dítě?

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Edward nepřítomně, krátce přikývl, ani se nedívajíc mým směrem. Ale věděl jsem, že odpovídal na moji otázku.

No ne, nikdy by mě nenapadlo, že Barbie ledová královna by měla mateřskou stránku. Tolik k ochraně Belly – Rosalie jí tu hadičku pravděpodobně narve dolů krkem sama.

Edwardovi rty vytvořily úzkou čáru a já věděl, že jsem měl opět pravdu.

„No, nemáme čas tady posedávat a debatovat o tom,“ řekla Rosalie netrpělivě. „Co si myslíš, Carlisle? Měli bychom to zkusit?“

Carlisle se zhluboka nadechl a vyskočil na nohy. „Zeptáme se Belly.“

Bloncka se samolibě usmála – no jasně, jestli to bylo na Belle, přistoupí na to.

 Vytáhnul jsem se do schodů a následoval je, když zmizeli v domě. Nebyl jsem si jistý proč. Možná jen chorobná zvědavost. Bylo to jako v horroru. Příšery a krev všude, kam se podíváš.

Možná jsem prostě nedokázal odolávat dalšímu volání mých zužujících se drogových zásob.

Bella ležela natažená na nemocniční posteli, břicho se jí tyčilo pod přikrývkou. Vypadala jako z vosku – bez barvy a tak nějak průhledně. Mohli byste si myslet, že už byla mrtvá, nebýt toho nepatrného pohybu hrudníku, její mělké dýchání. A pak její oči vyhledaly nás čtyři s vyčerpanou podezíravostí.

Ostatní už byly u ní, přeplujíc místnost náhlým pohybem. Bylo hrůzostrašné to pozorovat. Loudal jsem se vpřed vysoce pomalou chůzí.

„Co se děje?“ požadovala vysvětlení Bella svým chraptivým šepotem. Její vosková ruka sebou trhla vzhůru – jak se snažila ochránit její břicho ve tvaru balónu.

„Jacob měl nápad, který ti možná pomůže,“ řekl Carlisle. Přál jsem si, aby mě z toho vynechal. Nic jsem nenavrhl. Ať si všechny zásluhy nechá její krev sající manžel, patřily mu. „Nebude to… příjemné, ale-“

„Ale pomůže to děťátku,“ přerušila ho horlivě Rosalie. „Vymysleli jsme lepší způsob, jak ho nakrmit. Snad.“

Bella zamrkala. Potom vykašlala slabý úsměv. „Ne příjemné?“ zašeptala. „Sakra, to mohla být příjemná změna.“ Prohlížela si trubičku zastrčenou do její paže a znovu zakašlala.

Bloncka se rozesmála s ní.

Ta holka vypadala, jakoby jí zbývaly jen hodiny a nepochybně musela mít bolesti, ale stále vtipkovala. Typická Bella. Snažíc se uklidnit napětí, zlepšit to pro všechny ostatní.

Edward prošel kolem Rosalie, jeho napjatého výrazu se humor ani nedotkl. Za to jsem byl rád. Pomáhalo, jenom trošičku, že to snášel hůř než já. Vzal ji za ruku, kterou nechránila svoje oteklé břicho.

„Bello, lásko, chceme tě požádat, abys udělala něco nestvůrného,“ řekl, použijíc ta stejná přídavná jména, která nabídl mě. „Odporného.“

No, přinejmenším jí to sdělil hezky na rovinu.

Mělce, nervózně se nadechla. „Jak hrozného?“

Odpověděl jí Carlisle. „Myslíme si, že plod má možná chutě bližší našim než tvým. Myslíme si, že je žíznivý.“

Zamrkala. „Oh. Oh.“

„Tvůj stav – stavy vás obou – se rychle zhoršují. Nemáme času nazbyt, abychom mohli přijít s příjemnějším způsobem, jak to udělat. Nejrychlejší cesta, jak vyzkoušet teorii-“

„Mám to vypít,“ zašeptala. Mírně přikývla – stěží měla dost energie na malý pohyb hlavou. „To dokážu udělat. Nácvik do budoucnosti, ne?“ Jakmile se podívala na Edwarda, její bezbarvé rty se stáhly do chabého úsměvu. Neusmál se nazpátek.

Rosalie začala netrpělivě podupávat špičkou. Ten zvuk mi opravdu lezl na nervy. Zajímalo mě, co by dělala, kdybych ji teď prohodil zdí.

„Takže, kdo mi chytne grizzliho?“ zašeptala Bella.

Carlisle a Edward si vyměnili rychlí pohled a Rosalie přestala podupávat.

„Co?“ zeptala se Bella.

„Bude to víc efektivní zkouška, když to vezmeme přímo, Bello,“ řekl Carlisle.

„Pokud plod touží po krvi,“ vysvětlil Edward, „není to po zvířecí.“

„Nebude v tom pro tebe rozdíl, Bello. Nemysli na to,“ povzbuzovala ji Rosalie.

Belliny oči se rozšířily. „Kdo?“ vydechla a její upřený pohled přeskočil na mě.

„Nejsem tu jako dárce, Bells,“ zabručel jsem. „Mimo to, ta věc jde po lidské krvi a já si nemyslím, že moje by se dala použít –“

„Máme krev po ruce,“ řekla jí Rosalie, skočíc mi do řeči dřív, než jsem skončil, jako bych tam vůbec nebyl. „Pro tebe – jen pro případ. Vůbec se kvůli tomu netrap. Bude to v pořádku. Mám z toho dobrý pocit, Bello. Myslím si, že děťátku bude mnohem lépe.“

Bella si pohladila břicho.

„No,“ zaskřehotala sotva slyšitelně. „Já umírám hlady, takže se vsadím, že on taky.“ Snažila se o další vtip. „Jdeme na to. Můj první upíří čin.“

13. Fajn věc, mám silnej žaludek

Carlisle a Rosalie v mžiku zmizeli, nečekaně vystartujíc do horního podlaží. Slyšel jsem, jak diskutovali, jestli by ji pro ni neměli raději ohřát. Ble. Zajímalo mě, co všechno za věci hodné domu hrůzy, tady udržovali. Lednička plná krve, ověřeno. Co dalšího? Mučící komora? Pokoj s rakvemi?

Edward zůstal v pokoji, držíc Bellu za ruku. Jeho tvář byla znovu mrtvá. Nevypadal, že by měl energii udržet si dokonce i tu maličkou náhražku naděje, kterou měl předtím. Hleděli si navzájem do očí, ale ne takovým tím přesládlým způsobem. Bylo to, jakoby vedli rozhovor. Druh připomínky na Sama a Emily.

Ne, tohle nebylo přesládlé, ale o to těžší bylo to pozorovat.

Věděl jsem, jak se cítila Leah – musel jsem to vídat celou tu dobu. Musel jsem to poslouchat v Samově hlavě. Samozřejmě, že jsme se kvůli ní všichni cítili hrozně, nebyli jsme netvoři - rozhodně ne v tomhle smyslu. Ale nejspíš jsme ji vinili z toho, jakým způsobem to překonávala. Rozdávala rány každému, kdo se k ní jen přiblížil, pokoušejíc se učinit nás všechny stejně tak nešťastnými, jako byla ona sama.

Už nikdy bych ji znovu neobviňoval. Jak by mohlo někomu pomoci rozšiřovat tento druh utrpení kolem? Jak by někdo mohl nezkusit uvolnit něco málo z té zátěže strkáním malého dílku do všech ostatních v okolí?

A pokud to znamenalo, že jsem musel mít smečku, jak jsem ji mohl vinit z toho, že mi vzala moji svobodu? Udělal bych to samé. Kdyby existovala cesta, jak uniknout té bolesti, udělal bych to.

Rosalie po chvíli seskočila z poschodí, letíc skrz místnost jako ostrý vánek, rozšiřujíc kolem palčivý zápach. Zastavila se v kuchyni a já zaslechl vrzání dveří od kredence.

„Ne viditelně, Rosalie,“ zabručel Edward. Protočil oči.

Bella vypadala zvědavě, ale Edward na ni jenom zakroutil hlavou.

Rosalie proletěla zpět skrz pokoj a znovu zmizela.

„Tohle byl tvůj nápad?“ zašeptala Bella. Její hlas byl těžkopádný, jak se pokoušela mluvit dostatečně hlasitě, abych to mohl slyšet. Zapomněla, že jsem slyšel znamenitě. Svým způsobem jsem měl rád, jak se – velice často – zdálo, že kompletně zazdila fakt, že jsem nebyl tak úplně člověk. Přiblížil jsem se k ní, aby se nemusela tak namáhat.

„Neházej vinu za to na mě. Tvůj upír jenom ukradl sarkastické komentáře z mé hlavy.“

Nepatrně se usmála. „Neočekávala jsem, že tě zase uvidím.“

„Jo, nápodobně.“

Cítil jsem se divně, jen tam tak stát, ale upíři odsunuli všechen nábytek stranou kvůli lékařským přístrojům. Tušil jsem, že je to ani v nejmenším neobtěžovalo – nebyl moc velkej rozdíl v sezení a stání, když jste byli kus šutru. Mě by to ostatně taky nevadilo, nebýt toho, že jsem byl tak neskutečně unavený.

„Edward mi řekl, co jsi musel udělat. Je mi to líto.“

„To je v pohodě. Bylo pravděpodobně jen otázkou času, než bych vybuchnul nad nějakým Samovým rozkazem,“ zalhal jsem.

„A Seth,“ zašeptala.

„Ten je ve skutečnosti šťastný, že může pomoct.“

„Nesnáším, když ti působím problémy.“

Zasmál jsem se – znělo to víc jako štěkání než jako smích.

Slabě si povzdechla. „Hádám, že to není nic nového, co?“

„Ne, ve skutečnosti ne.“

„Nemusíš zůstávat a sledovat to,“ řekla, stěží hovoříc.

Mohl jsem odejít. A byl to pravděpodobně zatraceně dobrej nápad. Ale kdybych to udělal, s tím jak teď vypadala, mohl bych chybět u posledních patnácti minutách jejího života.

„Vlastně nemám na práci nic zajímavějšího,“ řekl jsem ji, snažíc se nevpustit do svého hlasu emoce. „Od té doby, co se k nám přidala Leah, je být vlkem mnohem míň atraktivní.“

„Leah?“ zalapala po dechu.

„Ty si jí to neřekl?“ obrátil jsem se zmateně na Edwarda.

Jenom pokrčil rameny bez toho, aby uhnul očima z její tváře. Evidentně to pro něj nebyla moc vzrušující novinka, rozhodně ne něco, co by stálo za zahrnutí do výčtu událostí, které se přihodily.

Bella to nevzala tak lehce. Zdálo se, že pro ni to byla vrcholně špatná zpráva.

„Proč?“ vydechla.

Nechtěl jsem zabřednout do té nekonečně dlouhé románové verze, tak jsem to zkrátil na minimum. „Aby hlídala Setha.“

„Ale Leah nás nenávidí,“ zašeptala.

Nás. Krása. Všiml jsem se si obav, které se jí zmocnily.

„Leah nebude nikoho otravovat.“ Kromě mě. „Je teď v mojí smečce,“ – ušklíbl jsem se nad těmi slovy – „takže následuje moje vedení.“

Fuj.

Bella nevypadala přesvědčeně.

„Jsi vystrašená z Leah, ale jsi nejlepší kámoška s psychopatickou blondýnou?“

Z druhého poschodí se ozvalo tiché zasyčení. Super, slyšela mě. Co víc si přát?

Bella se na mě zamračila. „Ne. Rose… chápe.“

„Jo,“ zavrčel jsem. „Chápe, že umíráš a nezajímá ji to, dokud je ten mutantní zplozenec mimo nebezpečí.“

„Přestaň se chovat jako pitomec, Jacobe,“ zašeptala.

Vypadala příliš slabě na to, aby se tak rozčilovala. Raději jsem se zkusil usmát. „Říkáš to, jakoby to snad bylo možný.“

Bella se chvilku snažila mi můj úsměv neopětovat, ale nakonec si nedokázala pomoct; koutky křídových rtů se jí zvedly.

A potom přišel Carlisle a ta psychouška, odpovídajíc tak na nevyslovený dotaz, kam se vlastně poděli. Carlisle měl v ruce bílý, umělohmotný kelímek – ten druh s víčkem a ohebným brčkem. Oh – ne viditelně; konečně jsem to chápal. Edward nechtěl, aby Bella musela myslet na to, co dělala, o nic víc než bylo nezbytné. A to se povedlo, protože vůbec nešlo vidět, co to v tom kelímku vlastně je. Ale já to mohl cítit.

Carlisle zaváhal, ruku s kelímkem napůl nataženou, když si všimnul Bellina vyplašeného pohledu.

„Mohli bychom zkusit jiný způsob,“ řekl jí tiše.

„Ne,“ zašeptala Bella. „Nejdřív zkusím tohle. Nemáme čas…“

Zpočátku jsem si myslel, že ji to konečně trklo a strachovala se o sebe, ale potom se její ruka slabě zachvěla, jak si chtěla pohladit břicho.

Bella se natáhla a vzala si od něj ten kelímek. Ruka se jí trochu třásla, až jsem z kelímku slyšel tlumené cákání, jak jeho obsah narážel na stěny nádoby. Pokusila se opřít o loket, ale mohla stěží zvednout hlavu. Když jsem pozoroval, jak slabou se stala za méně než den, po páteři mi sjel náznak žáru.

Rosalie položila Belle ruku kolem ramen, podpírajíc také její hlavu, jako se to dělává s novorozencem. Ta bloncka byla z těch mimin úplně hotová.

„Díky,“ zašeptala Bella. Její oči přeskakovaly z jednoho z nás na druhého. Stále vnímala dost na to, aby se cítila rozpačitě. Kdyby nebyla tak vyčerpaná, vsadil bych se, že by zčervenala až za ušima.

„Nevšímej si jich,“ zamumlala k ní Rosalie.

To mě přinutilo cítit se nepříjemně. Měl jsem odejít, když mi Bella tu příležitost nabízela. Nehodil jsem se sem, být tohohle součástí. Přemýšlel jsem o tom, jak odtamtud vypadnout, ale potom jsem si uvědomil, že takový pohyb by to Belle jenom ztížil – bylo by pro ní obtížnější tím projít. Usoudila by, že jsem byl příliš znechucený, než abych zůstal. Což byla skoro pravda.

Ale stejně. I když se nebudu hlásit k odpovědnosti za tenhle nápad, nechtěl jsem zapříčinit ani jeho selhání.

Bella zvedla kelímek k obličeji a přičichla ke konci brčka. Trhla sebou a zašklebila se.

„Bello, miláčku, můžeme najít jednodušší způsob,“ řekl Edward, natahujíc ruku pro kelímek.

„Zacpi si nos,“ navrhla Rosalie. Zlostně hleděla na Edwardovu ruky, jakoby ho snad přes ni chtěla prásknout. Přál jsem si, aby to udělala.  Vsadil bych se, že by to Edward nenechal jen tak a já umíral touho vidět, jak by bloncka přišla o končetinu.

„Ne, to není tím. Prostě to jen-“ Bella se zhluboka nadechla. „Voní to dobře,“ přiznala tichounce.

Ztěžka sem polknul, bojujíc, aby se mi znechucení neodráželo v obličeji.

„To je dobře,“ řekla Rosalie Belle nedočkavě. „To znamená, že jsme na správné stopě. Zkus to.“ Výraz na bloncčině tváři se změnil a já byl překvapený, že nepřešela do oslavného tance.

Bella si zasunula brčko mezi rty, pevně semknula oči a nakrčila nos. Slyšel jsem pohyby krve v kelímku, když se její ruka roztřásla. Chvilku usrkávala, a potom tiše zasténala, oči stále zavřené.

Edward a já jsme k ní vykročili ve stejnou chvíli. Pohladil ji po tváři a já zatnul ruce za zády.

„Bello, lásko-“

„Jsem v pořádku,“ zašeptala. Otevřela oči a vzhlédla k němu. Její výraz byl… provinilý. Omluvný. Prosebný. Vyděšený. „Taky to dobře chutná.“

Žaludeční kyseliny mi pěnily v břichu a hrozily vylitím se z mého těla.

„To je dobře,“ zopakovala Rosalie, stále téměř tančící. „Dobré znamení.“

Edward přitiskl ruku na Bellinu tvář, prsty kopírujíc tvar jejích křehkých kostí.

Bella si povzdechla a znovu přiložila rty k brčku. Tentokrát skutečně sála. Tohle jednání nebylo tak oslabené jako všechno ostatní kolem ní.

„Co tvoje břicho? Nezvedá se ti žaludek?“ zeptal se Carlisle.

Bella zakroutila hlavou. „Ne, není mi špatně,“ zašeptala. „To je hlavní, ne?“

Rosalie se ještě víc rozzářila. „Výborně.“

„Myslím, že na tohle je trochu brzy, Rose,“ zamumlal Carlisle.

Bella polkla další várku krve. Potom se bleskově podívala na Edwarda. „Zkazí mi to skóre?“ zašeptala. „Nebo začneme počítat až potom, co budu upír?“

„Nikdo nic nepočítá, Bello. A v každém případě kvůli tomu nikdo nezemřel.“ Usmál se, ale postrádalo to jakékoli známky života. „Tvůj záznam je stále čistý.“

Nestíhal jsem je sledovat.

„Vysvětlím ti to později,“ řekl Edward tak tiše, že jeho slova téměř splynula s jeho dýcháním.

„Cože?“ zašeptala Bella.

„Mluvil jsem si sám pro sebe,“ zalhal hladce.

Pokud uspěl s tímhle, když Bella žila, nebude schopný z toho tak lehce vyváznout, až budou její smysly stejně bystré jako ty jeho. Bude muset zapracovat na upřímnosti.

Edwardovy rty sebou cukly, bojujíc s úsměvem.

Bella si usrkla několik dalších loků, hledíc upřeně kolem nás směrem k oknu. Pravděpodobně předstírala, že jsem tam nebyli. Nebo možná jen já. Nikdo jiný z této skupiny by nebyl znechucený z toho, co dělala. Právě naopak – prodělávali nejspíš těžké časy, aby jí nevyrvali ten kelímek z ruky.

Edward protočil oči.

Proboha, jak s ním někdo mohl vydržet bydlet? Byla opravdu škoda, že nemohl slyšet Bellyny myšlenky. Potom by ji těmahle sračkama taky štval a unavil by ji.

Krátce se uchichtl. Bellyny oči okamžitě přeskočily k němu a napůl se usmála nad humorem zračícím se mu ve tváři. Tipoval bych, že poslední dobou ho takhle nevídala zrovna často.

„Něco vtipného?“ nadechla se.

„Jacob,“ odpověděl jí.

Zběžně si mě prohlédla s dalším unaveným úsměvem. „Jo, Jake je číslo,“ souhlasila.

Ohromný, teď jsem byl ještě dvorní šašek. „Bada bing,“ zamumlal jsem s v chabé imitaci vtipu.

Znovu se usmála a dopřála si z kelímku další doušek. Trhnul jsem sebou, když do brčka vstoupil pouze vzduch, způsobujíc tak hlasitý sací zvuk.

„Zvládla jsem to,“ řekla, znějíc potěšeně. Její hlas byl jasnější – hrubý, ale poprvé za dnešek to nebyl šepot. „Když to udržím v sobě, Carlisle, vytáhneš ze mě ty jehly?“

„Jakmile to bude možné,“ slíbil. „Upřímně, tam kde jsou stejně nedělají zase tolik dobrého.“

Rosalie pohladila Bellu po čele a vyměnila si s ní letmý pohled plný naděje.

Všichni to mohli vidět – kelímek plný lidské krve způsobil okamžitý rozdíl. Vracela se jí barva – její voskové tváře dostaly slabě růžový nádech. Už nevypadala, že by od Rosalie nadále potřebovala takové množství opory. Dýchalo se jí snadněji a přísahal bych, že tlukot jejího srdce byl silnější, více stabilní.

Všechno se zlepšilo.

Příznak naděje v Edwardových očích se přeměnil do něčeho skutečného.

„Chtěla by si ještě?“ naléhala Rosalie.

Belle klesla ramena.

Než k ní Edward promluvil, probodl Rosalii pohledem. „Nemusíš pít víc hned teď.“

„Jo, já vím. Ale… já chci,“ přiznala zachmuřeně.

Rosalie proplétala svoje hubené, špičaté prsty skrz Belliny rovné vlasy. „Nemusíš se kvůli tomu cítit trapně, Bello. Tvoje tělo po tom prahne. Všichni to chápeme.“ Její tón byl nejdřív konejšivý, ale potom ostře dodala: „A každý kdo ne, by tady neměl být.“

Evidentně to směřovalo ke mně, ale nenechal jsem se od té bloncky vytočit. Byl jsem šťastný, že se Bella cítila lépe. Takže co když to obnášelo, že jsem byl naprosto znechucený? Bylo to, jako bych nic neřekl.

Carlisle si vzal od Belly kelímek. „Hned jsem zpátky.“

Zatímco zmizel, Bella upřela svůj pohled na mě.

„Jaku, vypadáš otřesně.“

„Ty máš co říkat.“

„Vážně – kdy jsi se naposledy vyspal?“

Chvilku jsem o tom popřemýšlel. „No, vlastně si nejsem úplně jistej.“

„Ou, Jaku. Teď si zahrávám i s tvým zdravím. Nebuď hloupej.“

Zaťal jsem zuby. Tak ona se kvůli nějakému monstru  mohla nechat zabíjet, ale mě nebylo dovoleno vynechat několik nocí spánku, abych sledoval, jak to dělala?

„Odpočiň si trochu, prosím,“ pokračovala. „Nahoře je pár postelí – můžeš si vybrat kteroukoli z nich.“ 

Výraz na Rozáliině tváři ujasnil, že v jedné z nich bych rozhodně vítaný nebyl. V každém případě mi vrtalo hlavou, na co ta asi tak ta Bezesná kráska potřebovala postel. Byla jen tak majetnická na svoje věci?

„Díky, Bells, ale radši budu spát na zemi. Daleko od smradu, však víš.“

Ušklíbla se. „Jasně.“

Potom se vrátil Carlisle a Bella se roztržitě natáhla pro krev, jakoby myslela na něco jiného. S tím stejným roztěkaným výrazem začala nasávat.

Opravdu vypadala lépe. Vytáhla se nahoru do sedu, dávajíc pozor na hadičky. Rosalie se vznášela vedle ní, připravená ji chytit, kdyby zavrávorala. Ale Bella ji nepotřebovala. Mezi polykáním se pokaždé zhluboka nadechla a rychle vyprázdnila druhý kelímek.

„Jak se cítíš teď?“ zeptal se Carlisle.

„Není mi zle. Spíš tak nějak hladově… jenom si nejsem jistá, jestli jsem spíš hladová nebo žíznivá, chápeš?“

„Carlisle, jen se na ni podívej,“ zamumlala Rosalie maximálně namyšleně. „Tohle její tělo evidentně chce. Měla by se napít ještě.“

„Je stále člověk, Rosalie. Potřebuje také jídlo. Dejme jí chvilku, abychom se přesvědčili, jak to na ní působí a potom bychom mohli zkusit nějaká normální jídlo. Máš na něco obzvláště chuť, Bello?“

„Vajíčka,“ vyhrkla okamžitě a vyměnila si s Edwardem významný pohled doprovázený úsměvem. Jeho úsměv byl stále chatrný, ale v obličeji měl více života než předtím.

Mrknul jsem a téměř zapomněl, jak znovu otevřít oči.

„Jacobe,“ zašeptal Edward. „Opravdu by ses měl vyspat. Jak řekla Bella, samozřejmě můžeš zůstat tady, ačkoli venku by ses cítil pravděpodobně víc uvolněně. Nemusíš se ničeho obávat – slibuji, že jestli bude potřeba, vyhledám tě.“

„Jasně, jasně,“ zamumlal jsem. Teď když se zdálo, že má Bella několik dalších hodin, jsem mohl beztrestně utéct. Jít se schoulit někam pod stromy… Dost daleko aby tam ten pach nedosahoval. Kdyby se něco pokazilo, pijavice by mě vzbudila. Dlužil mi to.

„To rozhodně,“ souhlasil Edward.

Kývl jsem a položil ruku na Bellinu. Byla ledově chladná.

„Vypadáš líp,“ řekl jsem.

„Díky, Jacobe.“ Obrátila ruku a stiskla tu moji. Cítil jsem její tenký svatební prsten, který jí volně jezdil na kostnatém prstě.

„Dejte jí deku nebo něco,“ zamumlal jsem, jakmile jsem se otočil ke dveřím.

Ještě než jsem se stačil pohnout, ranní vzduch protnulo zdvojené vytí. Nebylo pochyb o naléhavém charakteru toho zvuku. Tentokrát žádné nedorozumění.

„Zatraceně,“ zavrčel jsem a vrhl jsem se skrz dveře ven. Odrazil jsem se z verandy a uprostřed letu dovolil tomu ohni mě rozervat. Ozval se ostrý trhající zvuk, jak se z mých šortek staly cáry látky. Sakra. Tohle byl jediný kus oblečení, který jsem měl. Ale teď na tom nezáleželo. Dopadl jsem na tlapy a odstartoval na západ.

Co se děje? křičel jsem ve své hlavě.

Přicházejí, odpověděl Seth. Přinejmenším tři.

Rozdělili se?

Běžím rychlostí světla zpátky k Sethovi, slíbila Leah. Cítil jsem, jak jí vzduch proudil skrz plíce, když se přinutila k prakticky neuvěřitelné rychlosti. Les kolem ní se jenom míhal. Zatím se nezdá, že by chtěli zaútočit.

Sethe, nevyzívej je. Počkej na mě.

Zpomalují. Ahr – je tak divný nebýt schopnej je slyšet. Myslím…

Co?

Myslím, že zastavili.

Počkej na zbytek smečky.

Pšš. Cítíte to?

Vstřebal jsem jeho pocity. Sotva patrné, nehlučné tetelení se vzduchu.

Někdo se změnil?

Vypadá to tak, souhlasil Seth.

Leah se přiřítila na malé otevřené prostranství, kde Seth čekal. Hrabala drápy do země a vrčela jako závodní auto.

Kryju ti záda, brácho.

Přicházejí, řekl Seth nervózně. Pomalu. Jdou.

Jsem skoro tam, řekl jsem jim a pokoušel se letět jako Leah. Bylo příšerné být od nich oddělený s potencionálním nebezpečím blíž jim nežli mě. To bylo špatně. Měl bych být s nimi, mezi nimi, ať už se blížilo cokoli.

Podívejme, kdo si to najednou hraje na tatínka, pomyslela si Leah kysele.

Soustřeď se, Leah. 

Čtyři, rozhodl Seth. Ten smrad slyšel víc než skvěle. Tři vlci, jeden člověk.

Konečně jsem dosáhl malé mýtiny a okamžitě se přesunul k nim. Seth si úlevně oddech a napřímil se na svém místě po mém pravém boku. Leah po mé levici vypadala trochu méně nadšeně.

Takže teď jsem až pod Sethem, zabručela pro sebe.

Kdo dřív přijde, ten dřív mele, pomyslel si Seth samolibě. Ale kromě toho, nikdy předtím jsi nebyla Alphův Třetí. Takže jsi stejně povýšila.

Být pod soplošským bráchou není povýšení.

Pšš! okřiknul jsem je. Je mi putna, kde stojíte. Zavřete klapačky a připravte se.

O pár vteřin později jsme je spatřili, jdoucí pomalu, přesně jak si Seth myslel. Jared v popředí jako člověk zvedl ruce. Paul, Quil a Collin kráčeli za ním jako vlci. V jejich držení těla nebyly žádné známky připravovaného útoku. Loudali se za Jaredem, uši vztyčené, ostražití ale klidní.

Avšak…  bylo zvláštní, že by Sam poslal Collina spíš než Embryho. To bych já neudělal, kdybych posílal diplomatickou skupinu na nepřátelské území. Neposlal bych děcko. Poslal bych zkušeného bojovníka.

Rozptýlení? napadlo Leah.

Postupovali Sam, Embry a Brady sami? To se mi nezdálo pravděpodobné.

Chceš, abych to ověřila? Můžu zaběhnout kolečko a být zpátky do dvou minut.

Měl bych varovat Culleny? zajímal se Seth.

Co když je smyslem tohohle rozdělit nás? zeptal jsem se. Cullenovi ví, že se něco děje. Jsou v pohotovosti.

Sam by nebyl tak pitomej…, zašeptala Leah a v mysli jí hlodaly obavy. Představovala si Sama útočícího na Cullenovi jen se dvěma dalšíma po boku.

Ne, nebyl, ujistil jsem ji, přestože mi z těch představ v její hlavě taky nebylo zrovna nejlíp.

Po celou tu dobu na nás Jared a tři vlci upřeně hleděli, vyčkávali. Bylo strašně divné neslyšet, co si mezi sebou Quil, Paul a Collin říkali. Jejich výraz byl prázdný – nečitelný.

Jared si odkašlal a kývl na mě. „Bílá vlajka dočasného příměří, Jaku. Přišli jsme si promluvit.“

Myslíš, že je to pravda? zeptal se Seth.

Dává to smysl, ale…

Jo, souhlasila Leah. Ale.

Neuvolnili jsme se.

Jared se zamračil. „Mluvilo by se nám snadněji, kdybych tě taky mohl slyšet.“

Seshora jsem na něj shlížel. Nechystal jsem se přeměnit zpět, dokud z téhle situace nebudu mít lepší pocit. Dokud to nepochopím. Proč Collin? To byla část, která mě nejvíc znepokojovala.

„Fajn. Hádám, že pak teda budu prostě mluvit,“ řekl Jared. „Jaku, chceme, aby ses vrátil.“

Quil za ním tiše zakňučel. Podpora toho prohlášení.

„Rozdělil jsi naši rodinu. Takhle to být nemá.“

Neviděl jsem na to úplně stejně, ale přinejmenším to bylo tvrdě výstižné. Mezi mnou a Samem bylo v tu chvíli několik nevyřešených odlišností v našich názorech.

„Víme, že jsi… neoblomný ohledně té situace s Culleny. Víme, že to je problém. Ale tohle už je vážně trochu přehnané.“

Seth zavrčel. Přehnané? A napadnout naše spojence bez varování není?

Sethe, už jsi někdy slyšel o kamenné tváři? Zachovej ji.

Promiň.

Jardovi oči se mihly k Sethovy a pak zpátky ke mně. „Sam je ochotný vzít to pozvolna, Jacobe. Zklidnil se, promluvil si s Radou starších. Rozhodli se, že okamžitá akce v tomto případě není v ničím nejlepším zájmu.“

Překlad: Už ztratili moment překvapení, myslela si Leah.

Bylo zvláštní, jak oddělené naše dříve sdílené myšlení bylo. Smečka už byla Samova smečka, už to pro nás byli „oni“. Něco zvenčí a jiné. A bylo obzvláště divné, že Leah myslela takovým způsobem – že byla pevnou součástí „nás.“

„Billy a Sue s tebou souhlasí, Jacobe. Myslí si, že bychom měli počkat, než bude Bella… oddělena od toho problému. Její zabití je něco, kvůli čemu by se nikdo z nás necítil moc příjemně.“

Přestože jsem za to Setha právě zdrbal, nedokázal jsem v sobě zadržet krátké zavrčení. Takže oni se kvůli vraždě necítili moc příjemně, co?

Jared znovu zvedl ruce. „Klídek, Jaku. Víš, co jsem tím myslel. Ale hlavní je, že budeme čekat a přehodnotíme situaci. Rozhodne se později, jestli tu je problém s tou… věcí.“

Ha, pomyslela si Leah. Jaké břemeno.

Nechceš ho přebrat?

Vím, co si myslí, Jaku. Co si Sam myslí. Vsázejí na to, že Bella stejně umře. Usuzují, že potom budeš tak rozzuřený…

Že sám povedu útok. Uši se mi znovu přitiskly k lebce. Leahin odhad zněl dost přesně. A byla poměrně velká šance, že by se tak vážně stalo. Až… pokud by ta věc zabila Bellu, bylo by snadné zapomenout, jak jsem se kvůli Carlislově rodině cítil právě teď. Pravděpodobně by pro mě opět vypadali jako nepřátelé – jako nic jiného než krev sající pijavice.

Nenechám tě zapomenout, zašeptal Seth.

Já vím že ne, smrade. Otázkou je, jestli tě budu poslouchat.

„Jaku?“ zeptal se Jared.

Naštvaně jsem zasténal.

Leah, oběhni okruh – jen pro jistotu. Musím si s ním promluvit a chci si být jistý, že zatímco budu člověk, nebude se tu dít nic jiného.

Dej mi pokoj, Jacobe. Můžeš se přede mnou přeměnit. Navzdory mé nekonečné snaze jsem tě už stejně nahého viděla - nějak moc mě to nebere, tak se nevzrušuj.

Nesnažím se chránit nevinnost tvých očích, snažím se nám chránit záda. Takže odsud vypadni.

Leah si odfrkla a potom vystartovala do lesa. Slyšel jsem její drápy zařezávající se do půdy, nutíc ji ještě zrychlit.

Nahota byla nepohodlná, ale nevyhnutelná součást života ve smečce. Nepřemýšleli jsme o tom, dokud se k nám nepřipojila Leah. Potom to začalo být nepříjemné. Zabralo jí obvyklou dobu, než dokázala zabránit svojí přeměně pokaždé, když ji něco vytočilo. Všichni jsme ji letmo zahlédli. A nebylo to tak, že nestála za podívání; prostě jenom nestálo za to, když tě později přichytila, jak jsi na to myslel.

Jared a ostatní zírali na místo, kde zmizela do křoví, s ostražitým výrazem.

„Kam šla?“ zeptal se Jared.

Nevšímal jsem si ho, zavřel oči a skládal se opět dohromady. Bylo to, jakoby se vzduch kolem mě chvěl, vytřásal se ze mě v malých vlnách. Zvedl jsem se na zadní nohy přesně v ten správný okamžik, abych byl plně narovnaný, když jsem se vrátil do svého lidského já.

„Oh,“ řekl Jared. „Čau, Jaku.“

„Nazdar, Jarede.“

„Dík že se mnou mluvíš.“

„Jo.“

„Chceme, aby ses vrátil, chlape.“

Quil znovu zakňučel.

„Nejsem si jistej, že je to tak jednoduchý.“

„Pojď domů,“ řekl, předklánějící se. Prosící. „Můžeme tohle dát do pořádku. Nepatříte sem. Dovol Sethovi a Leah také se vrátit.“  

Rozesmál jsem se. „Jasně. Jako bych je o to nežádal už od první chvíle.“

Seth si za mnou odfrkl.

Jared to zhodnotil, jeho oči obezřetné. „Takže, co bude teď?“

Přemýšlel jsem o tom víc než minutu, zatímco on trpělivě čekal.

„Já nevím. Ale nejsem si jistý, že by se všechno mohlo prostě vrátit do normálu, Jarede. Nevím, jak to funguje – ale nepřipadá mi, že můžu tuhle Alpha záležitost prostě vypínat a zapínat, jak se mi zachce. Je to tak nějak stálý.“

„Stále patříš k nám.“

Nadzvedl jsem obočí. „V jedné smečce nemůžou existovat dvě Alphy, Jarede. Vzpomínáš, jak přiostřený to bylo minulou noc? Instinktivně si navzájem konkurujeme.“

„Takže teď se prostě až do konce života budete poflakovat kolem s těma parazitama?“ dožadoval se odpovědi. „Tohle není tvůj domov. Dokonce už nemáš ani oblečení,“ zdůraznil. „Zůstanete vlky po celou tu dobu? Víš moc dobře, že Leah nemá ráda, když musí jíst v této podobě.“

„Až Leah dostane hlad, může si dělat, cokoli bude chtít. Sama si vybrala tady být. Neříkám nikomu, co má dělat.“

Jared si povzdechl. „Sama moc mrzí, co ti udělal.“

Přikývl jsem. „Už se na něj nezlobím.“

„Ale?“

„Ale nevrátím se zpátky, ne teď. Počkáme a uvidíme, jak se to vyvine. A budeme dávat pozor na Culleny tak dlouho, jak jen se nám to bude zdát nezbytné. Protože, navzdory tomu co si myslíte, tohle není jen o Belle. Ochraňujeme ty, kteří by měli být ochraňováni. A to se vztahuje i na Culleny.“ Přinejmenším aspoň na většinu z nich.

Seth v souhlasu tiše zaštěkal.

Jared se zamračil. „Tak to tady už potom není nic, co bych ti mohl říct.“

„Teď ne. Uvidíme, jak to všechno půjde.“

Jared otočil hlavu k Sethovy, soustředíc se teď pouze na něj. „Sue mě požádala, abych ti řekl – ne, abych tě poprosil – aby ses vrátil domů. Má zlomení srdce, Sethe. Je úplně sama. Nechápu, jak jí to s Leah můžete dělat. Takhle ji opustit, když váš táta sotva zemřel –“

Seth zakňučel.

„Klidni to, Jared,“ upozornil jsem ho.

„Jen mu ukazuju, jaké to je.“

Odfrkl jsem si. „Jasně.“ Sue byla tvrdší než kdokoli, koho jsem znal. Tvrdší než můj táta, tvrdší než já. Dost tvrdá na to, aby hrála svým dětem na soucit, pokud by je to dokázalo dostat domů. Nebylo od ní fér takhle se Sethem manipulovat. „Sue o tomhle ví už několik dlouhých hodin, že? A většinu z té doby strávila s Billy, starým Quilem a Samem, ne? Jo, jsem si jistej, že se úplně topí v samotě. Samozřejmě, že pokud chceš, můžeš odejít, Sethe. To přece víš.“

Seth začenichal.

O vteřinu později našpicoval uši k severu. Leah musela být blízko. Pane Bože, ona byla vážně neskutečně rychlá. Dva údery mého srdce a smykem zastavila v houští jen několik metrů od nás. Doklusala k nám a zaujala místo před Sethem. Nechala čenich ve vzduchu, velice zřetelně se nedívajíc mým směrem.

To jsem oceňoval.

„Leah?“ zeptal se Jared.

Setkala se se s jeho upřeným pohledem a sotva viditelně vycenila zuby.

Jared nevypadal překvapený jejím nepřátelstvím. „Leah, ty víš, že tady nechceš být.“

Zavrčela na něj. Hodil jsem po ní varovným pohledem, který ale stejně neviděla. Seth zakňučel a šťouchnul do ní ramenem.

„Promiň,“ řekl Jared. „Nejspíš bych neměl předpokládat. Ale tebe s pijavicemi nic nesvazuje.“

Leah se po zralém uvážení podívala na svého bratra a následně na mě.

„Takže chceš dohlížet na Setha, chápu,“ kývl. Jeho oči se mihly ke mně a znovu se vrátily k ní. Pravděpodobně přemýšlel o tom druhém pohledu – přesně jako já. „Ale Jake nedovolí, aby se mu něco stalo a Seth se nebojí tady být.“ Jared se zašklebil. „Tak jako tak, prosím, Leah. Chceme tě zpátky. Sam tě chce zpátky.“

Leah škubla ocasem.

„Sam mi řekl, abych škemral. Doslova mi řekl, abych si kleknul, když budu muset. Chce tě doma, Lee-lee, tam kde patříš.“

Viděl jsem, jak sebou Leah trhla, když Jared použil přezdívku, kterou jí kdysi dávno Sam vymyslel. A potom, když dodal ty poslední tři slova, naježily se jí chlupy a skrz zuby ze sebe vydala dlouho nekončící proud vrčení. Ani jeden z nás nemusel být v její hlavě, abych slyšel všechno to proklínaní na jeho adresu. Téměř jste mohli slyšet neslušná slova, která použila.

Vyčkal jsem, dokud neskončila. „Risknu ztrátu své končetiny a řeknu, že Leah patří kamkoli, kde si přeje být.“

Leah zavrčela, ale když probodávala Jareda pohledem, usoudil jsem, že to byl její souhlas.

„Podívej, Jarede, jsme stále rodina, jasný? Dostaneme se přes tuhle krizi, ale než se tak stane, pravděpodobně byste měli zůstat na svém území. Jen aby nedošlo k nedorozuměním. Nikdo nechce rodinou rvačku, nemám pravdu? Sam to taky nechce, že ne?“

„Samozřejmě že ne,“ odsekl Jared. „Zůstaneme na našem území. Ale kde je tvoje území, Jacobe? To upíří?“

„Ne, Jarede. Momentálně jsem tak trochu bezdomovec. Ale neměj obavy – takhle to nepůjde donekonečna.“ Nadechl jsem se. „Už moc času… nezbývá. Dobře? Potom Cullenovi nejspíš odejdou a Seth a Leah se vrátí domů.“

Leah a Seth společně zakňučeli, jejich čenichy se synchronizovaně otočily mým směrem.

„A co ty, Jaku?“

„Zpátky do lesů, myslím. Opravdu nedokážu tvrdnout v blízkosti La Push. Dvě Alphy znamenají příliš mnoho rozporů. Kromě toho jsem to měl beztak v úmyslu. I před tímhle chaosem.“

„Co když si budeme potřebovat promluvit?“ zajímal se Jared.

„Vytí – ale zůstávejte za hranicí. My přijdeme k vám. A není potřeba, aby vás Sam posílal tolik. Nehledáme boj.“

Jared se zamračil, ale přikývl. Nelíbilo se mu, že jsem pro Sama stanovoval podmínky. „Uvidíme se, Jaku. Nebo ne.“ Polovičatě na mě mávnul.

„Počkej, Jarede. Je Embry v pořádku?“

Přes obličej se mu přehnal údiv. „Embry? Jasně, nic mu není. Proč?“

„Jen mě zajímalo, proč Sam poslal Collina.“

Bedlivě jsem sledoval jeho reakci, stále podezřívavý že se něco dělo. Spatřil jsem záblesk uvědomění si v jeho očích, ale nebyl to přesně ten druh, který jsem očekával.

„Do toho ti opravdu nic není, Jaku.“

„Nejspíš ne. Jen zvědavost.“

Koutkem oka jsem zahlédl škubnutí se, ale nevšímal jem si toho na to, protože jsem nechtěl Quil prozradit. Reagoval na podnět.

„Předám Samovi tvoje… pokyny. Sbohem, Jacobe.“

Povzdechl jsem si. „Jo. Nashle, Jarede. Hej, řekni mýmu tátovi, že jsem v pořádku, jo? A že se omlouvám a že ho miluju.“

„Vyřídím.“

„Díky.“

„Jdeme, chlapi,“ přikázal Jared. Otočil se od nás, směřujíc pryč z dohledu, aby se mohl přeměnit, neboť Leah byla stále tady. Paul a Collin mu byli těsně za patami, ale Quil zaváhal. Tiše štěknul a já se k němu o krok přiblížil. „Jo, taky mi chybíš, brácho.“

Přiběhl ke mně, zasmušile sklánějíc hlavu.

Poplácal jsem ho po rameni.

„To bude v pohodě.“

Zakňučel.

„Řekni Embrymu, že mi chybí mít vás dva po boku.“

Přikývl a přitiskl mi čumák na čelo. Leah si odfrkla. Quil vzhlédl, ale ne k ní. Ohlédl se přes rameno na místo, kde zmizeli ostatní.

„Jo, jdi domů,“ řekl jsem mu.

Quil znovu zaštěkal a rozběhl se za nimi. Vsadil bych se, že Jared v čekání nebyl zrovna super trpělivý. Jakmile byl pryč, horkost se mi z epicentra roztekla tělem a vzdouvala se mi v končetinách. V záblesku žáru jsem byl opět na čtyřech.

Už chybělo jen, abys s ním skočil do postele, zachechtala se.

Nevšímal jsem si jí.

Bylo všechno v pořádku? zeptal jsem se jich. Znepokojovalo mě mluvit k nim, když jsem nemohl slyšet, co přesně si mysleli. Nechtěl jsem nic předpokládat. Nechtěl jsem být v tomhle směru jako Jared. Řekl jsem něco, co jste nechtěli? Neřekl jsem něco, co jsem měl?

Byl jsi ohromnej, Jaku! povzbuzoval mě Seth.

Měl jsi praštit Jareda, myslela si Leah. Za to bych se fakt nezlobila.

Stejně víme, proč Embrymu nedovolili přijít, pomyslel si Seth.

Nechápal jsem. Nedovolili?

Jaku, viděl jsi Quila? Byl dost zničenej, ne? Vsadil bych se, že Embry je v háji ještě víc. A Embry nemá Claire. Není šance, že by se Quil mohl prostě sebrat a odkráčet z La Push. Embry ano. Takže mu Sam nedá žádnou příležitost, aby si to mohl rozmyslel a vyskočil z lodě. Nechce mít naši smečku ještě větší, než už je.

Vážně? To si myslíš? Pochybuju, že by Embrymu vadilo rozcupovat někoho z Cullenů.

Ale je to tvůj nejlepší přítel, Jaku. On a Quil by radši byli s tebou, než ti čelit v boji.

No, tak to jsem potom rád, že ho Sam nechal doma. Takhle smečka je velká až dost. Povzdechl jsem si. Fajn. Takže jsme za vodou, pro teď. Sethe, vadilo by ti, chvilku na to tady dohlížet? Leah a já potřebujeme vypnout. Zdálo se, že to myslí vážně, ale kdo ví? Možná to bylo jen rozptýlení.

Vždycky jsem nebýval tak podezíravý, ale pamatoval jsem si na Samovo přesvědčení. Maximální soustředěnost na zničení nebezpečí, které viděl. Dokázal by využít výhody, kterou mu poskytovala skutečnost, že nám teď dokázal lhát?

Bez problémů! Seth byl jednoduše příliš dychtivý udělat cokoli, co mohl. Chceš, abych to vysvětlil Cullenům? Nejspíš jsou pořád tak trochu nervózní.

Já to udělám. Stejně jsem to tam chtěl jít zkontrolovat.

Zachytili víření obrazů v mém usmaženém mozku.

Seth šokovaně vyjekl. Oh.

Leah rychle kývala hlavou dopředu a dozadu, jak se snažila vytřást ze své mysli ten výjev.

Tohle je jednoduše ta nejbizardnější a nejnechutnější věc, o které jsem kdy slyšela. Ble! Kdybych předtím měla něco v žaludku, teď už by to tam rozhodně nebylo.

Jsou to upíři, připustil po minutě Seth, zmírňujíc tak Leahinu reakci. Myslím tím, že to dává smysl. A pokud to pomůže Belle, není to tak zlé, ne?

Oba jsme na něj upřeně hleděli.

Co?

Když byl mimino, máma ho hodněkrát upustila na zem, řekla mi Leah.

Patrně na hlavu.

Taky měl ve zvyku ohryzávat žebřiny na postýlce.

Olovnatá barva?

Vypadá to tak, pomyslela si.

Seth si odfrkl. Vtipný. Proč vy dva radši nezmlknete a nejdete spát?

 14. Víš, že něco je špatně, když se cítíš provinile, že jsi hrubý na upíry

Když jsem se vrátil k domu, venku na moje hlášení nikdo nečekal. Byli snad stále ještě v pohotovosti?

Všechno je v pohodě, pomyslel jsem si unaveně.

Moje oči téměř okamžitě zpozorovaly změnu v teď už tak dobře známé scéně. Na spodním schodu na verandu ležela úhledná hromádka světlé látky. Klusal jsem přes louku blíže to prozkoumat. Zadržujíc dech, protože upíří puch prolezl látku skrz na skrz, že to snad ani nemohlo být možné, jsem do hromádky strčil čumákem.

Někdo nechal venku ležet oblečení. Edward musel zachytit moji chvilkovou podrážděnost, když jsem vystřelil ze dveří. No, tohle bylo… milý. A divný.

Opatrně jsem vzal oblečení do zubů – fuj – a odnesl ho zpátky mezi stromy. Jen pro případ, že by tohle byl zvrácenej vtip té blonďaté psychopatky a já u sebe měl jen nějaký holčičí hadříky. Vsadil bych se, že by si nanejvýš užila pohled do mé lidské tváře, jak bych tam stál nahý, držící letní šatičky.

Pod přikrývkou stromů jsem upustil odporně páchnoucí hromádku a změnil se zpátky na člověka. Rozložil jsem oblečení a práskal s ním proti stromu ve snaze dostat z něj aspoň něco málo z toho smradu. Rozhodně to byly chlapecké šaty – světlehnědé kalhoty a bílá košile. Ani jedno z toho nebylo dostatečně dlouhé, ale vypadalo to, že kolem pasu by mi to snad mohlo sedět. Nepochybně to patřilo Emmettovi. Ohrnul jsem manžety na rukávech košile, ale s kalhotami jsem toho moc udělat nemohl. No dobře.

Musel jsem přiznat, že v oblečení jsem se cítil lépe, dokonce i když bylo smradlavé a úplně mi nesedělo. Bylo obtížné nemoct prostě doběhnout zpátky domů a popadnout další ze starých tepláků, když jsem je potřeboval. Opět jsem si připadal jako bezdomovec – neměl jsem žádné místo, kam se vrátit. Neměl jsem žádný majetek, který by mě teď sice příliš neobtěžoval, ale brzy by se nejspíš stal otravným.

Vyčerpaný, ve svém novém nóbl oblečení z druhé ruky, jsem po schodech pomalu stoupal na Cullenovic verandu a zaváhal, když jsem se dostal ke dveřím. Měl bych zaklepat? Nepatrně debilní, když stejně věděli, že jsem tady byl. Uvažoval jsem, proč to nikdo nevzal na vědomí – neřekl mi buď pojď dál nebo ztrať se. Cokoli. Pokrčil jsem rameny a vešel dovnitř.

Další změny. Pokoj se za uplynulých dvacet minut vrátil do původní podoby – téměř. Velká plazmová obrazovka byla zapnutá, zeslabená, ale nevypadalo to, že by běžící film někdo sledoval. Carlisle a Esme stáli zády k opět otevřeným oknům směřujícím k řece. Alici, Jaspera a Emmetta jsem neviděl, ale slyšel jejich mumlání doléhající ke mně z poschodí. Bella byla na pohovce stejně jako včera, tentokrát pouze s jednou hadičkou zastrčenou v ruce a kapačkou zavěšenou za pohovkou. Byla zabalená do několika tlustých přikrývek jako burrito, takže mě předtím přinejmenším aspoň trochu poslouchali. Rosalie seděla se zkříženýma nohama na zemi vedle Belliny hlavy. Edward seděl na druhém konci pohovky a Belliny zabalené nohy měl položené na klíně. Když jsem vstoupil, vzhlédl a usmál se – jen mírné cuknutí jeho úst – na mě, jakoby ho něco potěšilo.

Bella mě neslyšela. Jenom vzhlédla, když to udělal on a také se na mě usmála. S opravdovou energií, celá její tvář se rozzářila. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy naposledy vypadala tak nadšeně, že mě viděla.

Co to s ní bylo? Proboha svatýho, vždyť byla vdaná! Šťastně vdaná – nebylo pochybností, že byla do svého upíra zamilovaná až za hranice normálnosti. A navrch ještě k tomu obrovsky těhotná.

Tak proč musela být z mé přítomnosti tak zatraceně unešená? Jako bych zlepšil celý její bláznivý den jen tím, že jsem prošel dveřmi.

Kdyby se o mě jenom nestarala… Nebo ještě líp – kdyby mě skutečně nechtěla poblíž sebe. Bylo by o tolik lehčí zůstat stranou.

Edward vypadal, že s mými myšlenkami souhlasil – poslední dobou jsme byli na stejných vlnových délkách tak často, že to bylo až šílené. Zamračil se, čtouc jí ve tváři, zatímco se na mě zářivě usmívala.

„Chtěli si jen promluvit,“ zamumlal se, protahujíc díky vyčerpání každé slovo. „Útok se zatím nechystá.“

„Ano,“ odpověděl Edward. „Většinu toho jsem slyšel.“

To mě z mého polospánku opět probudilo. Vždyť jsme byli dobré tři míle odsud. „Jak?“

„Slyším tě víc jasně – záleží to na mojí soustředěnosti a tom, jak moc ten hlas znám. Rovněž je poněkud jednodušší zachytit tvoje myšlenky, když jsi člověk. Takže jsem slyšel většinu z toho, co se tam přihodilo.“

„Hm.“ To mě trochu štvalo, ale ne z dobrého důvodu, takže jsem si toho nevšímal. „Fajn. Nesnáším, když se musím opakovat.“

„Říkala jsem ti, aby ses vyspal,“ připomněla mi Bella, „ale odhaduju, že asi tak za šest vteřin se stejně sesypeš na podlahu, takže teď nemá smysl ti nadávat.“

Byl jsem ohromený, jak moc lépe zněla, jak moc silněji vypadala. Ucítil jsem čerstvou krev a opět spatřil v jejích rukou kelímek. Kolik krve by si to vyžádalo, aby dokázala zase chodit? Začala by po určité době snad i pobíhat po sousedství?

Zamířil jsem ke dveřím a při chůzi jsem pro ni odpočítával vteřiny. „Jedna Mississippi… dvě Mississippi…“

„Kde je potopa, podvraťáku?“ zamručela Rosalie

„Víš, jak utopit blondýnku, Rosalie?“ zeptal jsem se, aniž bych se zastavil nebo se na ní otočil. „Přilep zrcadlo na dno bazénu.“

Když jsem zavíral dveře, slyšel jsem, jak se Edward zachechtal. Zdálo se, že jeho nálada se zlepšovala v dokonalé závislosti na Bellině zdravotním stavu.

„Tenhle už sem slyšela,“ zavolala za mnou Rosalie.

Vlekl jsem se ze schodů a jediný důvod, který mě nutil odšourat se dost daleko do lesa, byl opět čistý vzduch. Chystal jsem se zbavit oblečení, které by se mi v budoucnosti ještě mohlo hodit, v dostatečné vzdálenosti od domu. Lepší než si ho přivázat k noze a pak být cítit jako oni. Když jsem se potýkal s knoflíky své nové košile, namátkou jsem přemýšlel o tom, že pro vlkodlaky knoflíky nikdy nebudou v módě.

Zatímco jsem se pachtil přes louku, od domu ke mně dolehly hlasy.

„Kam jdeš?“ zeptala se Bella.

„Zapomněl jsem mu něco říct.“

„Nech Jacoba vyspat – může to počkat.“

Jo, prosím, nech Jacoba vyspat.

„Bude to jenom chvilka.“

Když jsem se pomalu otočil, Edward už byl venku ze dveří. Jak se ke mně blížil, na tváři měl omluvný výraz.

„Bože, co je to teď?“

„Omlouvám se,“ řekl a zaváhal, jakoby nevěděl, jak svoje myšlenky vyjádřit.

Co máš na srdci, pane Umím-číst-myšlenky?

Když jsi na začátku mluvil se Samovými delegáty,“ zamumlal, „všechno jsem to popisoval Carlislovi, Esme a ostatním. Dělali si starosti-“

“Podívej, neodpískáme naši hlídku. Nemusíš věřit Samovy jako my. Bez ohledu na to necháme oči otevřené.“

„Ne, ne, Jacobe. Nejde o tohle. Věříme tvému úsudku. Přesněji řečeno, Esme byla znepokojená strádáním, do kterého to tvoji smečku uvrhlo. Požádala mě, abych si s tebou o tom promluvil v soukromí.“

Zpozorněl jsem. „Strádáním?“

„Obzvláště ta část s bezdomovci. Je opravdu rozrušená, že jste všichni tak… okradení.“

Odfrkl jsem si. Upíří maminka – bizardní. „Máme tuhej kořínek. Řekni jí, ať si nedělá starosti.“

„Přesto by ráda udělala všechno, co může. Měl jsem pocit, že Leah upřednostňuje nejíst ve vlčí podobě?“

„A co?“ požadoval jsem vysvětlení.

„No, máme tady obyčejné lidské jídlo, Jacobe. Udržování vzezření a samozřejmě pro Bellu. Leah si může vzít, cokoli bude chtít. Vy všichni.“

„Předám to dál.“

„Leah nás nenávidí.“

„Takže?“

„Takže se pokus předat jí to takovým způsobem, který ji donutí o tom uvažovat, pokud ti to nevadí.“

„Udělám, co budu moci.“

„A potom je tu ta záležitost s oblečením.“

Vrhnul jsem letmý pohled na to, které jsem měl na sobě. „No jo. Díky.“ Pravděpodobně by nebylo zrovna vychované zmínit, jak hrozně zapáchali.

Nepatrně se usmál. „Jsme schopni vám i s těmito potřebami snadno vypomoci. Alice nám jen zřídka dovoluje nosit stejné věci dvakrát. Máme hromady zbrusu nového oblečení, které je určeno pro Goodwill a domnívám se, že Leah má přibližně stejnou velikost jako Esme…“

 „Nejsem si jistej, jak se bude cítit ve věcech obnošených od pijavic. Není tak praktická jako já.“

„Věřím, že jí dokážeš představit naši nabídku v tom nejlepším možném světle. Stejně jako nabídku na všechny ostatní materiální věci, které byste mohli potřebovat, nebo na dopravu nebo na cokoli jiného. A sprchování také, vzhledem k tomu že upřednostňujete spaní venku. Prosím… nepovažujte se za postrádající výhody domova.“

Poslední část řekl téměř neslyšitelně – tentokrát ne snažíc se udržet ticho, ale s nějakým druhem skutečných emocí.

Chvilku jsem se na něj upřeně díval, ospale pomrkávajíc. „To je, ehm, od tebe milé. Řekni Esme, že oceňujeme tu, uh, laskavost. Ale okruh protíná v několika místech řeku, takže zůstane krásně čisťoučcí, díky.“

„Kdyby jsi i přesto mohl předat naši nabídku dál.“

„Jasně, jasně.“

„Děkuji ti.“

Obrátil jsem se od něj, zarazíc se teprve když jsem z domu zaslechl tlumený, bolestivý pláč. Jakmile jsem se ohlédl, byl už dávno pryč.

Co teď?

Následoval jsem ho, vlekoucí se jako zombie. Také používající stejný počet mozkových buněk. Ale nezdálo se mi, že bych měl na výběr. Něco bylo špatně. Musel jsem se jít podívat, co to bylo. Tady bych nedokázal nijak pomoci. A cítil bych se ještě hůř.

Vypadalo to nevyhnutelně.

Znovu jsem bez pozvání vešel dovnitř. Bella těžce oddechovala, zkroucená kolem vybouleniny na místě jejího původního břicha. Rosalie ji držela, zatímco Edward, Carlisle a Esme postávali kolem. Koutkem oka jsem zahlédl záchvěv pohybu; Alice se nyní nacházela na vrcholu schodiště, strnule hledící dolů do pokoje s rukama přitisknutýma na spánky. Bylo to divný – jakoby před ní byla neviditelná bariéra, která jí bránila vstoupit.

„Dej mi vteřinku, Carlisle,“ funěla Bella.

„Bello,“ řekl doktor úzkostlivě. „Slyšel jsem něco prasknout. Potřebuji se podívat.“

„Dost jistě,“-vzdychla-„to bylo žebro. Au. Jo. Přímo tady.“ Ukázala si na levý bok, velice opatrná aby se ho nedotkla.

Tak teď jí to lámalo i kosti.

„Potřebuji udělat rentgen. Mohly by tam být úlomky. Nechceme, aby něco propíchly.“

Bella se zhluboka nadechla. „Dobře.“

Rosalie ji starostlivě zvedla. Edward vypadal, jakože se s ní o tom chystal hádat, ale Rosalie na něj vycenila zuby a zavrčela. „Už ji mám.“

Takže Bella teď byla silnější, ale ta věc taky. Nemohli jste vyhladovět jednoho, aniž by nehladověl i ten druhý, a uzdravování fungovalo úplně stejně. Neexistoval způsob, jak vyhrát.

Bloncka pohotově vynesla Bellu nahoru po širokém schodišti s Carlisle a Edwardem za patami. Nikdo z nich nezpozoroval, že jsem stál ochromený ve dveřích.

Takže měli krevní banku a rentgen? Doktor si nejspíš nosil práci domů.

Byl jsem příliš unavený, než abych je následoval, příliš unavený se vůbec pohnout. Opřel jsem se zády o stěnu a sklouzl na podlahu. Dveře byly stále otevřené a já nasměroval nos přímo k nim, vděčný za čerstvý větřík, který foukal dovnitř. Položil jsem hlavu na futro a poslouchal.

Slyšel jsem v patře zvuk rentgenu. Nebo jsem možná jenom předpokládal, že to bylo ono. A potom dolů po schodišti přicházely ty nejlehčí kroky. Nepodíval jsem se tím směrem, abych zjistil, který upír to byl.

„Chceš polštář?“ zeptala se mě Alice.

„Ne,“ zamručel jsem. Co to všichni měli s tím vlezlým zájem? Pěkně mi to lezlo na nervy.

„Nevypadá to moc pohodlně,“ poznamenala.

„Taky není.“

„Tak proč se potom nepřesuneš?“

„Únava. Proč nejsi nahoře s ostatníma?“ vrátil jsem jí úder.

„Bolest hlavy,“ odpověděla.

Otočil jsem hlavu a podíval se na ni.

Alice byla neskutečně drobná. Velikostí asi tak jedné mé paže. Vypadala teď dokonce ještě menší, tak nějak shrbená. Její malý obličej byl ztrhaný.

„Upíři mají bolesti hlavy?“

„Ti normální ne.“

Odfrkl jsem si. Normální upíři.

„Jak to že teď už nikdy nejsi s Bellou?“ zeptal jsem se, činíc svoji otázku obviněním. Předtím mě to nenapadlo, protože moje hlava byla plná jiných hovadin, ale bylo zvláštní, že se Alice nikdy nevyskytovala poblíž Belly. Ne od té doby co jsem tady byl. Možná že kdyby byla Alice po jejím boku, Rosalie by nebyla. „Měl jsem dojem, že vy dvě jste byly jako tohle.“ Skroutil jsem dva prsty kolem sebe.

„Jak jsem řekla,“- skrčila se na dlaždice několik stop ode mě, omotajíc její vyzáblé paže kolem jejích vyzáblých kolenou – „bolest hlavy.“

„Bella ti způsobuje bolest hlavy?“

„Ano.“

Zamračil jsem se. Byl jsem prostě příliš vyčerpaný, než abych řešil nějaké hádanky. Nechal jsem hlavu obrátit se zpátky k přívodu čerstvého vzduchu a zavřel oči.

„Ve skutečnosti to není Bella,“ poopravila. „To ten… plod.“

Ha, někdo další kdo to cítil stejně jako já. Bylo dost snadné to rozpoznat. Řekla to slovo zdráhavě, tak jako to dělal Edward.

„Nevidím to,“ řekla mi, i když možná mluvila spíš sama pro sebe. Stejně jsem ji nijak zvlášť neposlouchal. „Nevidím nic ohledně toho. Přesně jako s tebou.“

Trhl jsem sebou a zaťal zuby. Nelíbilo se mi být srovnáván s tou stvůrou.

„Bellu do jisté míry chytám. Je kolem toho celá ovinutá, takže je… rozmazaná. Jako špatný příjem na televizi – je to jako snažit se zaostřit na ty téměř beztvaré lidi škubající se po obrazovce. Pro moji hlavu je smrtelné ji pozorovat. A stejně nedokážu vidět víc než pár minut dopředu. Ten… plod je příliš velkou součástí její budoucnosti. Když se poprvé rozhodla… když věděla, že to chce, zamlžila se mi přímo ve vizi. Vyděsilo mě to k smrti.“

Na chvilku byla ticho a potom dodala. „Musím přiznat, že je úleva mít tě blízko u sebe – navzdory tomu pachu mokrého psa. Všechno jde pryč. Jako bych měla zavřené oči. Tlumí to tu bolest hlavy.“

„Rád posloužím, madam,“ zamumlal jsem.

„Zajímalo by mě, co to má s tebou společného… proč jste v tomhle směru stejní.“

Najednou mi v morku kostí vzplanul požár. Sevřel jsem ruce v pěsti, abych ovládl hněv.

„Nemám s tím vysusávačem života společnýho vůbec nic,“ procedil jsem skrz zuby.

„No, něco zřejmě ano.“

Neodpověděl jsem. Ohni už došlo palivo a opět zmizel. Byl jsem jednoduše příliš vyčerpaný, než abych zůstal rozzuřený.

„Nebude ti vadit, když tu budu sedět s tebou, že ne?“ zeptala se.

„Nejspíš ne. Smrdí to tu tak jako tak.“

„Díky,“ řekla. „Hádám, že tohle je na to ta nejlepší věc, od té doby co si nemůžu vzít aspirin.“

„Mohla by jsi to ztlumit? Spím tady.“

Nezareagovala, okamžitě sklouznuvší do ticha. A já vytuhnul během vteřiny.

 V mém snu jsem byl neskutečně žíznivý. A přede mnou stála velká sklenice vody – tak studené, že jsem mohl vidět, jak se na skle srážely kapky vody a stékaly dolů po okrajích. Popadl jsem ten pohár a pořádně si loknul. Pekelně rychle jsem zjistil, že to nebyla voda – nýbrž neředěné bělidlo. Zakuckal jsem se, chrlíc to ze sebe zase ven, až mi proud vyletěl i z nosu. Pálilo to. V nose mi tančily plameny…

Ta ostrá bolest v nose mě probudila dostatečně, abych si vzpomněl, kde jsem to usnul. Zápach byl dost intenzivní, uvážíme-li, že můj nos ve skutečnosti nebyl uvnitř domu. Fuj. A bylo tady příliš hlučno. Někdo se opravdu hlasitě smál. Důvěrné známý smích, ten, který nešel dohromady s tím zápachem. Který sem nepatřil.

Zasténal jsem a otevřel oči. Obloha venku byla pochmurně šedá – zabarvená denní dobou a ne mraky jako obvykle. Možná se blížil západ slunce – byla vážně docela tma.

„Postupem času,“ zamumlala bloncka ne příliš daleko ode mě, „se napodobování řetězové pily stalo trochu otřepaným.“

Převalil jsem se a vyhoupl se do sedu. Mezitím jsem vykoumal, odkud ten zápach pocházel. Někdo mi nacpal pod hlavu široký péřový polštář. Tipuju, že se nejspíš snažil být milý. Pokud to teda nebyla Rosalie.

Jakmile byl můj obličej venku ze smrdutého peří, cestu ke mně si probojovaly i ostatní pachové stopy. Jako například slanina a skořice, všechno hezky smíchané s upířím odérem.

Zamrkal jsem ve snaze zaostřit do pokoje.

Příliš mnoho se tady nezměnilo, až na to, že Bella teď seděla uprostřed pohovky a kapačka byla pryč. Bloncka jí seděla u nohou, hlavu si opírající o Bellina kolena. Když jsem viděl, jak uvolněně se jí dotýkali, stále mě z toho mrazilo v zádech, napříč tomu že bylo nejspíš dost pitomý jenom o tom uvažovat. Edward seděl Belle po boku, držic jí za ruku. Alice byla stejně jako Rosalie na zemi. Její obličej už nebyl ztrhaný. A bylo snadné spatřit proč – našla si dalšího otupovače své bolesti.

„Hele, Jake se probírá,“ zajásal Seth.

Seděl Belle z druhé strany, ruku ledabyle položenou kolem jejích ramen a v klíně talíř přeplněný jídlem.

Co to k čertu bylo?

„Přišel tě sem hledat,“ řekl Edward, zatímco jsem vstával. „A Esme ho přesvědčila, aby zůstal na snídani.“

Seth zachytil můj výraz a pospíšil si s vysvětlením. „Jo, Jaku – jen jsem se šel podívat, jestli jsi v pořádku, protože ses nepřeměnil zpátky. Leah si dělala starosti. Říkal jsem jí, že jsi pravděpodobně odpadl jako člověk, ale sám víš, jaká je. Každopádně oni měli všechno tohle jídlo a, bože,“ – obrátil se k Edwardovi- „chlape, ty vážně umíš vařit.“

„Děkuji ti,“ zamumlal Edward.

Pomalu jsem vdechoval, snažíc povolit sevření zubů. Nemohl jsem spustit oči ze Sethovy ruky.

„Belle klesá teplota,“ řekl Edward tiše.

Jasně. Stejně mi do toho nic nebylo. Nepatřila mi.

Seth slyšel Edwardovu poznámku, podíval se mi do obličeje a zčista jasna potřeboval k jídlu obě ruce. Sundal paži z Belly a vrhl se na jídlo. Přešel jsem místnost a zastavil se pár stop od pohovky, stále se snažící zorientovat v právě probíhající situaci.

„Leah hlídkuje?“ zeptal jsem se Setha. Hlas jsem měl ještě zastřený spánkem.

„Jo,“ řekl s plnou pusou. Taky na sobě měl nové oblečené. Sedělo mu lépe než mě to moje. „Je v terénu. Neměj obavy. Zavyje, jestli se něco stane. Vyměnili jsme se kolem půlnoci. Běhal jsem dvanáct hodin.“ V jeho tónu se odráželo, jak moc hrdý na to byl.

„Půlnoci? Počkej chvilku – kolik je teď hodin?“

„Bude svítat.“ Letmo se podíval k oknu, ověřujíc si pravdivost svých slov.

Zatraceně. Prospal jsem zbytek dne a celou noc – tuhej jak špalek. „Sakra. Omlouvám se, Sethe. Měl jsi mě nakopnout, abych se probudil.“

„Ne, chlape, potřeboval si se skutečně vyspat. Kdy sis dal naposledy pauzu? Noc před tvou poslední hlídkou pro Sama? To je tak čtyřicet hodin? Padesát? Nejsi stroj, Jaku. Kromě toho jsi vůbec nic nezmeškal.“

 Vůbec nic? Letmo jsou pohlédl na Bellu. Barva její kůže byla stejná, jakou jsem si pamatoval. Bledá, ale s nádechem růžové. Její rty byly opět světle červené. Dokonce i její vlasy vypadaly líp – leskleji. Všimla si mého zhodnocování a zazubila se na mě.

„Co tvoje žebro?“ zeptal jsem se.

„Hezky pevně zafašované. Vůbec to necítím.“

Protočil jsem oči. Slyšel jsem, jak Edward zaskřípal zuby a usoudil jsem, že její postoj nic-to-není ho štval stejně jako mě.

„Co je k snídani?“ zeptal jsem se mírně sarkasticky. „Nula negativný nebo AB pozitivní?“

Vyplázla na mě jazyk. Opět kompletně sama sebou. „Omelety,“ řekla, ale její oči se krátce mihly dolů a já si všiml kelímku krve, zaklíněného mezi její a Edwardovou nohou.

„Jdi si vzít něco k jídlu, Jaku,“ řekl Seth. „V kuchyni je ho hromada. Musíš být hladovej.“

Prohlédl jsem si potraviny na jeho klíně. Vypadalo to jako půlka sýrové omelety a poslední čtvrtina ze skořicové housky velikosti frisbee.

„A co má k snídani Leah?“ zeptal jsem se Setha kriticky.

„Hej, donesl jsem jí jídlo ještě předtím, než jsem cokoli snědl,“ bránil se. „Řekla, že by radši jedla zdechliny, ale vsadím se, že podlehne. Tyhle skořicový housky…“ zdálo se, že mu došla slova.

„Půjdu s ní lovit.“

Když jsem se otočil k odchodu, Seth si povzdechl.

„Máš chvilku, Jacobe?“

Tázající byl Carlisle, takže když jsem se k nim znovu otočil, moje tvář byla pravděpodobně méně nezdvořilá, než v jakém stavu by se nacházela, kdyby mě zarazil někdo jiný.

„Jo?“

Carlisle se ke mně přiblížil, kdežto Esme zamířila do jiné místnosti. Zastavil se několik stop ode mě, jen o trochu dál než byla obvyklá vzdálenost mezi dvěma diskutujícími lidmi. Oceňoval jsem, že mi nechával můj vlastní osobní prostor.

„Mluvil si o lovení,“ začal rozvážným tónem. „To bude zásadní pro moji rodinu. Rozumím, že naše dřívější příměří už nadále netrvá, takže bych tě rád požádal o radu. Půjde po nás Sam mimo okruh, který jsi stanovil? Nechceme riskovat zranění kohokoli z tvé rodiny – nebo ztrátu někoho z nás. Kdyby jsi byl na našem místě, jak by jsi postupoval?“

Naklonil jsem se od něj, nepatrně zaskočený, že mi to tak  na rovinu předhodil. Co bych měl vědět o bytí na jejich zazobaných místech? Ale znal jsem Sama.

„Je to riziko,“ řekl jsem, snažíc se nevšímat si ostatních pohledů, které jsem na sobě cítil a mluvit jenom k němu. „Sam už trochu vychladl, ale jsem si docela jistej, že v jeho hlavě je smlouva neplatná. Dokud si bude myslet, že je kmen nebo jakýkoli jiný člověk v reálném nebezpečí, bude první jednat a pak se případně ptát, pokud víte, jak to myslím. Ale jeho prioritou bude La Push. Opravdu jich není dost, aby dokázali obstojně dohlížet na lidi, zatímco vyšlou lovecké skupiny dostatečně velké, aby dokázaly udělat nějakou škodu. Vsadil bych se, že je nechává poblíž domova.“

Carlisle zamyšleně přikývl.

„Ale nejspíš bych řekl, abyste pro každý případ vyrazili společně. A pravděpodobně byste měli jít ve dne, protože v noci budete očekáváni. Obvyklé upíří povídačky. Jste rychlí – jděte přes hory a lovte dost daleko odsud, aby nebyla žádná šance, že by někoho tak daleko od domova poslal.“

„A zanechat Bellu tady nechráněnou?“

Odfrkl jsem si. „My jsme jako co, jenom na okrasu?“

Carlisle se krátce zasmál a potom byla jeho tvář opět vážná. „Jacobe, nemůžete bojovat proti svým bratrům.“

Zúžily se mi oči. „Neříkám, že by to nebylo těžký, ale kdyby ji opravdu přišli zabít – byl bych schopný je zastavit.“

Carlisle úzkostlivě zakroutil hlavou. „Ne, nemyslel jsem, že by jsi nebyl… schopný. Ale že by to bylo opravdu velice špatné. To si nemůžu vzít na svědomí.“

„Neměl by si to na svědomí ty, ale já. A to dokážu nést.“

„Ne, Jacobe. Ujistíme se, že naše jednání to neučiní nezbytným.“ Zamyšleně svraštil čelo. „Půjdeme tři najednou,“ rozhodl po chvíli. „To je pravděpodobně to nejlepší, co můžeme udělat.“

„Vážně nevím, doktore. Rozdělit se na půl není nejchytřejší strategie.“

„Máme několik mimořádných schopností, které to vyrovnají. Kdyby Edward byl jeden ze tří, byl by schopný nám zajistit pár mil velký okruh bezpečí.“

Oba jsme letmo pohlédli na Edwarda. Jeho výraz přinutil Carlisleho rychle ustoupit od jeho plánů.

„Jsem si jistý, že existují i jiné možnosti,“ začal Carlisle. Samozřejmě, žádná fyzická potřeba nebyla dostatečně silná, aby teď Edwarda dostala od Belly. „Alice, předpokládám, že by jsi mohla vidět, které trasy by nebyly nejšťastnější volbou?“

„Ty, které by zmizely,“ přikývla Alice. „Prosté.“

Edward, kterého veškeré napětí opustilo s Carlisleovým odcházejícím prvním plánem, se uvolnil. Bella nešťastně hleděla na Alici, až jí mezi obočím naskočila malá vráska, kterou mívala, když byla rozrušená.

„Tak dobře,“ řekl jsem. „Tohle jsme si ujasnili. A já budu prostě hlídkovat. Sethe, budu tě čekat zpátky za soumraku, takže si tady někde dej šlofíka, jasný?“

„Jasný, Jaku. Přeměním se zpátky, jen co s tímhle skončím. Ledaže…“ zaváhal, dívajíc se na Bellu. „Potřebuješ mě?“

 „Má deky,“ odsekl jsem.

„Je  mi dobře, Sethe, díky,“ dodala honem Bella.

A potom do místnosti znovu doplula Esme, v rukou velký přeplněný talíř. Váhavě se zastavila těsně u Carlisleova loktu a upřela mi do tváře velké, temně zlaté oči. Natáhla talíř před sebe a nesměle přistoupila o krok blíž.

„Jacobe,“ řekla rychle. Její hlas nebyl tak pronikavý jako hlasy ostatních. „Vím, že… představa, že budeš jíst tady, kde to je cítit tak nepříjemně, pro tebe není zrovna vábivá. Ale cítila bych se mnohem lépe, kdyby sis s sebou, až půjdeš, nějaké jídlo vzal. Vím, že nemůžeš jít domů, a to jenom kvůli nám. Prosím – zmírni alespoň částečně moje výčitky svědomí. Vezmi si něco k snědku.“ Podávala mi talíř, tvář jemnou a příjemnou. Nevěděl jsem, jak to udělala, protože nevypadala starší než na jejích dvacet pět a její kůže měla barvu kostí, ale něco v jejím výrazu mi náhle připomnělo moji mámu.

Kristepane.

„Uh, jistě, jistě,“ zamumlal jsem. „Myslím. Možná má Leah ještě hlad nebo tak něco.“

Natáhl jsem se a jednou rukou vzal jídlo, držíc ho od sebe na délku paže. Měl jsem v plánu to potom zahodit pod strom, nebo něco v tom smyslu. Nechtěl jsem, aby se cítila provinile.

Potom jsem si vzpomněl na Edwarda.

Nic jí neříkej! Nech ji myslet si, že jsem to snědl.

Nepodíval jsem se na něj, abych se ujistil, že souhlasil. Radši by měl souhlasit. Ta pijavice mi hodně dlužila.

„Děkuji ti, Jakobe,“ usmála se na mě Esme. Jak může mít kamenný obličej dolíčky ve tvářích, pro Boha svatýho?

„Hmm, děkuju,“ řekl jsem. Cítil jsem ve tváři horkost – větší než obvykle.

Tohle byl přesně ten problém s poflakováním se ve společnosti upírů – zvykl sis na ně. Začali mrvit způsob, jakým jsi viděl svět. Začali se cítit jako přátelé.

„Přijdeš ještě později?“ zeptala se Bella, ačkoli jsem se snažil tomu vyhnout.

„Uh, nevím.“

Stiskla rty dohromady, jako to dělala, když se pokoušela neusmívat. „Prosím? Možná mi bude zima.“

Zhluboka jsem se nadechl nosem a příliš pozdě si uvědomit, že to nebyl dobrý nápad. Zašklebil jsem se. „Možná.“

„Jacobe?“ zeptala se Esme. Zatímco pokračovala, couval jsem ke dveřím; udělala pár kroků za mnou. „Nechala jsem na verandě koš s oblečením. Je pro Leah. Je čerstvě vyprané – snažila jsem se ho dotýkat, co nejméně to bylo možné.“ Svraštila čelo. „Vadilo by ti vzít jí to?“

„Jdu na to,“ zamručel jsem a vycouval ven ze dveří, než mě někdo mohl vinit ještě z něčeho jiného.

 15. Tik tak tik tak tik tak

Hej, Jaku! Myslel jsem, že si říkal, že mě potřebuješ za soumraku. Jak to že jsi nepřinutil Leah vzbudit mě předtím, než odpadla?

No protože jsem tě nakonec nepotřeboval. Pořád jsem v pohodě.

Vyrazil na severní půlku okruhu. Něco zajímavýho?

Ne-e. Jen jedno velký nic.

Pátral jsi po něčem?

Narazil na okraj jedné z mých vedlejších cest.

Jo – běžel jsem párkrát mimo trasu. Však víš, jen pro kontrolu. Pokud Cullenovi budou pořádat svůj loveckej výlet…

Dobrej nápad.

Seth zamířil zpátky k hlavnímu okruhu.

Bylo snazší běhat s ním než s Leah. Napříč tomu že se snažila – opravdu snažila – v jejích myšlenkách byla vždycky ostrost. Nechtěla tady být. Nechtěla k upírům cítit shovívavost, jak se tomu dělo v mé hlavě. Nechtěla se vyrovnat se Sethovým ošidným přátelstvím k nim, přátelstvím, které jenom nabíralo na intenzitě.

Bylo to docela vtipné, protože jsem si myslel, že její největším problémem budu já. Když jsme ještě byli v Samově smečce, vždycky jsme si navzájem lezli na nervy. Ale teď ke mně z její strany nedoléhala vůbec žádná nesnášenlivost, všechna směřovala k Belle a Cullenovým. Zajímalo mě proč. Možná to byla prostě vděčnost za to, že jsem ji nedonutil odejít.  Možná to bylo proto, že teď jsem její nepřátelství víc chápal. Ať už to bylo čímkoli, hlídkování s Leah nebylo ani zdaleka tak hrozné, jako jsem očekával.

Samozřejmě že to zas tak moc nezlehčovala. Jídlo a oblečení, které jí Esme poslala, teď všechno putovalo dolů po řece. Dokonce i po tom, co jsem snědl svůj podíl – ne protože to stranou od upířího zápachu vonělo téměř neodolatelně, ale abych Leah dal dobrý příklad obětavé tolerance – stále odmítala. Ten malý los, kterého skolila kolem poledne, úplně neuspokojil její apetýt. Zhoršila se jí nálada, neboť k smrti nenáviděla jíst syrové maso.

Možná bysme měli rozšířit okruh víc na východ? navrhl Seth. Jít hlouběji, podívat se, jestli tam venku nečekají.

Přemýšlel jsem o tom, souhlasil jsem. Ale uděláme to, až budeme vzhůru všichni. Nechci oslabit naši obranu. Nicméně bychom to měli udělat ještě předtím, než to zkusí Cullenovi. Brzo.

Jasně.

To mě přinutilo nad tím uvažovat.

Pokud byli Cullenovi schopni bezpečně se dostat z bezprostředního okolí, možná by opravdu měli jít dál. Pravděpodobně se měli zdekovat ve chvíli, kdy jsme je přišli varovat. Určitě si mohli dovolit jiní podnájem. A nahoře na severu měli nějaké přátele, ne? Měli popadnout Bellu a utéct. Připadalo mi to jako do očí bijící řešení jejich problému.

Nejspíš jsem jim to měl navrhnout, ale bál jsem se, že by mě poslechli. A nechtěl jsem, aby Bella zmizela – nikdy se nedozvědět, jestli to zvládla nebo ne.  

Ne, to bylo pitomý. Řeknu jim, aby šli. Nemělo pro ně smysl tady zůstávat a pro mě by bylo lepší – ne méně bolestivé, ale zdravější – kdyby Bella odešla.

Bylo snadné to říct teď, když Bella nebyla přímo tady a nevypadala tak nadšeně, že mě vidí, a zároveň jakoby se držela života zuby nehty…

No, vlastně už jsem se na to Edwarda ptal, pomyslel si Seth.

Cože?

Zeptal jsem se ho, proč odsud ještě nezmizeli. Nešli nahoru za Tanyou nebo tak něco. Někam dost daleko, aby se za nimi Sam nevydal.

Musel jsem si připomenout, že jsem se právě rozhodl dát Cullenům přesně tu samou radu. Tak to bylo nejlepší. Takže bych na Setha neměl být naštvaný, že ode mě tu povinnost převzal. Vůbec bych neměl být naštvaný.

Co říkal? Čekají na skulinu?

Ne. Neodchází.

A tohle by nemělo znít jako dobrá zpráva.

Proč ne? To je pěkně debilní.

Ne tak docela, řekl Seth obraně. Nějaký čas trvá vybudovat si takový druh lékařského přístupu, který má Carlisle tady. Má tady všechny věci, které potřebuje, aby se mohl starat o Bellu a prověření, aby mohl získal další. To je jeden z důvodů, proč chtějí uspořádat loveckou výpravu. Carlisle si myslí, že brzo budou pro Bellu potřebovat další  krev. Spotřebovává všechnu nula negativní, kterou pro ni schovávali. Nelíbí se mu vyčerpávání zásob. Chce jít koupit nějakou další. Věděl jsi, že můžeš koupit krev? Teda když jsi doktor.

Ještě jsem nebyl připravený zapojit logiku. Pořád se mi to zdá debilní. Mohli by si vzít většinu z toho s sebou, ne? A ukrást, co potřebují, kamkoli půjdou. Koho zajímají právní hovadiny, když je nemrtevej? 

Edward nechce nic riskovat jejím přesouváním.

Je na tom líp, než byla.

O hodně, souhlasil Seth. Porovnával v hlavě moje vzpomínky na Bellu připojenou k hadičkám s jeho, když ji viděl naposledy, když opouštěl dům. Usmívala se na něj a zamávala. Ale nemůže se moc hýbat, však víš. Ta věc se z ní dopekla prokopává ven.

Polknul jsem žaludeční kyseliny, které se mi nahnaly do krku. Jo, já vím.

Zlomilo jí to další žebro, přiznal zasmušile.

Nohy mě přestaly poslouchat a zavrávoral jsem, předtím než jsem znovu získal rytmus.

Carlisle ji znovu zabandážoval. Říkal, že je to jen další naštípnutí. Potom Rosalie prohodila něco o tom, že dokonce i normální lidské děti ví, jak lámat žebra. Edward vypadal, jakoby se jí chystal utrhnout hlavu.

Jaká škoda že to neudělal.

Seth se dostal do režimu vrcholného sdílení informací – věděl, že to pro mě bylo životně důležité, přestože jsem si nikdy nevyžádal to slyšet. Belle dneska neustále kolísala teplota. Pořád se to střídá – potí se a potom zase mrzne. Carlisle si není jistý, co si o tom má myslet – mohla by být prostě nemocná.

Jo, nepochybně je to jenom náhoda.

Přesto má dobrou náladu. Pokecala si s Charliem, smála se a –

Charliem? Cože?! Co tím myslíš, že si pokecala s Charliem?!

Teď pokulhávala Sethova rychlost; můj vztek ho zaskočil nepřipraveného. Myslím, že každý den volá, aby si s ní promluvil. Někdy taky volá její máma. Bella teď zní mnohem líp, takže ho uklidňovala, že už se to zlepšuje –

Zlepšuje? Co si krucinál myslí? Dát Charliemu naději jen aby mohl být zničenej ještě mnohem víc, až umře? Myslel jsem, že ho na to přichystali! Pokoušeli se ho připravit! Proč by ho takhle povzbuzovala?

Možná neumře, pomyslel si Seth tiše.

Zhluboka jsem se nadechl, snažíc se uklidnit. Sethe. Dokonce i když z tohohle vyvázne, neudělá to jako člověk. Ví to, a stejně tak i ti ostatní. Jestli neumře, bude muset tu mrtvolu zatraceně věrohodně zahrát , smrade. Buď tohle, nebo se vypaří. Myslel jsem, že se to Charliemu snažili ulehčit. Proč…?

Myslím, že to je Bellin nápad. Nikdo nic neřekl, ale Edwardův obličej tak trochu odrážel tvoje nynější myšlenky.

Opět na stejné vlnové délce s pijavicí.

Několik minut náš běh doprovázelo jen ticho. Vyrazil jsem podél nové trasy, prozkoumávajíc jih.

Nechoď příliš daleko.

Proč ne?

Bella chtěla, abych tě požádal, aby ses u nich zastavil.

Zaťal jsem zuby.

Alice tě tam chce taky. Říká, že je znuděná z poflakování se v podkroví jakoby byla upír ve zvonici. Seth se zasmál. Střídal jsem se předtím s Edwardem. Snažili jsme se udržet Bellinu teplotu stabilní. Chlad ku teplu, jak bylo potřeba. Ale pokud to nechceš dělat, nejspíš bych se tam mohl vrátit-

Ne. Postarám se o to, odsekl jsem.

Dobře. Seth už to víc nekomentoval. Najednou se nezvykle moc soustředil na prázdný les.

Stále jsem směřoval na jich, hledajíc něco nového. Otočil jsem se, až když jsem se dostal do blízkosti prvních znamení osídlení. Sice jsem ještě nebyl příliš blízko městu, ale nechtěl jsem, aby se znovu začali šířit nějaké vlčí zvěsti. Už hezkou chvíli jsme byli hodní a neviditelní.

Na cestě zpátky jsem to střihl skrz okruh, směřujíc rovnou k domu. Uvědomoval jsem si, že dělat to byla pěkná blbost, ale nedokázal jsem se zastavit. Musel jsem být nějaký druh masochisty.

Nic s tebou není, Jaku. Tohle není ta nejnormálnější situace.

Zavři pusu, prosím, Sethe.

Už mlčím.

Tentokrát jsem u dveří nezaváhal; prostě jsem nakráčel dovnitř, jakoby mi to tam patřilo. Usoudil jsem, že by to mohlo Rosalii pěkně vytočit, ale byla to jen zbytečná snaha. Ani Rosalie ani Bella nebyly nikde v dohledu. Nazdařbůh jsem se rozhlédl kolem, doufajíc, že jsem je někde jen přehlédl. Srdce mi tlačilo na žebra divným, nepříjemným způsobem.

„Je v pořádku,“ zašeptal Edward. „Nebo bych spíš měl říct, že je na tom stále stejně.“

Edward seděl na pohovce s tváří zabořenou do dlaní; když mluvil, ani nevzhlédl. Esme byla vedle něj, ruku pevně ovinutou kolem jako ramen.

„Ahoj, Jacobe,“ pozdravila. „Jsem tak ráda, že jsi se vrátil.“

„Já taky,“ řekla Alice s hlubokým povzdechem. Promenádovala se dolů ze schodů s úšklebkem na tváři. Jako bych přišel pozdě na schůzku.

 „Hm, ahoj,“ řekl jsem. Bylo ujetý snažit se být zdvořilý.

„Kde je Bella?“

„V koupelně,“ odpověděla mi Alice. „Však víš, převážně tekutinová dieta. Plus jsem slyšela, že těhotenství tohle způsobuje.“

„Ah.“

Stál jsem tam, cítíc se trapně a pohupujíc se na patách.

„Oh, úžasné,“ zareptala Rosalie. Otočil jsem hlavu a spatřil, jak přichází z haly částečně skryté za schodištěm. Chovala Bellu něžně v rukou a na tváři pro mě měla pohrdavý úšklebek. „Věděla jsem, že cítím něco šminavého.“

A, přesně jako předtím, se Bellina tvář při pohledu na mě rozzářila, jak to bývalo u dětí na Vánoce. Jako bych jí přinesl ten nejlepší dárek na světě,

To bylo tak nehorázně nefér.

„Jacobe,“ vydechla. „Přišel jsi.“

„Nazdar, Bells.“

Esme a Edward vstali. Sledoval jsem, jak Rosalie Bellu opatrně položila na pohovku. Sledoval jsem, jak navzdory tomu Bella zbledla a zadržela dech – jakoby se zařekla nevydat žádný zvuk bez ohledu na to, jak moc to bolelo.

Edward jí rukou otřel čelo a pokračoval dolů po krku. Snažil se, aby to vypadalo, jakože jí jenom odhrnuje vlasy, ale mě to připadalo spíš jako lékařské vyšetření.

„Je ti zima?“ zamumlal.

„Je mi fajn.“

„Bello, víš, co ti Carlisle říkal,“ připomněla jí Rosalie. „Nic nezlehčuj. Nepomůže nám to v péči ani o jednoho z vás.“

„Dobře, je mi trochu zima. Edwarde, mohl by jsi mi podat deku?“

Protočil jsem oči. „Není tohle náhodou důvod, proč jsem tady?“

„Zrovna jsi přišel,“ řekla Bella. „A vsadím se, že jsi celej den proběhal. Hoď si chvilku nohy na horu. Stejně mi za minutu nejspíš bude zase teplo.“

Nevšímal jsem si jí a šel se posadit na podlahu vedle pohovky, zatímco do mě stále hustila, co bych měl dělat. Přesto jsem si v cílovém bodě nebyl úplně jistý, jak… Vypadala tak křehce a já se bál pohnout s ní, dokonce i položit kolem ní ruku. Takže jsem se prostě jenom opatrně opřel o její bok, nechajíc svoji paži odpočívat podél jejího těla a držíc ji za ruku. Potom jsem jí druhou ruku položil na tvář. Nebyl jsem schopný říct, jestli mi připadala chladnější než obvykle.

„Díky, Jaku,“ řekla a já ucítil, jak se krátce zachvěla.

„Jo,“ kývl jsem.

Edward seděl na opěrce pohovky u Bellyných nohou, oči jako obvykle upíral na její tvář.

S těma všema super citlivýma ušima v místnosti bylo příliš naivní doufat, že nikdo nezaregistruje hřmění mého žaludku.

„Rosalie, proč nedoneseš Jacobovi něco z kuchyně?“ navrhla jí Alice. Stala se pro mě téměř neviditelnou, neboť tiše seděla za pohovkou.

Rosalie nevěřícně zírala na místo, odkud přicházel Alicin hlas.

„Díky, Alice, ale nemyslím si, že bych chtěl jíst něco, co bloncka poflusala. Vsadím se, že by moje tělo její jed moc vlídně nepřijalo.“

„Rosalie by Esme nikdy neuvedla do rozpaků projevem takového nedostatku pohostinnosti.“

„Samozřejmě že ne,“ souhlasila bloncka přeslazeným hlasem, takže jsem tomu ihned přestal věřit. Vstala a odplula z místnosti.

Edward si povzdechl.

„Řekneš mi, když to otráví, že jo?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ slíbil Edward.

A z nějakého důvodu jsem mu věřil.

Z kuchyně se ozývala spousta bouchání a – zvláštní – zvuk kovového nesouhlasu, jak bylo nádobí nehorázně týráno. Edward si znovu povzdechl, ale zároveň se nepatrně usmál. Roselie byla zpátky, ještě než jsem o tom mohl víc popřemýšlet. S potěšeným uculením vedle mě na podlahu umístila stříbrnou mísu.

„Dobrou chuť, podvraťáku.“

Kdysi to nejspíš byla jen obyčejná velká mísa, ale ona prohnula dno mísy dovnitř tak, že teď měla tvar téměř přesně shodný s tvarem psí misky. Její rychlá, leč precizní práce na mě zapůsobila. A stejně tak její smysl pro detail. Na stranu misky vyškrábala slovo Fido. Dokonalý rukopis.

Ale protože to jídlo vypadalo tak dobře – nic menšího než steak a velká opečená brambora s bohatou oblohou – řekl jsem jí: „Díky, bloncko.“

Odfrkla si.

„Hej, víš jak se říká blondýnce s mozkem?“ zeptal jsem se jí a pokračoval jedním dechem, „zlatý retrívr.“

„Tento už jsem taky slyšela,“ řekla už bez úsměvu.

„Budu to zkoušet dál,“ slíbil jsem a pustil se do jídla.

Zatvářila se znechuceně a protočila oči. Potom se posadila do jednoho z křesel a začala přepínat programy na obrovské televizi tak rychle, že neexistoval způsob, jak by opravdu mohla zachytit něco z obrazu.

Jídlo bylo vynikající, dokonce i s upířím zápachem ve vzduchu. Vážně jsem si na to začínal zvykat. Huh. Nebylo to přesně to, co bych chtěl udělat…

Když jsem skončil – ačkoli jsem se soustředil na vylízání misky, jen abych dal Rosalii něco, na co by si mohla stěžovat – ucítil jsem Bellyny studené prsty jemně se mi proplétající ve vlasech. Uhlazovala mi je dolů vzadu na krku.

„Čas na zástřih, co?“

„Začínáš být trochu střapatý,“ řekla. „Možná-“

„Nech mě hádat, někdo tady kdysi stříhával vlasy v salónu krásy v Paříži?“

Zahihňala se. „Pravděpodobně.“

„Ne, díky,“ odmítl jsem předtím, než mohla učinit opravdovou nabídku. „Bude to dobrý ještě několik dalších týdnů.“

Což mě přimělo přemítat, jak dlouho to bude dobrý pro ni. Snažil jsem se vymyslet nějaký zdvořilý způsob, jak se zeptat.

„Takže…ehm…jaké je, er, datum? Však víš, ten pro tu malou příšeru dlouho očekávaný termín.“

Pleskla mě zezadu po hlavě asi s takovou silou jako snášející se peříčko, ale neodpověděla.

„Myslím to vážně,“ řekl jsem jí. „Chci vědět, jak dlouho tady budu muset být.“ Jak dlouho tady ty budeš, dodal jsem v hlavě. Otočil jsem se, abych se na ni podíval. V očích měla zamyšlený výraz a mezi obočím opět vrásku znepokojení.

„Já to nevím,“ odpověděla. „Ne přesně. Očividně tady s devítiměsíčním vzorem neuspějeme a nemůžeme udělat ultrazvuk, takže to Carlisle zhruba odhaduje podle toho, jak velká jsem. U normálních lidí se předpokládá, že tady budou mít kolem čtyřiceti centimetrů,“- ukázala prstem dolů na střed jejího –„když je dítě plně vyvinuto. Jeden centimetr za každý týden. Dneska ráno to u mě bylo třicet a každý den získávám kolem dvou centimetrů, někdy víc…“

Dva týdny za den, dny míjely. Její život uháněl kupředu maximální rychlostí. Kolik dnů jí to dávalo, kdyby počítala do čtyřiceti? Čtyři? Potřeboval jsem vteřinu, abych přišel na to, jak polknout.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě.

Přikývl jsem, neboť jsem si nebyl jistý, jestli bych ze sebe dokázal dostat nějaká slova.

Když Edward poslouchal mé myšlenky, jeho obličej se od nás obrátil, ale já jsem mohl vidět jeho odraz na skleněné stěné. Opět to byl ten upalovaný muž.

Zvláštní, jak konečná lhůta účinní těžším zabývat se odchodem, nebo necháním ji odejít. Byl jsem rád, že to Seth předtím nadhodil, takže jsem věděl, že zůstávali tady. Bylo by neúnosné přemítat, jestli odejdou a odnesou s sebou jeden nebo dva nebo tři z těchto čtyř dnů. Mých čtyř dnů.

Rovněž zvláštní bylo, jak dokonce i vědomí, že už byl téměř konec, to jak se mě dotýkala, jenom dělalo těžším to překonat. Skoro jakoby to souviselo s jejím zvětšujícím se břichem – jak rostlo, přitahovala mě stále víc a víc.

Chvilku jsem se na ní zkoušel dívat z odstupu, oddělit se od té přitažlivost. Věděl jsem, že nebylo jen výplodem mé představivost, že ji u sebe potřebuji víc než kdy jindy. Proč to? Protože umírala? Nebo protože jsem věděl, že dokonce i když neumře, stejně – nejlepší možný scénář – se změní na něco jiného, na něco, co bych neznal nebo nechápal?

Když mi přejela prstem po lícní kosti, moje kůže se na místě,kde se jí dotkla, orosila.

„Bude to fajn,“ tak nějak si pobrukovala. Nezajímalo mě, že to byla jen planá slova. Řekla to způsobem, jakým lidé tyhle hloupé, školky hodné rýmy zpívali dětem. Už usni, mimčo.

„Jasně,“ zamručel jsem.

Schoulila se u mé ruky, odložíc mi hlavu na rameno. „Nemyslela jsem si, že přijdeš. Seth řekl že jo a stejně tak Edward, ale nevěřila jsem jim.“

„Proč ne?“ zeptal jsem se nevrle.

„Nejsi tady šťastný. Ale stejně si přišel.“

„Chtěla jsi mě tady.“

„Já vím. Ale nemusel jsi přijít, protože ode mě není správné tě tady chtít. Už to musím pochopit.“

Na minutu se rozprostřelo ticho. Edward nahodil zpátky původní obličej. Díval se na televizi, zatímco Rosalie pokračovala v problikávání kanálů. Byla na šestistém. Přemítal jsem, jak dlouho by trvalo vrátit se zpátky na začátek.

„Děkuju, že jsi přišel,“ zašeptala Bella.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě.“

Edward nevypadal, že nám věnoval pozornost, ale věděl, na co jsem se chtěl zeptat, takže mě neoblafl.

„Proč mě tady chceš? Seth by tě mohl udržovat v teple a bylo by asi lehčí ho mít kolem, ten šťastný malý grázlík. Ale když dovnitř vejdu já, usmíváš se jako bych byl tvůj nejoblíbenější člověk na světě.“

„Jsi jeden z nich.“

„Ale je mi to na prd.“

„Jo.“ Povzdechla si. „Promiň.“

„Tak proč? Neodpověděla jsi.“

Edward se znovu odvrátil, jakoby se díval ven z okna. Jeho zrcadlící se obličej byl prázdný.

„Zdá se mi to tak nějak…úplné, když jsi tady, Jacobe. Jakoby byla celá moje rodina pohromadě. Myslím, že takové to nejspíš je – nikdy předtím jsem velkou rodinu neměla. Je to hezký.“ Asi tak na půl vteřiny se usmála. „Ale prostě není celá, když tady nejsi.“

„Nikdy nebudu součástí tvé rodiny, Bello.“

Mohl jsem být. Byl bych v tom dobrej. Ale to byla jen vzdálená budoucnost, která zemřela dlouho předtím, než vůbec dostala šanci žít.

„Vždycky jsi byl součástí mé rodiny,“ nesouhlasila.

Zaskřípal jsem zuby. „To je pěkně mizerná odpověď.“

„Jaká  by byla ta dobrá?“

„Co třeba:´Jacobe, vyžívám se v tvé bolesti.´“

Cítil jsem, jak sebou trhla.

„Tohle by si radši?“ zašeptala.

„Přinejmenším je to jednodušší. Mohl bych to pochopit. Mohl bych se s tím vyrovnat.“

Ohlédl jsem se na její tvář najednou tak blízkou té mojí. Oči měla zavřené a čelo nakrčené. „Sešli jsme z cesty, Jaku. Mimo rovnováhu. Jsi předurčený být součástí mého života – cítím to a stejně tak ty.“ Na vteřinu se odmlčela, aniž by otevřela oči – jako kdyby čekala, jestli to popřu. Když jsem nic neřekl, pokračovala. „Ale ne takhle. Něco jsme udělali špatně. Ne. Já udělala. Udělal jsem něco špatně a sešli jsme z cesty…“

Hlas jí selhal a zamračení na její tváří pomalu odeznívalo, dokud z něj nezbyly jen malé vrásky v koutcích jejích rtů. Čekal jsem, až nasype další sůl do mých ran, ale z hrdla se jí vyloudilo jen slabé zachrápání.

„Je vyčerpaná,“ zašeptal Edward. „Byl to dlouhý den. Namáhavý den. Domníval jsem si, že by měla jít spát dříve, ale čekala na tebe.“

Nepodíval jsem se na něj.

„Seth říkal, že jí to zlomilo další žebro.“

„Ano. Ztěžuje jí to dýchání.“

„Ohromný.“

„Dej mi vědět, kdyby se znovu rozpálila.“

„Jo.“

Na ruce, která se nedotýkala té mojí, měla stále husí kůži. Sotva jsem zvedl hlavu, abych se podíval po přikrývce, když Edward popadl deku přehozenou přes opěrku pohovky a mrsknul s ní tak, že se rozprostřela přes Bellu.

Občas čtení myšlenek ušetřilo spoustu času. Například bych možná nemusel vznášet žádná obvinění ohledně toho, co se dělo s Charliem. Ten bordel. Edward by prostě úplně přesně slyšel, jak vzteklý-

„Ano,“ souhlasil. „Není to dobrý nápad.“

„Tak proč?“ Proč Bella řekla otci, že se uzdravuje, když ho to v budoucnosti učiní ještě víc nešťastným?

„Nemůže snést jeho obavy.“

„Takže je lepší-“

„Ne. Není to lepší. Ale nebudu jí teď nutit dělat cokoli, co by ji učinilo nešťastnou. Cokoli se přihodí, tohle jí pomáhá cítit se lépe. Zbytkem se budu zabývat později.“

To neznělo správně. Bella by prostě neodsunovala Charlieho bolest na později, aby pak musel čelit něčemu jinému. Rovnou úmrtí. To nebyla ona. Jak jsem ji znal, určitě musela mít nějaký jiný plán.

„Je si opravdu jistá, že bude žít,“ řekl Edward.

„Ale ne jako člověk,“ namítl jsem.

„Ne, ne jako člověk. Ale stejně doufá, že Charlieho znovu uvidí.“

No ne, stávalo se to pořád lepším a lepším.

„Vidět. Charlieho.“ Konečně jsem se na něj podíval. „Potom. Vidět Charlieho, když bude celá jiskřivě bílá s jasně rudýma očima. Nejsem pijavice, takže mi možná něco uniklo, ale Charlie vypadá jako trochu divná volba pro první jídlo.“

Edward si povzdechl. „Ví, že nebude moci být v jeho blízkosti alespoň rok. Myslí si, že to může oddalovat. Říct Charliemu, že jede do specializované nemocnice na druhé straně světa. Zůstat s ním v kontaktu přes telefon…“

„To je šílený.“

„Ano.“

„Charlie není blbej. Dokonce i kdyby ho nezabila, všiml by si rozdílu.“

„S tímhle tak trochu počítá.“

Nepřestával jsem na něj zírat, čekajíc na vysvětlení.

„Samozřejmě nebude stárnout, takže to bude časově omezené, dokonce i když Charlie přijme její výmluvu na všechny ty změny.“ Mírně se usmál. „Vzpomínáš si, jak si se jí pokoušel povědět o své přeměně? Jak jsi ji přiměl hádat?“

Volnou ruku jsem sevřel v pěst. „Řekla ti o tom?“

„Ano. Objasňovala svůj… nápad. Jak vidíš, není jí dovoleno říct Charliemu pravdu – bylo by to pro něj velice nebezpečné. Ale je to chytrý, praktický muž. Bella si myslí, že Charlie přijde se svým vlastním vysvětlením. A předpokládá, že bude mylné.“ Edward si odfrkl. „Přece jenom jen stěží zapadáme do tradičného upířího vzorce. Charlie si o nás vytvoří svůj vlastní špatný předpoklad, tak jako ona na začátku, a my ho v tom necháme. Bella si myslí, že ho bude moci vídat… čas od času.“

„Šílený,“ zopakoval jsem.

„Ano,“ souhlasil znovu.

Bylo od něj slabošské nechat jí dělat si v tomhle co chtěla, jen aby ji udržel šťastnou. To neskončí dobře.

Což mě přimělo myslet si, že nejspíš neočekával, že přežije, aby mohla otestovat svůj praštěný plán. Uklidňoval ji, aby mohla být spokojená ještě o trochu déle.

Například čtyři další dny.          

„Vypořádám se s čímkoli, co nastane,“ zašeptal a odvrátil obličej stranou tak, že už jsem nemohl vidět jeho odraz. „Nebudu ji teď působit bolest.“

„Čtyři dny?“ zeptal jsem se.

Nevzhlédl. „Přibližně.“

„A potom co?“

„Co přesně máš na mysli?“

Myslel jsem na to, co říkala Bella. O tom, že ta věc byla hezky těsně zabalená v něčem silném, něčem jako upíří kůže. Takže jak to bude fungovat? Jak to dostanou ven?

„Z toho nepatrného průzkumu, který jsme byli schopni učinit, se zdá, že nestvůry používají vlastní zuby, aby unikly z dělohy,“ zašeptal.

Odmlčel jsem se, abych polknul žluč, která se mi nahnala do krku.

„Průzkumu?“ zeptal jsem se tiše.

„To proto tu nikde poblíž nevídáš Jaspera  a Emmett. Přesně to teď dělá Carlisle. Snažíme se pomocí toho, s čím jsme tady přišli do styku, rozluštit starověké příběhy a pověry jak nejvíce je to jen možné. Hledáme něco, co by nám mohlo pomoci předpovědět budoucí chování toho stvoření.“

Příběhy? Pokud o tom existují pověry, tak…

„Tak potom tahle věc není první svého druhu?“ zeptal se Edward, předvídajíc můj dotaz. „Možná. Je to všechno velice útržkovité. Pověsti mohly být jednoduše výsledkem strachu a představivost. Ačkoli…“ – zaváhal – „vaše pověsti jsou pravdivé, nebo ne? Třeba jsou i tyto. Zdají se být lokalizované, propojené…“

„Jak jste našli…?“

„V Jižní Americe jsme narazili na jednu ženu. Byla vychována ve zvyklostech svého lidu. Slyšela varování o takových stvořeních, staré příběhy předávané z generace na generaci.“

„Jaké varování?“ zašeptal jsem.

„Že to stvoření musí být bezodkladně zabito. Předtím než by mohlo získat příliš mnoho síly.“

Přesně jak si Sam myslel. Měl snad pravdu?

„Samozřejmě, jejich legendy také říkají to samé o nás. Že musíme být zničeni. Že jsme bezcitní vrazi.“

Dvě ku dvěma.

Edward se pro sebe krátce, tvrdě zasmál.

„Co jejich příběhy říkají o… matkách?“

Obličej mu zahalila vlna nekonečného utrpení, a když jsem ucuknul před jeho bolestí, věděl jsem, že se nechystal dát mi odpověď. Pochyboval jsem, jestli by vůbec dokázal promluvit.

Byla to Rosalie, – která od Bellina usnutí byla tak nehybná a tichá, že jsem na její přítomnost téměř zapomněl – kdo mi odpověděl.

Z krku jí vyšel pohrdavý zvuk. „Samozřejmě že nikdo nepřežil,“ řekla. Nikdo nepřežil, přímé a bezcitné. „Porodit uprostřed nákazami zamořeném močálu se šamanem kreslícím ti slinami přes obličej kříže, aby zahnal zlé duše, nikdy nebyl zrovna ten nejbezpečnější způsob. Dokonce i normální porod skončil v půlce případů špatně. Nikdo z nich neměl to co tohle dítě – opatrovatele s představami, co dítě potřebuje, snažící se seznámit s těmito specifickými potřebami. Doktora s naprosto unikátními znalostmi upíří podstaty. Plán, jak pomoci dítěti na svět tak bezpečně, jak jen to půjde. Jed, který napraví všechno, co se pokazí. Dítě bude v pořádku. Ty ostatní matky by pravděpodobně přežily, kdyby tohle všechno měly – kdyby v první řadě vůbec existovaly. O čemž silně pochybuji.“ Opovržlivě si odfrkla.

Dítě, dítě. Jakoby to bylo všechno, na čem záleželo. Bellyn život pro ni byl nepodstatný detail – bylo přece tak snadné ho ukončit.

Edwardův obličej dostal barvu čistého sněhu. Prsty na rukou zkroutil do tvaru pařátů. Naprosto samolibě a lhostejně se na své židli otočila zády k němu. Přikrčil se.

Nech to na mě, navrhl jsem.

Zastavil se a zvedl obočí.

Tiše jsem odlepil svoji psí misku ze země a rychlým, silným švihem zápěstí ji zezadu hodil bloncce na hlavu ta tvrdě, že se – s ohlušujícím prásknutím – zmáčkla na placku, předtím než se odrazila zpátky do místnosti, narazila do sloupu a zastavila se u paty schodiště.

Bella sebou škubla, ale neprobudila se.

„Pitomá blondýna,“ zamručel jsem.

Rosalie pomalu otočila hlavu a oči jí plály hněvem.

„Dostal. Jsi. Mi. Jídlo. Do. Vlasů.“

To sem teda udělal.

Odtáhl jsem se od Belly, tak abych s ní nezatřásl, a rozesmál se tak nesnesitelně, až mi z očí začaly vytékat slzy. Zpoza gauče jsem slyšel, jak se ke mně přidal Alicin zvonivý smích.

Přemítal jsem, proč Rosalie nezaútočila. Tak trochu jsem to předpokládal. Ale potom jsem si uvědomil, že můj smích probudil Bellu, napříč tomu že prospala ten opravdový rámus.

„Co je tady tak vtipného?“ zamumlala.

„Dostal jsem jí jídlo do vlasů,“ řekl jsem jí, znovu se škodolibě chechtající.

„Na tohle nezapomenu, pse,“ zasyčela Rosalie.

„Není tak těžký vymazat blondýnce paměť,“ odporoval jsem. „Stačí ji fouknout do ucha.“

„Pořiď si nějaký nový vtipy,“ odsekla.

„No tak, Jaku. Nech Rose –“ Bella se zasekla uprostřed věty a sípavě se nadechla. V tom stejném okamžiku se přese mě nakláněl Edward, odhrnujíc přikrývku pryč. Zdálo se, že má křeče, záda prohnutá nad sedačkou.

„Jenom se,“ zafuněla, „protahuje.“

Rty měla bílé, zuby pevně zaťaté, jakoby se snažila udržet v sobě křik.

Edward jí položil ruce na tváře.

„Carlisle?“ zavolal napjatým, tlumeným hlasem.

„Tady jsem,“ ohlásil se doktor. Ani jsem neslyšel, že přišel.

„Fajn,“ řekla Bella, stále těžce a mělce dýchající. „Myslím, že už je konec. Ubohý miminko, nemá dost místa, to je všechno. Pořád roste.“

Bylo opravdu těžké snášet ten milující tón, který používala na popisování té věci, která ji ničila. Obzvláště pak po Rosaliině bezohlednosti. Nutilo mě to přát si, abych po Belle mohl taky něco hodit.

Svými dalšími slovy mi náladu nezvedla. „Víš, že mi připomíná tebe, Jaku,“ řekla -  láskyplným tónem – stále lapající po dechu.

„Nepřirovnávej mě k té věci,“ procedil jsem skrz zuby.

„Myslela jsem jen ten prudký růst,“ řekla, dívajíc se jako bych ranil její city. Fajn. „Taky jsi se tak rychle vytáhl. Skoro jsem viděla, jak jsi byl minutu od minuty vyšší. S ním je to stejné. Roste tak rychle.“

Kousl jsem se do jazyka, abych si zabránil říct, co jsem říct chtěl – nijak těžký, vzhledem k tomu že jsem cítil v puse krev. Samozřejmě že se to uzdraví ještě předtím, než vůbec polknu. Přesně to by Bella potřebovala. Být silná jako já, být schopná se léčit…

Už snadněji se nadechla a uvolnila se zpátky do pohovky, její tělo sláblo.

„Hmm,“ zamumlal Carlisle. Vzhlédl jsem a narazil na jeho oči.

„Co?“ požadoval jsem vysvětlení.

Edward naklonil hlavu stranou, jakoby uvažoval nad Carlisleovými myšlenkami.

„Víš, že jsem se zajímal o genetickou strukturu plodu, Jacobe. O jeho chromozomy.“

„A co s tím?“

„No, zapojením vašich podobností do uvažování-“

„Podobností?“ zavrčel jsem, neoceňujíc to množné číslo.

„Prudký růst a skutečnost, že Alice nemůže vidět ani jednoho z váš.“

Cítil jsem, jak se můj výraz stával prázdným. Na tu druhou jsem úplně zapomněl.

„Uvažoval jsem, jestli to znamená, že máme odpověď. Jestli jsou podobnosti zakořeněny v genech.“

„Dvacet čtyři párů,“ zamumlal bez dechu Edward.

„To nemůžete vědět.“

„Ne. Ale je zajímavé o tom uvažovat,“ řekl Carlisle klidně.

„Jo. Je to jednoduše fascinující.“

Opět se ozvalo Bellino slabé chrápání, patřičně zdůrazňující moji jízlivost.

Ta myšlenka je okamžitě pohltila a rozhovor na téma genetiky rychle došel k bodu, kde jediná slova, kterým jsem rozuměl, byla to a a. A samozřejmě moje vlastní jméno. Alice se k nim připojila, sem tam přidajíc poznámku svým švitořivým hláskem.

Dokonce i když mluvili o mě, nepokoušel jsem se pochopit závěry, které si vyvodili. Měl jsem na mysli jiné věci. Několik skutečností, které jsem si zkoušel urovnat.

Skutečnost jedna, Bella řekla, že ta stvůra byla chráněná něčím tak silným jako upíří kůže, něčím příliš neprostupným pro ultrazvuk, příliš tvrdým pro jehly. Fakt dva, Rosalie řekla, že měli plán, jak bezpečně pomoci dítěti na svět. Skutečnost tři, Edward řekl, že – v pověrách – si ostatní potvory jako byla tahle prokousávaly cestu ven skrz jejich vlastní matky.

Otřásl jsem se.

Dávalo to tak nějak zvráceně smysl, protože skutečnost čtyři, moc věcí se skrz něco tak silného jako byla upíří kůže, prokousat nedokázalo. Zuby téhle poloviční obludky – podle pověr – byly silné dost. Stejně tak moje zuby.

A zuby upírů.

Bylo těžké přehlídnout očividné, ale zoufale jsem si přál, abych mohl. Protože jsem měl dost dobrou představu, jak přesně Rosalie plánovala tu věc dostat bezpečně ven.

 16. Výstraha: příliš mnoho informací

Zdekoval jsem se odtamtud brzo, dlouho předním než měl nastat východ slunce. Dopřál jsem si jen trochu neklidného spánku, opřený o bok pohovky. Edward mě vzbudil, když Bellina tvář opět zrudla, aby mohl převzít můj flek a znovu ji ochladit. Protáhl jsem se a usoudil, že jsem odpočíval dost dlouho na to, abych zase něco udělal smysluplného.

„Děkuji ti,“ řekl Edward rychle, vidíc v hlavě moje plány. „Pokud bude cesta čistá, vyrazí už dneska.“

„Dám ti vědět.“

Bylo skvělé být zase ve svém zvířecím já. Z toho nekonečného sezení jsem byl pěkně ztuhlý. Když jsem přišel na řešení našich problémů, prodloužil jsem krok.

Zdravíčko, Jacobe, přivítala mě Leah.

Super, jsi vzhůru. Jak dlouho je Seth mimo?

Ještě nejsem, pomyslel si Seth ospale. Jen skoro. Co potřebuješ?

Myslíš, že dokážeš být ještě hodinu při vědomí?

Jasná věc. Bez problému. Seth okamžitě vstal a protřepal si kožich.

Pojďme udělat hloubkový průzkum, řekl jsem Leah. Sethe, vezmi si okruh.

Seth se pomalu rozběhl. Jdu na to.

Další upíří pochůzka, zabručela Leah.

Máš s tím snad problém?

Samozřejmě že ne. Jednoduše miluju hýčkat tyhle miloučké pijavice.

Dobře. Tak se mrknem na to, jak rychle můžeme běžet.

Fajn, pro tohle jsem všemi deseti!

Leah byla na vzdáleném západním kraji okruhu. Raději než aby si zkrátila cestu, ale přiblížila se k domu Cullenových, se na cestě za naším setknáním držela obvodu. Sprintoval jsem přímo na západ s vědomím, že dokonce i když jsem vystartoval první, brzo by mě předhonila, kdybych jen na vteřinku zpomalil.

Zklidni se, Leah. Tohle není závod, ale průzkumná mise.

Můžu dělat obojí, a i tak ti nakopat zadek.

To jsem jí musel nechat. Já vím.

Rozesmála se.

Vzali jsme to po stezce klikatící se skrz východní hory. Běhali jsme tady, když upíři před rokem odešli, zahrnouc to do území naší hlídky, abych mohli lépe chránit zdejší lidi. Když se Cullenovi vrátili, stáhli jsme se zase zpátky na hranici. Tohle byla totiž podle smlouvy jejich půda.

Ale to by pro Sama teď nejspíš nic neznamenalo. Smlouva byla pasé. Dnešní otázkou tedy zůstávalo, do jaké míry byl ochotný rozložit svoje síly. Poohlížel se po osamocených Cullenech na nezákonný lov na jejich vlastní půdě, nebo ne? Mluvil Jared pravdu, nebo jen využívali ticha mezi námi?

Postupovali jsme hlouběji a hlouběji do hor bez nálezu sebemenší známky po přítomnosti smečky. Všude kolem byly slábnoucí upíří stopy, ale ty pachy mi teď byly důvěrně známé. Dýchal jsem je od rána do večera.

Našel jsem velice intenzivní, celkem nedávno zanechanou stopu – všichni, kromě Edwarda, sem přišli a pohybovali se tu. Ten důvod pro jejich shromáždění musel být zapomenut, když Edward přinesl domů svoji umírající těhotnou ženu. Zatnul jsem zuby. Cokoli to bylo, nemělo to se mnou nic společného.

Leah se netlačila přede mě, přestože by teď mohla. Věnoval jsem příliš pozornosti každé nové pachové stopě, než abych se soustředil na svoji rychlost. Zůstávala však po mém pravém boku, běžíc raději se mnou než upalující přede mnou.

Dostali jsme se už dost daleko, podotkla.

Jo. Pokud by Sam lovil zbloudilé, měli bychom touhle dobou zkřížit jeho trasy.

Pro něj teď má větší smysl zůstávat dole v La Push, myslela si Leah. Vš, že jsme dali pijavicím k výhodě tři bonusové balíčky očí a nohou. Nebyl by schopný je překvapit.

Tohle byla opravdu jen opatrnost.

Nechtěli bychom přece, aby naši drahocenní parazité zbytečně riskovali.

Přesně tak, souhlasil jsem, ignorujíc její jízlivost.

Strašně ses změnil, Jacobe.

    Ty taky nejsi přesně ta stejná Leah, kterou jsem znal a miloval.

Pravda. Jsem teď míň otravná než Paul?

Kupodivu…ano.

Ach, sladký úspěch.

Blahopřeju.